Vzpomínám, jak má maminka, když do místnosti vběhla malá myška, křepce vyskočila na stůl a volala, abychom tu potvoru vyhnali pryč. Vzpomínám na slibně se vyvíjecí  vztah s jedním sympatickým hochem, který skončil ve chvíli, kdy mě pozval na návštěvu. V teráriích se povalovali hadi, které pojmenoval něžnými jmény.
“Mařenka na mne kouká“

„Nekouká, lásko!“

„Kouká!“

„Nekouká!“

„Kouká!!!“

Studený pohled plaza přebil mou zamilovanost. Vzpomínám, jak jsem s kolegou uvízla ve výtahu  a on kopal do zdí a křičel, ať ho dostanu ven. Vzpomínám na kamarádku, která se mnou stoupala po točitých schodech na rozhlednu, uprostřed se zastavila, zbledla a odmítla jít dál. Nakonec ji naprosto ztuhlou snesl dolů ochotný turista. Vzpomínám, jak jsem jela autobusem a má sestřenice nejdřív vytřeštěně sledovala ubíhající krajinu, a pak omdlela.

Vzpomínám na kamaráda, se kterým jsem měla letět letadlem. Už na letišti chodil jak prkno a jako štvanec sledoval okolí. Opila jsem ho drahou vodkou a uprosila personál, aby ho, přestože leze po čtyřech, pustil do letadla. Vzpomínám, když jsem s kamarádkou jela přeplněnou tramvají. Její tvář dostala barvu křídy a na nejbližší zastávce vyskočila ven a utíkala pryč. Vzpomínám na kamaráda, který se mnou vylezl na skálu, zadíval se do volného prostoru, prsty křečovitě zaryl do pískovce a zpátky na zem ho snášeli další horolezci. Vzpomínám, jak kolegyňka dávala prádlo do pračky a najednou prudce zavřela oči, odvrátila hlavu a šmátrala v kapse bundy svého přítele, jestli tam nenajde jízdenku nebo kapesník nebo něco strašného. Prostě nechce šahat do cizích kapes. To všechno jsou fobie, ať už z davu z prostoru uzavřeného či otevřeného, ze zvířat, z létání či jízdy dopravními prostředky.

A já? Hady už jsem uvedla, i když to je spíš velký strach než fobie. Ta se u mne projeví, když stojím na nejvyšším schodu a mám sejít dolů. Nebojím se výšek ani hloubek, kdysi jsem vyděsila skupinu japonských turistů, když jsem se naklonila přes zábradlí a doufala, že zahlédnu dno Macochy. Chudáci mysleli, že chci spáchat sebevraždu, a nastražili své fotoaparáty, aby mohli celou událost zdokumentovat.

Ale ty schody! Nahoru vyběhnu jako veverka, ale představa, že scházím schod po schodu nazpět ve mně vyvolává mírné ztuhnutí svalů. A tak kladu opatrně nohy na ty malé plošinky, pevně se držím zábradlí a modlím se, ať už to mám za sebou. Párkrát jsem totiž ze schodů spadla. Poprvé to odnesl kotník a já dostala napomenutí, že na chmelových brigádách se alkohol nepopíjí, zvlášť nezletilci, kteří se skutálejí ze schodů a předseda JZD musí vysvětlovat, že to nebyl pracovní úraz. Jenže já se napila až potom! Podruhé na jistém školení, tentokrát to nebyl kotník levý, ale pravý. A opět jsem zaslechla něco o alkoholu. Jenže já se napila až potom! Napotřetí jsem se probrala v nemocnici s těžkým otřesem mozku, roztříštěnou klíční kostí a dvojitou frakturou dolní končetiny. O alkoholu už nepadlo ani slovo. Vzali si mne do parády lékaři a zjistili, že mám poruchu prostorového vidění. Mé oči předávají do mozku signál, že pevně stojím na schodě, ale nožka je přitom mimo plochu. Zdůvodněné to mám, ale fobie mi zůstala. Mé okolí to ví, drží mne pevně za ruku a tajně doufá, že ho při svém případném pádu nestrhnu s sebou. Když stojím na pevné zemi, schody za sebou, rysy v obličeji již nejsou strhané a je mi dobře. Do té doby, než se objeví další schody, ze kterých mám sejít…


TÉMA do novinek NA PÁTEK:
FOBIE
Skáčete na stůl, když kolem proběhne myška?
Dusíte se ve výtahu?
Křičíte, když vidíte pavouka?
Opíjíte se před cestou letadlem?
Bojíte se otevřených oken?
Z čeho máte chorobný strach?
inzerovat ještě můžete zde , tu nebo tady
Napište nám na: redakce@zena-in.cz
za příspěvek můžete vyhrát zajímavé ceny

Reklama