Jezdit na chalupu je pro nás za trest, ale nemůžeme jinak, přiznává Zuzana

Ono se řekne - počkat, až dorostou vnoučata.    Ale za prvé - nevíme, v jakém stavu ten dům je, a následujících 30 - 40 let to pracně a draho udržovat, než by ta vnoučata Zuzaně dorostla, to jsou právě ty galeje, kterým se ona chce vyhnout.   Za druhé - Zuzana má děti teprve v pubertě. Kde je psáno, že bude mít vůbec někdy nějaká vnoučata? Za třetí - ten problém je teď a tady. Odložit řešení na dobu "až někdy", když už teď toho mají všichni plné kecky, to si moc nepomůžou. Za čtvrté - jestli se ten "dům" podobá ilustrační fotce, tak bych od toho utíkala hodně daleko. Nicméně tipuji, že ten "malý domek" bude někdy z třicátých let, a že je dneska tak akorát na rekonstrukci, při které zůstanou jen obvodové zdi, jinak se musí všechno předělat, aby se v tom dalo bydlet dle dnešních standardů. Do toho bych nešla.   To už je lepší postavit nový dům, než toto. Od stavu domu se pochopitelně odvíjí i případný pronájem. Některé ruiny fakt pronajmout nejdou. Ovšem zas kdyby to byla taková hrůza, tak i prodej bude na dlouho. Bude si to muset paní rozhodnout sama, tady jí těžko poradíme, když o tom nemáme žádné informace, jen dohady.  

Já bych domek tedy pronajala někomu kdo má rád práci na zahradě a je zodpovědný, jinak bych jej klidně prodala, protože člověk míní, život mění, tak to prostě je

myslím, že maminka by nechtěla, abyste kvůli ní trpěla. Takovéto sliby  je dobré zrušit za pomoci psychotronika. Na internetu jistě nějakého najdete

Jednoduše. Pronajmout, i kdyby jen za údržbu. V důchodu se bude hodit jako letní byt nebo třeba ho děti konečně vezmou na milost, až zjistí jak složité je vydělat si na vlastní byt. Pokud ne, tak prodat lze později.

Já bych to prodala, je to nejlepší možnost. Zuzana řeší blbosti, noa že to jí to slíbila. Matka je stejně už mrtvá.

Havně má velkou výhodu, že podědila sama. My na to byli tři! A to se nedá  I když sme tam všichni rádi jezdili. Děti i později vnoučata, tak sem byla ráda, když sem se toho konečně /po dvaceti letech/ zbavila.  Obrečela sem to, vzpomínky na babicku, dědu a i na rodiče, ale ted mám klid.

Pokud nemáte chuť, nebo čas, se o baráček starat tak, aby nechátral, musíte ho i pravidelně větrat, raději ho prodejte, je hodně lidí, co chtějí bydlet na vsi poblíž města a po práci, často vzdálené jen pár minut, se rádi hrabou v zemi na zahradě...A babička? Ta vám nakonec dá shůry požehnání. Nemůžete zvládat vše kolem domu sama a rodinu si kvůli této, pro vás zátěži, nemůžete postavit proti sobě. Nakonec byste tam mohla bydlet sama.  Na věcech se nemá lpět za každou cenu. Dejte inzerát...prodám dům milovníkovi venkova a uvidíte, co bude nabídek...takový domek na vsi, nedaleko města, má také něco do sebe..Hodně štěstí při rozhodování !

Jednoduché. Dát do dlouhodobého pronájmu.

Každá rada drahá,co bych bych za to dala kdybych měla Babičkua kdyby jsem něco zdedila? A znám jednu rodinu, co zdedili to nechali padnout na zem.Skrátka jsou lidi co by neměli dedit nemovitosti..

Co já bych za to dala mít chalupu kam bychom mohli jezdit na dovolenou. I když se musí pracovat. Mám rodinný domek tak vím co to obnáší, ale i tak

Měla jsem úplně stejný problém, babičce jsem slíbila, že chalupu neprodám. Čas všechno vyřešil. Dospěla vnučka a protože s partnerem neměli šanci získat bydlení, odstěhovali se na chalupu, zrekonstruovali ji a teď se jim narodilo miminko. Jsou spokojení a já volná.

Manželka má s dětmi barák po rodičích v atraktivní oblasti pár metrů od přehrady. Jezdili jsme tam kvůli dědovi a pro naše děti to byla otrava, protože se necítily svobodně - pořád tam byla nad nimi nějaká kontrola, musely sekat trávu a vlastně tam bylo pořád co dělat.

Dnes již mají své malé děti a mezi sebou se perou o čas, který tam s nimi mohou strávit. Děti si hrají na velké zahradě, jsou za plotem a dospělí je nemusí tak hlídat jako v Praze, tudíž si opravdu odpočinou. Zaplať pánbu za ten starý barák. Až teď doceňují, že mají kam jezdit o letních víkendech a dovolených.

Barák po babičce bych pisatelce doporučil zatím neprodávat, dokud nebudou vnoučata. Pak možná děti pisatelky docení, že mají kam jezdit a když ne, tak ať ho prodají ony.

Dobře jí tak.

Navíc babka prdí do hlíny tudíž netřeba lpět na slibu.

Nebo může nemovitost darovat tudíž slib splněn??

Mám stejný problém,chalupu po rodičích,manželku z města,nikdy by tam prý nešla už za života rodičů v tom měla jasno,ale teď,když to volné a téměř k prodeji,tak postupně otáčí -vlastní ovoce,vajíčka by mohla mít,spousty prostoru,z kuchyně přímo na terasu to je sen.Tak to vypadá že do prodeje nepůjde a dovede si tady představit klidné dožití,děcka jsou osamostatnělé,není se na koho ohlížet.Myslîm že to chce čas a až zbydete dva,pohled na živobytí a domov se začne měnit.Do té doby dělat jen nutné opravy,hlavně aby tam neteklo a časem se to vytříbí.Babička věděla co budete potřebovat,jen v tuto chvíli to ještě nevíte sama,nejde tu o slib jako o Vaši budoucnost ,až budete starší a bez závazků,pak pochopíte co tím chtěla říci.Je krátkozraké koukat jen na potřeby dneška,co je dnes starost může být v budoucnu radost.Nic Vás to nestálo,neházel by jsem to tak lehce do kanálu-peníze se utratí a nezbyde nic hodnotného pro budoucnost,pokud ta chalupa stojí zato,ponechat.Příjmový výpadek lze řešit i týdenním dovolenkovým pronájmem,se stálým nájemníkem může být problém.

Také vím, jaké to je. Otec na mě převedl byt, podmínka=nikdy ho nesmí dostat moje dcera (velmi se nepohodli). nakonec jsem vše vyřešila tak, abych splnila podmínku i pomohla dceři. Byt je syna a dcera u něj bydlí - zatím. Vám bych mohla navrhnout možnost zapůjčení nebo pronájmu za symbolický poplatek s tím, že by byl termínový rozpis nutných oprav v jejich režii. Myslím, že v současné době by na toto některé rodiny velmi rády přistoupily. 

Prodala bych. Babička umírala spokojená. Chalupu bych si vyfotila,dala fotku na zeď, nebo do alba,na památku, na vzpomínku a dům prodala.  Co s nim, když to nikoho nebaví, ba přímo štve. Všechny sliby se dodržet nedají. Nemá cenu mít výčitky.

Já  ji chápu. Prodala  jsem   byt po rodičích v Karlových Varech,  abych pomohla dětem. Vím, že nemůžu a ani nechci očekávat vděčnost, ale bylo  to vlastně to nejcennější, co jsem v životě měla. Lze to přece na čas pronajmout za   údržbu.

Chudák manžel i děti. Když chce dodržet slib, ať si tam jezdí sama... ale sama píše, že tam taky moc jezdit nechce. Každá rada drahá, bude jen fňukat, ale nevyřeší nic.

Těm co radí pronajmout - já bych to tedy neriskla.Ať už to budou udržovat nebo ne,velice těžko se jich pak zbavíte.A to dokonce i v případě,kdyby se rozhodli neplatit nájem.Stačí,že se nebudou chtít vystěhovat.Jestli někdo myslí,že končí nájemní smlouva,nebo došlo k jejímu opakovanému porušení,takže sbal se a vypadni - cháchá,to je teda hodně naivní.A policie nepomůže.Pak to můžete dát leda k soudu - a to je další sranda v tomhle banánistánu.Navíc to trvá dlouho a za tu dobu se takovej nájemník nepolepší,naopak začne dělat ještě naschvály.A chalupu má vybydlenou.

"Slušně" se může tvářit na první pohled kdokoli,to se neodhadne jen tak hovorem.

A taky znám případ,kdy majitel v dobré víře pronajmul nevyužívanou chatu se zahradou rodině s dětem na 5 let.Nechtěl nic,žádné placení nájmu,jen údržbu a tak to bylo i ve smlouvě.Po pár letech to rodinka začla považovat prakticky za své.Je fakt,že tam přibyla pergola i zahradní krb s posezením a zahrada vypadala pěkně.Za tu dobu šli  pravý majitel s manželkou do penze a chtěli chatu zpět.Rodinka jí ale vrátit nechtěla a nakonec napočítali majiteli ještě 300 tisíc za "zhodnocení".A ty nervy...

Tak já mám domek ještě s rodiči   A tady sranda končí.  Oběma táhne na devadesát, pořád ještě mají pole a hospodářství, pořád něco potřebují.  Tatínek musí mít pořád servis, jakoby bylo mamince o třicet méně.  Nedovolí ani objednat obědy.  Na práci na poli lpí a nedochází mu, že já na tom nejsem zdravotně dobře.  Teď si maminka zlomila ruku. Samozřejmě při práci v zahradě. Nemám už vlastní život a to se  u nich setkám jenom s výčitkami.   Že mám vlastní děti a už vnuky, to je vedlejší.