Vždy, když si vzpomenu na babičku a dědečka, je mi to až k pláči...
Je mi strašně líto, že je nemůžu navštívit, a vím, že babička je na tom celkem špatně.
Když jsme byly se sestrou malé, vzpomínám si, že nám vždycky dědeček povídal před spaním příběhy, s babičkou jsme se modlily před spaním a chodily do kostela.
Pak se nějak prarodiče změnili... začali být protivní, ničím se jim nikdo nezavděčil, nic se jim nelíbilo, navíc babička začala být nemocná a začal u nich vládnout alkohol.
Jak ráda bych se za nimi jela podívat, ale všichni mi radí, ať si nekazím krásné vzpomínky...
Ať si je uchovám v srdci tak, jak je znám.
Kaamoska
Milá Kaamosko,
sama něco podobného zažívám. V době Vánoc si to možná uvědomujeme mnohem víc než kdykoli jindy. Pokud máte pocit, že byste za nimi měla jet, udělejte to. Připravte se ale, bohužel, i na případné odmítnutí.
Reklama
Nový komentář
Komentáře
Pěkné vzpomínky ti zůstanou tak i tak.Ale když za nimi teď zajedeš,tak si nikdy nebudeš vyčítat,že jsi za babi a dědou nejela
Přeji Ti pěkné a veselé setkání s prarodičema
Můj děda zemřel předloni na rakovinu plic, je nás 7 vnoučat a jen 2 jsme se o něho postarali, metastáze mu postoupili do mozku a byl hodně zlej a nejvíc na nás co jsme se o něho starali, ostatní přijeli jednou za 1/4 roku na zdvořilostní návštěvu a byli jeho zlatíčka. Děda byl sám a s největším úsilím byl schopen se dobelhat na záchod a do žádného ústavu nechtěl, Navíc jsme ani jedna nebyla z města kde bydlel on a ani on nechtěl u nikoho být, takže jsme opravdu neměli snadné, za vše se nám dostalo jen nadávek.
Ale věděli jsme že tohle už není náš děda a že on sám by se k nám nikdy takto nechoval protože nás miloval a my jeho, proto jsme vše v tichosti snášeli a nezlobili se na něho. Když na něj vzpomínám tak opravdu jen na to hezké.
Raději se za nimi jeď podívat nebo až tu jednou nebudou a ty si to budeš vyčítat. Řešila jsem stejný problém s otcem a taky jsem se bála zkažených svátků a vůbec jeho reakcí, potom náhle zemřel a už nebyla možnost nic napravovat.
Chorobou o které píšeš onemocněla manželova maminka, je bohužel už v hodně pokročilém stadiu a i když to k ní máme 170km ani by nás nenapadlo se za ní nejet podívat i přesto že nás už téměř vůbec nepoznává.
Kaamoska: alzhaimra měla babička taky a nikdy by mě nenapadlo uvažovat, že se změnila a nepůjdu za ní. Byla to uže jen troska bývalé babičky, ale když se jí na chvíli rozsvítilo v očích poznáním, že jsem to já, tak mi to přineslo obrovskou radost. Dědu jsme měli už jen nevlastního, dokázal nás taky pěkně vytočit, ale i jeho jsme navštěvovali až do konce. Až jednou nebudou, bude pozdě uvažovat coby kdyby...
hele, jeď. Ať už je to tam jaké chce. Pořád lepší, než si pak do smrti vyčítat, žes to nestihla. Někdy je lepší udělat to, čeho se bojíš a ten strach pomine.
A co kdybys jim napsala hezký dopis k Vánocům? Určitě by byla nějaká odezva, možná pozvání na návštěvu a když by to nebyla přepadovka, tak by to mohlo být hezké. Na to, že se změnili, jsi přece připravená...