Před nějakou dobou jsem přišla o práci. Z důvodu zániku pracoviště, kde jsem působila sedm let na vedoucí pozici, jsem byla „odejita" - nešlo o vyhazov, ani nebyly přímé výtky proti mé práci, ale neustálá a dlouhotrvající šikana ze strany nového vedení nakonec postupně vyštvala všechny, kdo na původním pracovišti něco znamenali. Ten poslední rok, kdy jsem bojovala s tím „odejít-zůstat" a kolem mě padaly hlavy všech, o koho jsem se byla zvyklá opírat, byl pro mě hrozně náročný.

Ocitla jsem se na ulici, a ani po nástupu na nové místo, které jsem - vzhledem ke své dobré pověsti v oboru a odbornosti - získala velice rychle, to nebylo lepší. Lidi byli fajn, práci rozumím, ani na tomhle místě nebyly žádné výhrady, ale prostě mi to tam nesedělo.

Navíc jsme se přestěhovali do nového bydliště - zpola opraveného domku, kde byly problémy s vařením, protože v domku nebyl jediný pravý úhel a na atypickou kuchyňskou linku se muselo dost dlouho čekat.

V té době jsem s hrůzou zjistila, že vážím o 14 kilo víc, než jsem čekala - a hlavně než je moje povolená nejvyšší váha... jen trošku vysvětlení - mám po několika operacích kolene a vzhledem k x letům kulhání mám i problémy s držením těla.

Rozhodli jsme se s manželem, který má nadváhu také, pro dietu - po prozkoumání všeho, co jsme byli schopni prozkoumat, jsem najeli na Atkinse - ovšem ne tak, jak ho prezentují naše sdělovací prostředky, ale podle knížek z amerického institutu. Tedy: denně 5 porcí salátu nebo jiné listové zeleniny, z počátku libové, hlavně vařené maso a vejce bez omezení, později se přidávají ořechy, další týden jiné druhy zeleniny než listová, pak mléčné výrobky - a úměrně s tím se ubírá masa a vajec. Oba jsme jezdili na pravidelné zdravotní kontroly a oběma nám to prospívalo. Bohužel tahle dieta se sice dá držet dlouhodobě - na konci několikatýdenního dodržování je klasický zdravý jídelníček - ale nedá se držet bez možnosti vaření a hlavně bez pravidelného přísunu velkého množství zeleniny. Zahrádku jsme obdělanou neměli a obchody u nás ve vesnici přes léto zeleninu takřka nemají - nikdo by ji nekupoval. Takže dieta postupně zanikla „sama sebou". Mně tehdy do té mé „horní povolené" váhy zbývaly 4 kilogramy a ty jsem už nedokázala shodit. Nízkou váhu jsem si držela ještě skoro rok - pak jsem začala postupně přibírat.

Od kolegyň z nové práce jsem se dozvěděla, že po nástupu přibraly všechny - na mém novém pracovišti byla jediná možnost stravování školní jídelna, výběr ze dvou jídel - jedno bylo vždy buď sladké nebo smažená zelenina, druhé pak omáčka s milimetrem průhledného tvrdého masa a k tomu buď hora brambor nebo šest knedlíků... školu jsme opouštět nesměli a jiné jídlo nebylo. Nosit si něco z domu jsem sice zkoušela, ale bohužel málokteré jídlo vydrží v krabičce od 5:30, kdy odcházím z domu, do 12:30, kdy jsem mívala pauzu na oběd, ve stavu poživatelném - tím spíš, že ve vlaku bývá přetopeno a v kanceláři nebylo kam si jídlo uložit, ani jak si je ohřát.

Takže letos před Vánocemi jsem začala řešit dilema - shodit či neshodit? Znovu jsem změnila místo, změnila jsem i vzhled a kupodivu se mi i moje nemocná noha zlepšila natolik, že pokud bych dokázala zhubnout o 10 kilo, mohla bych začít znovu jezdit na koni... byla to pro mě motivace až taková, že jsem znovu najela na dietu. Jenže...

Právě kvůli tomu jenže píšu. Když držím dietu, jsem zlá, protivná a je mi blbě. Ne že by mi bylo fyzicky zle, ale jsem psychicky v nepohodě - a jako výchovná poradkyně si to nemůžu dovolit. Ani ve výuce nedělá studentům - a nejen jim, protože učím i dospělé - dobře, když na ně vrčím... pravidelně cvičit sama mě nebaví, ale jsme bez auta a večerní cvičení znamená, že se domů dostanu po deváté - a z domu odcházím ráno v 5:50, takže to taky není ono... a hlavní věc je ta, že kdo mě zná, tak mi všichni kolem říkají, že konečně začínám vypadat jako ženská. Po létech mi zase nadbíhají chlapi - a není to tím, že jsme ve vesnici noví, nadbíhají mi chlapi, které znám léta. Manžel se bojí, že když zhubnu, tak budu zase „jako věšák na šaty", rodiče jsou rádi, že konečně nevypadám „jako Somálec"... jediné, co vadí manželovi, je povolené bříško, jenže na to stačí Pilates.

A tak i když se urvu a držím dietu - naposledy „mlíkovku" - a celkem úspěšně shodím pár kilo, tak z toho mám pocit, že jsem se málem prohřešila proti okolí... a večer pak žeru a žeru. A v noci se mi zdá, že zase sedím v sedle a ráno si dám jen kafe s pevným přesvědčením, že DNESKA, ano, už dneska se konečně vykašlu na všechny okolo, šlápnu do toho, uzdravím se a budu si konečně moct půjčit kamarádova koně a podívat se na místo, kde bydlím, tím nejkrásnějším pohledem na světě - totiž z koňského sedla...

Pajda

Až na ten nejkrásnější pohled, který je z výšky a ne z koně :-)), vás chápu. Přeju hodně štěstí při ztrátě těch čtyř kilo!

A co jste s vahou ztratili vy? A nebo získali? Napište nám na adresu redakce@zena-in.cz!

Reklama