Znát tajemství toho druhého není vždycky výhra. Zvláště pokud se o něj nemůžete podělit s nikým dalším. Sandra (35) o tom ví své. Jako jediná musí žít s vědomím, že jejímu bratrovi zbývá pouhý rok života.
Rakovinou onemocněl Kamil před třemi lety, ale tehdy ještě lékaři věřili, že chemoterapie a ozařování pomohou. Nějaký čas se zdálo, že měli pravdu. Jenže pak se karta obrátila. Ukázalo se, že nádory postihly i jiné části těla, a to v takové míře, že už se nedá mnoho dělat. A tak se jich napřímo zeptal, kolik času mu zbývá. Hrubý odhad zněl jeden rok.
„Nedokážete si vůbec představit, jak je pro mě teď těžké vidět se s jeho manželkou a dětmi. Snažím se jim vyhýbat, co to jde. Jak se jim mám podívat do očí? Oni vůbec nic netuší a já musím pořád přemýšlet nad tím, jestli je to fér. Kamil se už ale rozhodl. Nechce, aby se k němu rodina po zbytek jeho života chovala jinak, než doteď. A také nechce, aby se jeho blízcí trápili něčím, co stejně nejde změnit. Asi má pravdu, ale i tak. Já bych asi chtěla vědět, kdyby můj manžel umíral,“ myslí si Sandra, které se bratr svěřil z čistě praktických důvodů.
„Řešíme spolu pozůstalost, co by si přál, aby bylo po jeho smrti. A taky si myslím, že se přece jen potřeboval někomu svěřit, alespoň jedinému blízkému člověku, který by jej vyslechl. Jen nevím, jestli mám být ráda za to, že si vybral zrovna mě. Je to jako zlý sen,“ dodává Sandra.
Čtěte také:
- „Na syna jsem byla pyšná, než potkal JI,“ zlobí se Emílie
- „Žárlím na manžela kvůli našim dětem,“ přiznává Aneta
Nový komentář
Komentáře
SMUTNÉ..
Je mi to moc lito. Bratrovi rozumim a rozumim i Sandre.
Ona se to manzelka stejne driv nebo pozdeji dozvi, mlcela bych a snazila se bratra pomalu presvedcit aby se otevrel i doma. Ale rozhodne bych netlacila na pilu.
Smutné, bohužel stále často vyslovované téma..... Sama vím, co to všechno obnáší, prožívala jsem to před několika lety, když rakovinu diagnostikovali lékaři člověku mně nejdražšímu - synovi. Věděli jsme to pak všichni, ale i přes veškerou snahu nebylo pomoci. Doporučuji všem přečíst si knihu " Musela jsem zemřít", lidské tělo je nevyzpytatelné, někdy se vážně dějí zázraky.......
Tuhle situaci nezávidím a nevím, jak bych to zvládala. Chápu, že nechce, aby se rodina trápila a že potřebuje s někým probrat i "praktické" věci, tak snad to jeho sestra ustojí.
diblice — #30Ano, a čím déle pacient s touto diagnozou zůstává mezi námi, tím větší je naděje, že zrovna pro něj najdou lék, nasadí mu ho a pomůže mu. Výzkum jde dopředu hodně rychle, kéž by dokázal předběhnout i tu hnusnou rakovinu. Maminka byla zařazena do klinické studie, v té době jsme fakt věřili...no, nepomohla, ale pořád zkoušeli další a další a já pomáhala a fandila.
No, a teď mi napadlo ještě něco....ve filmech i literatuře se tohle téma vyskytuje taky. Hrdina se dozví, že už mu moc času nezbývá. A tak se v mezích možnosti rozhodne prožít každý den naplno. Nemusí šetřit, ví, že už by si ty peníze moc neužil. Takže si plní sny, jede třeba kolem světa a tak...já vím, to je takové moc hollywoodské, ale něco na tom je. Nenechat se zlomit. Pořád jsme to my, akorát jsme nemocní. Léky proti bolesti existují a bolestivého umírání se všichni bojí nejvíc. Nedůstojného, kdy je člověk odkázaný na péči okolí. Já jsem mamě vždycky říkala: "Bolí tě něco? Chutná ti? Můžeš si dělat co chceš, jezdit na zahrádku?" - to všecko mohla. A já jí slíbila, že pokud by na tom byla tak špatně, až by musela do špitálu a být tam, pak že zařídím, aby se netrápila. Taky jo, prosila jsem o silné opiáty. Vnímala, věděla. Nejkrásnější výrok v tomhle stavu od ní byl "....a mně už je všecko jedno".... to snad jen Babička Boženy Němcové umírala hezky.
gerda — #29přesně tak, mamka to taky bere tak, že zkusí vše, co doktoři navrhnou a jak píšeš, nikdo neví, kdy ho to může potkat
Rakoviny se bojíme všichni. Kdo s ní jakýmkoliv způsobem přišel do kontaktu ví, jak dokáže být záludná. Nikdo nemůže přesně říct, jak se bude vyvíjet. Jsou přece i případy, kdy v beznadějných případech došlo k překvapivému zvratu a nastalo zlepšení
. To je to, co dodává naději, nikdy se nesmí všecko vzdávat. My jsme po fatální diagnoze a operaci maminky prožili dalších 5 let, kdy krom léčby se i žilo! Mamince chutnalo, pracovala na zahrádce a na nemoc tam mezi stromy nemyslila. Proč myslit na smutné konce, dokud žijeme a neležíme na přístrojích? Dobrých pět let
, dožila se skoro 87. Manžel marodí s tím, co Karel Gott, taky bojuje a nepoddává se. Kdo o tom neví, musí říct "ten pán fakt dobře vypadá". Ano, je to otrava, člověk je omezován, ale stojí za to věřit lékařům a poslouchat je.
Úplně nejhorší je, když člověku vezmou naději. Můj muž statečně/ i méně/ bojoval 2 roky. Doprovázela jsem jej na všechna vyšetření, dodávala sílu, hledala alternativy... Lékařka mu po každém kontrolním vyšetření řekla, jak na tom je. Poslední PET a CT ukázalo veliké zhoršení a metastázy. Tušil, že už lépe nebude, moc se smrti bál a nebyl na ni připravený. Ostatně, stejně jako my ostatní- já, děti, vnučka. Pořád jsme věřili na zázrak. Ty 2 roky a hlavně poslední měsíce byly moc těžké a bolestné. Jak jsem muži slíbila, zůstali jsme s ním až do úplného konce.
I za ty přetěžké 2 roky "navíc" jsem osudu vděčná....
jako bratr a sestra musí mít velice dobrý vztah, hodně důvěrný, klobouk dolů, smutné, ale bráchova rozhodnutí plnit a plnit i přes pocity bezmoci
a nejhorší je, že na rakovinu už existují účinné léky, ale farmaceutické firmy brání jejich rozšíření, protože by přišly o byznys
Janki — #24tak to je strašný, to mamce nasadili léčbu, řekli, že je to nádor, který se vrací,pak ji poslala na odběr krve a na nás vybafla, že s touto diagnosou se víc jak 90 % dožívá jen roku, bylabyh raději, kdyby neříkala nic,když marodi taťka, tak postupně chátral a pak byl konec rychlý, ale vyrovnala jsem se s tím asi líp, než s touhle prognosou
Boros — #23 No nám to řekli na tvrdo, v okamžiku, kdy jsem si stěžovala na surový přístup sestry a sanitářky. Nechci to už dál rozvíjet o co šlo, nicméně v okamžiku, kdy jsem se dožadovala citlivějšího přístupu s tím, že je na tom mamka fakt špatně, chrstla mi mladá lékařka do telefonu!, že stejně umírá a léčba jako taková už nepřipadá v úvahu. Měla jen kortikoidy na otok mozku v důsledků MET a antidepresiva. Vzhledem k tomu, že mezi jednotlivými ošetřeními byly prodlevy i třeba tři měsíce, MET v mozku vyrostli do rozměru, kdy už prý s tím nejde nic dělat. Bylo to snad tím, že jí bylo 64 let, že jsme obyčejní lidé? Jak to, že VIP pacienti, a to nechci nikomu nic upírat, se tak dobře lečí? Viz Bartoška, Šafránková - také rakovina plic...
Zažila jsme pacientky, co chtěly vědět natvrdo a zažila jsme i ty, co zavíraly oči. neodsuzuju ani jednu sortu, spíš odsuzuji lékaře, který to navrdo a hnusně říkal (už mu to spočetl někdo jiný). Pamatuju se na jednu paní, která přesně věděla - stejnou nmoc a příznaky jako její maminka a 2 sestry, které doopatrovala. Ta odmítla léčbu a lékaři na ni byli nepříjemní (už je to dost dlouho). Ta paní pak u nás zemřela a do poslední chvíle nemusela mít žádné opiáty. Ale to jsme odbočila- já jsem názoru, že pokud si pacient řekne o pravdivé sdělení své diagnózy a následné léčby a nežáádoucích účinků, má mu to lékař ohleduplně sdělit. Pak je ale na místě psycholog, protože každý se s tím vyrovná jinak. Co ovšem tvrdě odsuzuji, je dávání určitých konkrétních dob- rok, 1/2 roku apod. Nikdy nikdo neví, jak vše dopadne, takže spíš říci něco v tom smyslu jako že situace je vážná, medicína už nemá, co nabídnout, jen paliativní péči a užívejte si, co to jde, protože nikdy nevíte.
Je to strasna situace a zatim je ten 'konecny termin' hodne vzdaleny. Treba Kamil odklada sdeleni manzelce az do posledni chvile, co to pujde, protoze ji jednak chce setrit, jednak si chce jeste v ramci moznosti uzit 'normalni' zivot.
Janki — #19Ano, ne nadarmo se přece říká - dokud dýchám, doufám.
Člověk čeká na zázrak.
Já jako manželka bych to chtěla vědět,.... ale zase nevíme, jakt o jeho manželka zvládala před třemi lety. Bohužel, i smrt patří k životu a nejde se na ni připravit, ale já bych chtěla, aby můj muž to břemeno nesl se mnou nebyl na to sám.
gerda — #4 Já nevím co z toho zla je pro blízké míň bolestivé. Loni mi na rakovinu umírala mamka, lékaři řekli měsíc, vydržela o měsíc déle, a zaplať pánu za to. Ale připravená jsem rozhodně nebyla, to nejde, člověk i přesto stále doufá v zázrak... I ona v to do poslední chviličky věřila, ale den po dni se vytrácela, až jednoho dne usnula a už se neprobudila. Bylo to psychycky neskutečně náročné a bolestivé. Mockát jsem přemýšlela o tom, jestli by to bylo lehčí, když už tedy musela umřít, jestli by pro ni i pro nás nebylo lepší, že by umřela ze dne na den... Bez chemoterapií, ozářek, všech těch nemocnic a postupného chátrání... Já osobně chci umřít rychle, nečekaně a bezbolestně.
Taky jsem byla bráchova zpovědnice....ale tohle je tak závažný, že by to manželka měla vědět, stejně se to dozví...nemoc člověka mění a to se nedá přehlédnout. Tímto přístupem jí víc ubližuje než pomáhá.
gerda — #16 Možná, ale my jsme zase zažili pravý opak - tvrdili nám, že taťkovi nic není a bác ho, až umřel, tak jsme se dozvěděli, že měl rakovinu.