Když jsem se před pěti lety rozváděla, přísahala jsem si, že už do smrti nechci žádného chlapa ani vidět.
Nevěra, fyzické násilí, bolestný rozvod, nadávky – to vše bylo ve mně hluboce zakořeněno a já si slíbila, že toto již nikdy více. Raději budu až do smrti žít sama.
Jenže takováto předsevzetí postupem času ubírají na intenzitě, hrůza, kterou jste si prožili, pomalu přestává mít tak ostré hrany a člověk pozvolna zapomíná na to, co si před x lety slíbil, na co přísahal.
Když jsem se před necelým rokem seznámila s Vaškem, byla jsem opatrná, pochopitelně. Dlouhý čas jsem se bála jen podívat za hranici kamarádství, natož se sama pokusit navázat milenecký vztah.
Naše přátelství totiž přerostlo v lásku tak nějak samo. Nenápadně, postupně.... až ve chvíli, kdy jsem se s Vaškem domilovala a on mi šeptal do ucha krásná slova, jsem si uvědomila, že jsem tam, kde jsem už nikdy být nechtěla.
Ale nevadilo mi to. Cítila jsem se být opravdu šťastnou. Vašek byl skutečně milý, hodný, chápající a díky tomu jsem dokázala opět milovat, opět někomu otevřít své srdce.
Náš vztah byl romantickou pohádkou. Vznášela jsem se v oblacích a ano, pochopila jsem, uvěřila, že láska skutečně dává křídla.
Václav byl vdovec. Jeho žena mu zemřela při ošklivé autonehodě a já věděla, že mu v srdci zůstane navždy. Nevadilo mi to. Věděla jsem totiž, že tak jak miluje svoji ženu ve vzpomínkách, tak mě miluje v současném životě.
Nejednou mi sám řekl, že my dvě jsme nejdůležitějšími ženami jeho života. Jeho první manželka mu dávala lásku a štěstí v první půlce života a já mu toto vše dávám v půlce druhé....
Jeho žena zde však nenechala jen Vaška. Zanechala zde i syna Ríšu, kterého Václav miluje tak neskutečně, že jsem si jistá, že by za něj bez váhání položil život.
Já s exmanželem nikdy neměla děti, a proto jsem fakt, že Václav má syna, přijala s nadšením.
Přála jsem si, doufala, že se pro Ríšu stanu kamarádkou, kterou snad bude mít rád, které se bude rád svěřovat, u které najde alespoň částečnou jistou stejně, jako by našel u matky.
Ach jak se já, husa naivní, mýlila!
Vysnila jsem si ideu rodiny, vysnila jsem si fungující vztah s dítětem, které jsem v životě neviděla....
Nu uznejte, jsem normální?
Ale zpět k mému příběhu:
Ríšu jsem poprvé uviděla po dvou měsících, kdy naše láska s Václavem jen kvetla.
Ještě před tím, než nás Vašek představil, často Ríšovi o mně vyprávěl. Dle slov Václava Ríša poslouchal se zájmem a často se i sám na mě vyptával.
Už z tohoto důvodu jsem neměla žádné obavy z našeho setkání.
Opravdu jsem se na chlapce těšila a nemohla se dočkat, až se s ním seznámím.
Naše první setkání proběhlo v cukrárně.
Bylo to celkem hezké odpoledne, jen mě trochu zklamalo, že Ríša byl zamlklý, nekomunikoval se mnou. Maximálně odpověděl ano či ne.
Brala jsem to tak, že se stydí. Přeci jen, bude mu za chvíli dvanáct let a v tomto věku děti bývají často uzavřené i před rodiči, natož před cizí ženou.
Ovšem toto mé odůvodnění bylo liché.
Ríša mě nemá rád... ba troufám si říci, že mě k smrti nenávidí.
Z čeho tak usuzuji?
Především z toho, jak se ke mně chová, jak se mnou mluví a jaké věci mi dokáže udělat.
Víte, proč tak s nadšením poslouchal otcovo vyprávění o mně? Aby zjistil, co mám ráda a co naopak nesnáším...
Když jsem spolu všichni tři, ještě to celkem ujde. Ríša sice nekomunikuje, ale chová se alespoň slušně. Ve chvíli, kdy však přijdu k nim domů, abych uvařila či chlapce pohlídala, je to velká katastrofa a já nejednou odcházím uplakaná s oteklýma očima.
Ríša mi dokáže do očí říci „ty krávo“, nebo mi za krk dát myš, ze které mám panickou hrůzu. Jednou mi vysypal celou sůl do guláše, který jsem jim vařila, nebo jsem našla v kabelce nakreslený velice sprostý obrázek s ještě vulgárnějším textem...
S Václavem jsem o všem hovořila a nejednou. I jeho to trápí a stejně jako já je z toho nešťastný. Miluje mě, ale stejně tak miluje i svého syna.
Ani jeden si se situací nevíme rady...
Rozhovor s Ríšou je nemožný. Neposlouchá, ignoruje to, co mu říkám já či jeho otec....
Několikrát jsem se Ríšovi snažila vysvětlit, že ho nechci o otce připravit, ani si hrát na jeho maminku... Otevřeně jsem mu řekla, že chci být jen jeho kamarádkou, přítelkyní...
Jsem z těchto okolností skutečně zoufalá. Bojím se, že nechtěně rozbiji, či naruším vztah otce se synem, a přiznám se, že už jsem i pomýšlela na rozchod.
Pokud se někdo z vás ocitl v podobné situaci, budu moc ráda, když mi napíšete, jak jste tyto trable řešili... Existuje vůbec nějaká šance si chlapce získat? Vyzkoušela jsem snad už všechno, bohužel s nulovým výsledkem.
Václava miluji a nechci ho ztratit. A nechci ztratit ani Ríšu. Jsem si totiž jistá, že pod tou maskou nenávisti a zloby se ukrývá citlivá duše dítěte, která je možná poznamenána ztrátou maminky.
Nový komentář
Komentáře
Deda: vůbec si nemyslím, že je to zhovadilé přání - být kamarádkou dospívajícího syna svého partnera. Zhovadilé přání by bylo, kdyby si myslela, že jí bude brát jako maminku. To mají podle tvého příspěvku chodit okolo sebe jako cizí lidé a max. se pozdravit ?? Nebo si ona má prostě vybrat roli macechy a synka deptat, popř. se v jeho životě nevyskytovat vůbec a s tatíkem se navštěvovat, když ho syn zrovna nepotřebuje? A jinak - ta situace JE srovnatelná s rozvodem a to v tom, že dítě se musí vyrovnat s tím, že žije jen s jedním rodičem. Pochybuju, že onen otec si novou partnerku našel pár týdnů po tom, co ovdověl. Asi tím, že se v domácnosti objevila jiná žena se klukovi znovu projevil stesk po mamince, ale ve dvanácti letech to proboha nemůže řešit takovouhle agresí! Měl by to řešit otec a se synem vše na férovku probrat (ve dvanácti děti vědí už skoro všechno o sexu, tak proč nerozebrat i duševní mezilidské vztahy a upozornit ho, že on někomu ubližuje, protože se cítí v ohrožení - např.) A když to řeknu tvrdě, tak je to jednoduší pro vdovce než pro rozvedeného manžela. Po rozvodu spousta lidí zjistí, že je partner očerňuje u dětí a někdy se i nechají strhnout k tomu, aby jednali stejně. A děti se v tom plácaj a nevěří ani jednomu z rodičů. event. se z této situace snaží vytlouct pro sebe výhody a nakonec jsou ještě ve větší izolaci, než kdyby jeden z rodičů zemřel.
To je teda případ pro rodinnou poradnu,(existuji nejen manželské),což se týká asi i otce. Nezdá se mi, že by na tom neměl také nějaký podíl, nejspíš tou svoji přehnanou láskou k synovi. Pokud by se zdráhál, bylo by asi lepší ten vztah ukončit, kdovíjak by se to celé do budoucna vyvíjelo.
Ten kluk za to, že je rozmazlenej nemůže, nemyslíte?
Spousta z vás ho tady soudí, je to snadné, ale tam je alfou a omegou jeho otec, ne Ivana, ne Ríša ... Dokud jeho otec nezačne celou situaci vnímat jako palčivou a hodnou řešení, mají oba dva smůlu ...
pokud toto chování tatíček toleruje, prokazuje synkovi medvědí službu. Já učím na střední škole a stává se dost často, že přijde tatík synáčka ( 3 a více kulí na čtvrtletí např.) a začne: "To víte, on je chudák...bla bla bla...to ten rozvod...bla bla bla ... já bych... ale bývalá žena..." Pak přijde matinka a to samý v bledě modrým " To jeho otec, ten má na něj špatnej vliv a taky je v tom věku, že ...a bla bla .." Synátor je zatím vysmátej, za školou hulí trávu a nesesmolí jedinej referát za rok. Rodiče se předháněj, kdo mu vrazí dražší dárek a hádaj se jak psi. A i když nakonec ten reparát neudělá, tak to s ním nehne a zkusí jinou školu. Tam se to opakuje a potom hup na učňák. Eventuelně skončí na pracáku a rodiče koukají jak vrány a hádají se, kdo to dítě takhle zkazil a po kom vlastně je.
No, jen jsem chtěla říct, že by to měl řešit hlavně otec toho kluka. A já osobně nevím, jestli bych chtěla být s mužem, který dlouhodobě nezvládne dvanáctiletýho kluka, aby se choval slušně k ženě (milovat jí nemusí, ale respektovat jako přítelkyni svého otce - to by měl)
A ještě - je mi líto těch nezvedenců a podobný rodiče bych nakopala do ...
carlotta:
no nezlob se, asi děti nemáš, a jestli jo, tak by jsi schvalovala, aby se takto tvé děti chovali k cizím lidem? Představ si, že by ses rozvedla a našla bezva chlapa...a dětičky by ti to takhle hnojili? Chlap by nebrečel večer do polštáře, ten by ti rovnou řekl, že si je špatně vychovala a asi by se s tebou rozloučil, protože by měl obavu, kdyby jste měli spolu děti, že by si to prostě nezvládala. Čemu říkáš sympatická reakce? Já teda nevím...
carlotta: ta nová ho nepřevychovává. Ta nová nechce, aby jí říkal krávo a choval se jako čuramedán
Přesolený guláš dát tatínkovi, aby viděl, co synáček zvládl. 12 letý kluk by měl pochopit, že za nějakou dobu odejde z domu a tatínek jeho zásluhou zůstane sám. Tuhle informaci by mu měli dát spolu nebo Ivana. Souhlasím s náorem, že se jedná o trojúhelník. Ten kluk byl zatím jen s tatínkem. teď se má o něj dělit. Pokud byste měli dítě, budete se klepat hrůzou, co mu udělá. To je jedna možnost. Druhá možnost je, že je na dně, nedokáže to říct a brání se. Můžete ho ignorovat a pomůže to. Nebo jej to dožene k sebevraždě. Je těžké jen z dopisu Ivany usoudit, jaký ten kluk vlastně je. Měli by zajít k dětskému psychologovi, ale bez kluka. Psycholog by jim měl poradit, co dál a jak jej k němu třeba dostat, aniž by se cítil blbě. Prostě je to syn tvého přítele, on musí nést hlavní tího rozhodování. Jestli to nezvládne, pak by ti neměl stát za tyhle problémy. Fakt je ten, že jestli to tak zůstane, stane se z problémového dítěte velmi problémový člověk. A to by otce mělo zajímat.
sarobrouk: pokud by to řekl mně tak by jí dostal ode mně jako každej jinej chlap.
Sarir: Dítě u bývalé manželky situaci neřeší. Náš mladej je u exmanželky. Je mu 12 a já žiju s jeho otcem 6 let. Jsem pro něj macecha a naše holčička, která se nám narodila není jeho nevlastní sestra. To je jeho stanovisko. Je mlčenlivej, tichej a řekla bych hodnej. Jsem zvědavá na pubertu. Zatím se projevuje bezdůvodným smíchem.
Convalaria: Krmíme ovšem děti pohádkami o macechcách, kdy je tu postava Zlá macecha a matka je MRTVÁ. Tak jsem definovala macechu aspoň já v dětství. Popelka měla macechu a maminku mrtvou, Maruška ve 12 měsíčkách měla macechu a matku mrtvou v jedné verzi Perníkové chlaoupky je maminka mrtvá a vystupuje tam macecha a určitě bych si vzpoměla i dál. Takže mi třeba přijde divné, když mě 12letý syn mého muže považuje za macechu a svou amtku má živou a žije většinu času u ní.
Souhlasím. Jsou to rozmazlení spratci, kterým by občas neuškodila jedna facka. Jenže kdo ji naloží? Matka ne, je to chudáček. Otec ne, je to chudáček. Nevlastní rodič ne, on nemůže není jeho a babičky a dědečci chctějí být taky oblíbení.
Mám stejný názor jako iljanka
To chce čas
Jestli ti můžu poradit a od kámošky vím že to fakt funguje tak udělej tohle:Promluv si s otcem, že si nechceš nechat tohle líbit a že to malému milému Ríšovi prostě budeš oplácet(samozřejmě přiměřeně), jeho otec za tebou musí samozřejmě stát. No a pokud nepomůže ani tohle tak je chlapec zralej na psychouše. Držím palce:-)
Olynth: souhlasím s tebou do puntíku. Jen ta vynucená omluva je většinou strašně kontraproduktivní. Ale jestli to myslíš tak, aby k tomu došli pochopením, tak to jo
ad.astra:
Myslím, že ty jeho naschvályx nemají nic společného s tím, že mu zemřela máma, ale s jeho rozmazleností. Jak jsem psala - za sprosťárny by dostal lepáka a přesolený guláš by zbaštil a poděkoval. A táta by měl taky zasáhnout a razantněji, než jenom přátelskou domluvou a domutit synka se alespoň omluvit
hmmm, tak jsem tu ted dopsala román a chyba serveru a tak na to kašlu
jen ve zkratce...nebreč do polštáře, na hrubý pytel hrubou záplatu. O umytí nádobí požádej před otcem, nedovolí si odseknout, pokud ano a táta nezasáhne, stojí oba za **** a pryč od nich. K psychoušovi bych ho nenutila, ještě víc by se zatvrdil, a ve dvanácti má již takový rozum, aby chápal, jak se má chovat. Je tím, že mu umřela máma od okolí rozmazlený a pokud se nepostavíš na odpor, bude se jeho agrese zvyšovat, naučí se, že takhle se k ženským má chovat a později to některá z holek odskáčou (třeba dcera od sarume - nic ve zlém) A že jste se některé na MonikuM sesypaly, že takhle tedy né, tak já říkám, jo, vzala to za správný konec, táta byl z chování kluka na nervy a kluk akorát vydíral, aby si uvědomil, že udělal sakra chybu, je dobře, že dostla přes tlamu a jak je vidět, pomohlo to. Jistě, že ho MonikaM netluče na potkání, ale tohle byla zátěžová situace a právě to, že dostal, pomohlo celý rodině. To, že některé z vás nedovolí, a nebo dokonce řeknou, běda, kdyby mi partner (cizí) měl uhodit moje děťátko, tak v něm akorát vypěstujou toho hajzlíka, který bude sladounký před vámi, a za rohem toho vašeho partnera pěkně budou týrat a vydírat, protože budou vědět, že vy, jako mámy se o ně rvete a bráníte je, i když by třeba po zásluze měli jednu schytat.
MonikoM: udělala jsi to dobře
Ivano, zkus se na celou situaci podívat očima toho dvanáctiletého dítěte: zemřela ti maminka, půl svého života žiješ jen s tatínkem a on si najednou přivede úplně cizí ženskou, která ti začne organizovat život. Asi se budeš bránit. Máte se s Vaškem rádi? Pak vám nebude vadit, když se společným životem ještě chvíli počkáte. Ríša musí pochopit sám, že ty nejsi hrozba, ale pomoc, ale to všechno chce čas a trpělivost od tebe i od něj. Představ si, že by ti ta cizí ženská dala facku nebo tě tahala někam k psychologovi! Opravdu si myslím, že to chce čas. A taky by se měl zapojit i Vašek a vysvětlit synovi situaci, ale neuspěchat to. Myslím, že byste s Ríšou měli jednat jako s dospělým, jako s třetím členem rovnoprávného triumvirátu, třeba by ho přešly ty pubertální nápady. Ale všechno je jen na vás, zkušenosti jiných se nedají vždycky přenášet do vlastního života. Přeju hodně štěstí a té trpělivosti.
sarume: a taky si myslím, že strach není dobrý vůdce. Už jsem to psala - dle mě jediná možnost je ukázat synovi, že není objektem k očůrávání. Pak ji očůrávat přestane.
sarume: Promiň, ale já vychovávám děti k tomu, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. A za tím si stojím.
sarume: hlavně chlapy si některých věcí, když se udělají šikovně, nevšimnou. A nebo to považují za svůj nápad. To je ještě lepší