Spousta lidí si myslí, je přesvědčena o tom, že to nejkrásnější, to nejvzrušivější pro člověka je milování, vášnivý sex, spojení dvou těl....

Můj příběh se stal jednou v létě a věřte, že ač k milování nedošlo, ta jedna jediná noc se pro mne stala tím nejerotičtějším a nejkrásnějším zážitkem v mém životě.

Pro někoho to možná bude málo a nepochopí, jak mne něco takového, pro něj třeba naprosto obyčejného, mohlo tak učarovat... Ale stalo se, a já vím, že na onu noc nikdy, nikdy nezapomenu.

 


Byl krásný, vlahý večer a my si s Petrem vyšli na procházku. Byli jsme kamarádi už léta. Žádná tajemství mezi námi neměla šanci, oba jsme o sobě věděli vše. Věděli jsme, co nás trápí, co nás rozesměje, co toho druhého štve, jaké má problémy...

 

Petr je člověk, který pro mě znamená oporu, zázemí, jistotu, a díky němu vím, co znamená slovní spojení: Přátelství na život a na smrt.

 

Nevím, zda to bylo tou magickou nocí, tím horkým vzduchem, nebo tím, že byl úplněk – ale já tehdy poprvé pocítila neuvěřitelnou touhu se s Petrem pomilovat.

 

Můj rozum na mě řval: Uklidni se!

Mé tělo si však začalo jít svou vlastní cestou.

 

Procházeli jsme se podél řeky, poslouchali večerní hlasy přírody, povídali si o životě, a mé myšlenky se neovladatelně řítily jen tím jedním směrem... Připomínaly vlak, kterému selhaly brzdy a který nikdo neumí zpomalit, natož zastavit.

 

Chci, aby mě políbil, aby se mě dotknul, aby mě pohladil, abychom se milovali...

 

Neptejte se mě, kde se mi po tolika letech přátelství v hlavě zrodily ty podivné sny – sama to nevím. V tu noc jsem byla náhle někdo jiný. Někdo, kdo vše krásné hází za hlavu pro jeden dotyk, pro jeden polibek...

 

Sedli jsme si do trávy, Měsíc laskal naše těla svým stříbrným svitem a náhle ta osoba, která ještě před chvílí byla mnou, vzala Petra za ruku.

Podíval se na mě, usmál se a mlčel....

Jen tak nehybně seděl, záře Měsíce mu plápolala v očích jako stříbrné plamínky, a díval se mi do očí. Hladil pohledem mé rty a já se cítila stejně, jako bych byla omámená silným vínem.

 

Ta chvíle tichých pohledů byla nekonečná. Čas se zastavil. Svět přestal existovat. Byli jsme jen my dva.

 

Když se ke mně lehce naklonil, srdce se mi rozbušilo v hrudi jako zvon, až jsem na nepatrnou chvíli měla jistotu, že pukne...

Políbil mě. Něžně, letmo... jen svými rty pohladil ty mé.

 

Viděla jsem svoji ruku, jak ho hladí po vlasech, jak si hraje s jeho pramínky...

Přejel mi dlaní po krku a mně v tu chvíli připomněl motýla, který si na mě omylem sedl.
Spletl si mě s květinou...

 

Hladili jsme se navzájem, dívali se mlčky jeden druhému do očí, a myslím, že jsme oba cítili tu podivnou moc a sílu kolem nás.

 

Polibek, který mi pohladil šíji, byl tím nejkrásnějším, co jsem ve svém životě zažila.

Jeden jediný polibek, který nikdy neměl laskat mé tělo, dokázal to, že mi po tváři začaly téct slzy....

 

Otřel mi je, vzal moji hlavu do dlaní a opět se mi zahleděl do očí.

Byla tam láska? Nevím... Snad.

 

S prvním slunečním paprskem, který dopadl na zem, ta chvíle, ta magická noc skončila. Skončila náhle, jakoby nikdy ani neexistovala.

 

Čas opět začal odtikávat vteřiny, minuty, hodiny. Svět se probouzel....

Naposledy jsme si pohlédli do očí jako muž a žena a naposledy jsme si věnovali letmý pohled, který přesahoval onu křehkou hranici přátelství.

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY