Vylétnout z hnízda a zařídit se po svém, to je snem každého odrostlého kusu toho našeho lidského stádečka. Jenže někdy to okolnosti zařídí tak, že se sejde pod jednou střechou a v jedné domácnosti hned několik generací tak, jako tomu je u nás...
Náš příběh
Žena má pochází z Ostravy a v Praze nemá žádnou přízeň. Když jsme pro naši novou domácnost hledali zázemí, chvíli jsme bydleli sólo, ale to vždycky na něčem zkolabovalo. A tak nám nabídla pomocnou ruku moje maminka, se kterou tehdy ještě bydlel bratr ve velkém bytě. Bratr se ale měl záhy stěhovat za svojí ženou do jiného města, a tak jsme zůstali s maminkou sami. Jenže...
Dvě slípky na jednom hnojišti
Moje žena je duše dobrá a nemá v lásce, když jí do starání se o domácnost někdo mluví. Tak se rozhodla, že mamince ubere její práce a začlení ji do té naší domácnosti - tedy alespoň částečně. Maminka má vlastní stravovací návyky, takže má i vlastní ledničku a vaří si sama, ale všechno ostatní je naše starost. Bohužel ale třecí plochy zůstaly. Proč? Maminka má docela jiné zvyky. Žena je někdy příliš pořádkumilovná a maminka zase malinko bordelář. A tak se občas stane, že nějaký nepodstatný odložený hrníček vyvolá hádku, stejně tak někam pečlivě uklizená naběračka. Maminka si zkrátka věci odkládá „na potom“ a pak je hledá, zatímco je žena někam uklidí.
Komplikace
Situace je o to komplikovanější, že s námi žije i puberťák, který občas těžko chápe, že na něj nakládáme nějaké povinnosti, které maminka nemá. Prostě občas nerozumí tomu, proč by měl po sobě odnést nádobí do myčky, když vidí, že u maminky se povaluje talířek už dva dny.
Aby to nevypadalo
Výše popsaným nechci nijak pošpiňovat svou maminku. Každý máme své zvyklosti a považujeme některé věci za důležité a jiné nikoli. Sám jsem se musel přílišné pořádkumilovnosti své ženy chvíli přizpůsobovat. Osobně jsem příznivcem zlatých středních cest a vždycky, když to u nás doma vře, bublám také a volám po kompromisu.
Dohoda
Jestli si myslíte, že fungují dohody, tak vás zklamu. Vždycky se něco najde a vypilovat fungování domácnosti o dvou ženách k ideálu asi nejde. Takových dohod bylo, ale nedodržely se. Není to ale žádná hrůza, jen máme občas doma menší Itálii, což zase na druhou stranu znamená, že se máme rádi a nejsme si lhostejní, jinak bychom se přece nehádali.
A jak to bude jednou
Možná, že právě tohle nás drží tak pěkně pospolu, ta představa: „Jak to bude jednou.“ Jednou bychom chtěli dvojdům, ve kterém budeme mít dvě oddělené domácnosti - maminka tu svou a my tu naši. Oddělené pěkně chodbou nebo dvorkem, abychom mohli na stárnoucí maminku přihlédnout a chodit se navštěvovat.
Co si myslíte vy: Je možné, aby fungovala domácnost o dvou hospodyňkách?
Nový komentář
Komentáře
wich — #32 Naopak.. my jsme spolu už rok bydleli (v bytě společně s mým bratrem a to velice levně, jen za energie), ale poté, co mu umřel táta se rozhodl, že musí maminku "zachránit", pečovat o ní (aby nebyla ani chvilku sama) a starat se o dům. Takže se nastěhoval zpátky domů. Tečka. A žádný diskuze. Teď bydlím tady a jiná možnost neexistuje. Takhle on to bere. :-( A to tam maminka není sama, bydlí tam ještě jeho sestra, víš?
VeeDee — #29 Takový za to fakt nestál
Je to mamánek, co se bojí osamostatnit, tak se drží maminky zuby nehty. Jestli jste byli oba pracující, proč jste třeba nešli do podnájmu? Není to sice úplně ideální, ale aspoň trochu "vlastní".
Hm, s tchyní nevím, to by asi nešlo... nezažila jsem, netuším.
Dva roky jsem bydlela u mých rodičů, když jsem po svatbě byla sama se synem, a manžel byl na vojně. To ale šlo všechno dle přání a pořádku mojí máti, protože to byla její domácnost a já jen měla dovoleno tam bydlet, dokud se nepostavíme na vlastní nohy, což se pokládalo za velkorysost, která není samozřejmá, a tudíž bych si netroufla vyskakovat, že chci něco nějak měnit. Dávno tomu, a ty dva roky to šlo celkem bez problémů, přesto jsme vypadli z domu prakticky okamžitě poté, co se manžel vrátil z vojny. Zůstávat tam déle by nebylo moudré a přínosné pro nikoho ze zúčastněných. 
VeeDee — #29 v tom případě nestál za to
Co s chlapem, kterej se za ženu nepostaví?
kareta — #27 To je pravda.
Jenže je jedno, na které straně je problém. Jelikož přítel se staví za matku, vztah se rozpadá....
VeeDee — #26 btw- když se mi něco nelíbí, tak to vpálím matce i tchyni stejně
I když jí vykám
VeeDee — #26 no jo, ale to byl problém na jejich straně, ony to nezvládly, ne ty
S normální ženskou by jsi vyšla..
kareta — #25 Já jsem taky snášenlivá, vždy jsem si říkala, že se dokážu přizpůsobit čemukoliv, ale tohle teda ne. Život bez soukromí, kdy žiješ v průchozím pokoji, kam ony dvě neustále chodí, lezou mi i do skříně...kdy na mě tchýně vyjíždí, že nic nedělám poté, co přijdu z práce a třeba jsem zrovna vyžehlila a sednu si na chvíli k počítači? Kdy na mě vyjíždí, že se o svého přítele málo starám, protože mu neuvařím večeři, přestože mi řekl, že nemá hlad a pak si něco vezme?....To fakt ne... Já nikdy nebudu ta, co se obětuje pro svého muže, zbaví se všech svých zájmů a bude mu posluhovat. Jestli si takový život vybrala ona, její věc. Po mě ať tohle ale nechce.
Je také něco jiného žít s vlastní matkou, kterou můžeš klidně drzeji usměrnit, a s tchýní, ke které si přeci jen nemůžeš nic moc dovolit.
VeeDee — #24 ehm, já v tom vyrostla
Jsem ale snášenlivá
kareta — #23 Ono to vůbec není tak jednoduché, jak si myslíš. Je vidět, že s tím nemáš zkušenost.
já bych klidně nechala hospodařit matku partnera...kdyby se jí chtělo, proč bych jí brááánila, jsou zábavnější činnosti než kmitat kolem plotny, baráku...bych dělala jiné věci
Bébina — #10 super!
Tchyně je asi prima!
Já mám vlastní domácnost hned od školy, ale nedělao by mi problém se komukoloiv přizpůsobit...takže bych se v kuchyni nikomu nepletla pod nohy, popřípadě ho poslala uklízet, kdyby chtěl pomáhat u vaření...nevidím důvod v tom hledat problémy...
Právě se mi rozpadá vztah kvůli společné domácnosti né dvou, ale tří žen: já (+ přítel), jeho matka a sestra. Musela jsem se odstěhovat, nešlo to... zkoušela jsem to třičtvrtě roku. Bohužel jsem úplně jiná než ty dvě. Mám absolutně jiný názor na život. Nejsem líná, jen upředstňuju život před prací... ony musí mít nejdřív vydrhnuté vše do puntíku, až pak si dovolí sednout k televizi (jiné zájmy jsem u nich nezaznamenala). Nezvládala jsem to. Byla jsem považovaná za vyvrhela, když jsem vstala o víkendu v 9 hodin. Ony vstávají běžně v 7 a v 8 vaří oběd. Jsem z toho strašně smutná, ale přítel se nehodlá osamostatnit. Vrátil se domů, když mu před necelým rokem zemřel táta a má pocit, že se musí starat o matku a dům. Asi to nezvládnu. :-(
Jakube, vyřiď můj obrovský a upřímný obdiv své úžasné ženě a taky asi své mamince. Protože já to byť se sebelepší tchyní a při své povaze navíc v hodně mladém věku prostě nezvládla a ona se mnou. Jsem hrozně moc ráda, že dnes je móda oddělených domácností a ne, jako když jsem byla malá, že žily tři generace v jedné kuchyni (u nás jen v domě, ale i tak to byl mazec
) a že tudíž nehrozí ničit si spolužitím úžasné a nádherné vztahy, které se svýma snachama mám! 
Takže si myslím, že jste vyjímka, která potvrzuje pravidlo, že to prostě nikdy klapat nemůže a ani nemělo, myslím, že každá žena má "právo" na svou domácnost, kde si to dělá "po svém". Potřebu soukromí má navíc člověk tím větší, čím je starší, aspoň tedy já...
wich — #12 K Dr. Šilerovi jsem chodila taky a také v mnohém souhlasím. Myslím si, že lidé, kteří bydlí s rodiči zažijí skutečnou svobodu až po jejich smrti. Potvrdila mi to starší paní, která žila se svou rodinou a rodiči. Říkala, že vycházeli skvěle a nikdy to necítila jako újmu. Ale teprve po smrti rodičů pocítila volnost a slast samostatnosti, teprve ve svých téměř šedesáti letech se cítila skutečně dospělá.
Bydlela jsem s tchýní v jednom domě, ale každá jsme měla svou domácnost. Hospodařily jsme společně asi úpůl roku... a nedalo se to, pořád jsem tam byla jako na návštěvě. Bála jsem se něco udělat, že by to ona dělala jinak.. nehádaly jsme se, to ne, ale bylo to divný. Pak jsme se odstěhovali a pak zasnastěhovali zpět, ale už do !svého! bytu, se svou kuchyní, koupelnou..
Teď žiju sama a musím říct, že moc nesnáším kohokoliv ve "své" kuchyni, asi mám přehnané sklony pro teritorium
Zrovna nedávno jsem zjistila, že přítelova maminka celý život žije v jedné domácnosti se svou matkou, a prý to nikdy neskřípalo, tvrdí přítel..ale nevím, třeba je to prostě jen chlap a ničeho si nevšiml
Nebudu křičet Nikdy!, protože nevím, co má pro mně osud schované v rukávu...ale jedno vím jistě:Saigon je proti tomu kinderpárty
Nepředstavitelná věc - nemohla bych žít v jedné domácnosti s mojí mami, natož s tchyní. Pamatuji dobře, že po odstěhování se od rodičů úplně vymizely hlasitější výměny názorů. Nejlepší je dělat si na svém písečku a chodit jen na návštěvu.
no já bydlím s mojí mámou v jednom domku, v jedné domácnosti s jednou kuchyní.... Prostě to nejde zařídit jinak, tak co, beru to tak jak to je. K třecím plochám samozřejmě dochází, je spousta věcí, které mi vadí a určitě spousta věcí vadí jí... ale tak nějak jsme si rozdělily činnosti a snažíme se jedna druhé do toho neplést. Já peru (pro všechny dohromady), máma žehlí. Já vařím taky pro všechny, dokonce když mají děti prázdniny, tak vařím na den dopředu aby mamka jídlo jenom ohřála nebo dovařila těstoviny apod. Já uklízím celý barák, máma jenom svůj pokoj + svoji koupelnu - ale já ji přelíznu taky...
Máma chystá dětem snídani a svačinu do školy, i když já vstávám zároveň s nimi, mám o tom trochu jiné představy, ale mámu nepředěláš. Občas to zkusím, ale stejně se vrátí ke stereotypu, když jí to zakážu, tak brečí a vyčítá, že půjde bydlet pod most...
, tak to prostě nechávám být...
wich — #13 Nám zas babička, jakmile jsme vypadly, chodila ošlouchnout hrnky po snídani. A to doslova. Byla už stará, špatně viděla, ale pracovitost a akčnost by jí mohl každý závidět.