Jako dítě jsem jedla všechno, co nám maminka položila na stůl, kromě slepičího masa, vytaženého z polévky.

Sourozenci se div o to nepobili a já šla radši jinam, abych se nemusela dívat, jak jedí tu slepičí kůži. Nejím kůži z kuřete ani z jiného zvířete. Opravdu bych se pozvracela. Nikdo mi nikdy neřekl, ať to nejím, to tak nějak samo. Tlačenku taky nejím, tam je kůže též! Ráda jsem měla kachnu nebo husu se zelím a knedlíkem, byl to pro mě vrchol blaha. Jenže pak jsem se vdala a vyvdala tchyni.

Představte si venkovský dvůr, plný kachen, mívali jich i 70! No a tak často hodovali". Moje milá tchyně kachnu sice oškubala, dá to práci, ale nekuchala a nepekla. Ona ji vařila! Vařila v obrovském hrnci a kachna se v něm mlela, vystrkujíc pařáty i s nehty! Celým domem se táhnul smrad z kachen a mně se zvedal žaludek. Když mi bylo nabídnuto a odmítla jsem, že nechci, aniž jsem uvedla důvod, dostalo se mi výčitek, že nevím, co je hlad! Posílajíc na mě bídu snad z celého světa, snědla tchyně se svým  manželem kachnu vždy sama. Já jsem jen vždy večer, když šli spát, pozametala zbytky hostiny z podlahy a vytřela kuchyň. Tolik ke kachnám.

Nejím též mořské potvory jako chobotnice a podobné nestvůry. Co je pro mě vrchol hnusu, jsou držťky. No, fujtajbl, když je vidím náhodou někde viset u řezníka, odcházím a jdu jinam. Vše, co za syrového stavu uráží moje oči, nechť zůstane, kde je, on si to stejně koupí někdo jiný. Já se bez toho obejdu.

Hysteria


Děkujeme za zajímavý příspěvek :).

Inu, každému dle jeho chuti...

redakce@zena-in.cz

Reklama