Letos je to šest let, co Martina s Petrem (45) žijí na venkově. Když se jim tehdy jejich velké přání splnilo a oni se tam odstěhovali ze svého bytu v centru města, pořádně to oslavili. Však na domeček šetřili a vyhlídce jeho koupě vše podřizovali dlouhých jedenáct let. Nejezdili na dovolené a většinu času trávili v práci. A najednou to dokázali. Byli přestěhovaní a připravení založit rodinu. Jenže s tou to už tak snadno podle plánu nejde.
Foto: Shutterstock
„Sedm let se snažím otěhotnět. Nejdřív dva roky přirozenou cestou, pak i s pomocí lékařů. A nic. Prostě nic. Běhali jsme oba jak dlouho po vyšetřeních, ale ani to ničemu nepomohlo,“ smutní Martina, která poslední roky vydělává hlavně na pokusy přijít do jiného stavu. Kromě návštěv reprodukčních klinik si kupuje nejrůznější preparáty a zkouší všemožná cvičení. S každým dalším neúspěchem má ale tendenci snahu stát se matkou vzdát. Její manžel na tom není o nic lépe.
„Nedávno řekl, že už odmítá kamkoli docházet a cokoli kupovat. Jestli má dítě přijít, tak přijde. Jestli ne, musíme se s tím smířit. Strašně jsem jeho slova obrečela. I když, já vlastně brečím poslední roky každou chvíli. O to víc, když tu třeba sedím sama. V tom velkém domě se dvěma pokojíčky pro dvě děti, které pořád nemáme. A pravděpodobně mít ani nikdy nebudeme,“ svěřuje se Martina, která se stále častěji přistihne, že je na jejich vysněný dům naštvaná. Dokonce zvažuje, že by ho prodali a nastěhovali se zpět do města.
„K čemu nám teď je? Podřídili jsme jeho koupi úplně všechno, nic si neužívali, nikam nejezdili, abychom na něj naspořili. A teď? Věčně tu odpoledne trčím sama a užírám se. Navíc musíme denně dojíždět čtyřicet kilometrů do práce, což nás stojí čas i peníze. Proč vlastně? Kvůli sami sobě jsme barák nepořizovali,“ přemítá Martina a pomalu se začíná rozhlížet po menších bytech v rodném městě. Zatím tajně. Ve skrytu duše totiž pořád doufá, že nakonec otěhotní. Proto se obává, že by manžel její nápad na návrat do bytu mohl vzít vážněji, než ona sama.
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
a adopcia? aj to je riesenie.
Problém je, že lidi něco chtějí a pak jsou na prášky z toho, když to přesně takhle není. Všechno považují za samozřejmost a když to pak nevyjde, jsou z toho v háji. Možná by to chtělo víc pokory a méně já chci, já chci, já chci.
Ono by byla ještě větší smůla, kdyby ten barák prodali, a dejme tomu že za rok či dva by ta dotičná najednou otěhotněla.
Je samozřejmě dobré mít životní cíl, něco budovat, někam směřovat. Než aby člověk tím životem tak nějak proplul, aniž by za sebou zanechal kus práce a nějaký její výsledek.
Jenomže i když za něčím jdu, nesmím zapomenout, že ty roky mi nikdo nevrátí. Nesmím zapomínat žít! Mohli budovat pomaleji. Mohli na tu dovolenou jednou za rok přece jet. Ono se v životě vše přece jenom naplánovat nedá. Někdo by mohl mít děti jako smetí a ten dům je pro něj nedosažitelný. No a někdo zase má prázdný dům.
Není člověk, aby měl úplně všechno. Co se dá dělat. Paní by měla vycházet z toho, co má a být za to ráda. Má hezký dům a fajn muže.
Souhlasím s paní tlačit na pilu se nemám a souhlasím s manželem když říkal až to přijde tak to přijde mám kamarádku stalo se jí přesně tohle tak jste manžel taky naštval vzal ji na dovolenou byly dohodnuté že až po dovolené přijdou tak si půjde pro papíry na adopci a tak se také stalo ale jak přestala myslet na dítě a jít chvíli vyběhávala papíry na adopci ejhle bůh ho měla nastoupit do práce psala mi nenastoupím jsem těhotná a jelikož to měla rizikový protože ještě vzpomněla cukrovku těhotenskou tak už jste do práce nevrátila a dnes mají tříletýho kluka Radim paní ať to udělá taky a přestane se užírat a myslet na dítě je to v hlavě a je to psychika
Možná je to jako se vším jiným. Když se příliš tlačí na pilu, jako naschvál to nejde. Jsou případy, kdy si manželé osvojili dítě a pak teprve těhotenství přišlo. Když se oba rodiče uklidnili a hodili své pokusy za hlavu.
Když jsem byla holka, bydleli jsme s rodiči v podnikovém bytě. Byl to cihlový dům, žádný panelák, byt byl třípokojový, celkem prostorný. Ale bylo nás pět dětí a dva rodiče, celkem 7 lidí. Chodívala jsem po vilkových čtvrtích ve městě a tiše jsem záviděla lidem, že mohou bydlet ve svém vlastním domě. S manželem a jeho otcem jsme postavili dům. Velký, prostorný, na pěkném místě, s krásným výhledem. Tchán zemřel, manžel zemřel, dvě děti se odstěhovali do svého. Vnuk, když vidí spoustu práce kolem domu, tak tvrdí, že on nikdy v rodinném domě bydlet nebude - i když nemá představu, kde a jak získá slušný byt. Představy jsou jedna věc a skutečnost věc druhá. Neboli šedá je teorie, zelený je strom života. Když tam moc toužíte po dítěti, proč nějaké děti nepřijmete alespoň do pěstounské péče?
Dodatek - na místě Martiny bych, samozřejmě po dohodě s manželem, ten dům pronajala, pochopitelně za tržní nájem, žádná charita, a šla bych do města do bytu, tím by odpadlo dojíždění, z nájmu by možná mohl být i nějaký ten zisk. A začala bych dělat všechno to, na co jsem těch 11 let neměla čas a peníze. Jezdit na dovolené a užívat si život. Sedět v prázdném domě a užírat se, na to je škoda času, život je krátký.
No jo, no. Člověk holt někdy něco strašně chce a když to má, tak zjistí, že to za to nestálo. Kdyby ten dům aspoň chtěli kvůli sobě, i když ani to by nejspíš nic neřešilo. Znám horší příběh, tam si manželé napřed pořídili děti, a potom půlku života škudlili a vydělávali na ten dům. Děti své rodiče skoro neviděly, protože se pořád všechno podřizovalo tomu vydělat co nejvíc peněz a dát je do stavby. Žádné dovolené, výlety, koníčky, nic, jen práce. Děti dokola slyšely "ne, tohle nemůžeš mít, musíme šetřit, stavíme přece dům". Postupně děti vyrostly, osamostatnily se, a rodiče dostavěli ten dům. Ale nebydleli v něm. Žili dál ve městě v bytě v paneláku a dál vydělávali jako o závod, protože ten dům je stál pořád fůru peněz, muselo se tam jezdit, udržovat ho, větrat, temperovat, sem tam něco opravit, protože dům chátrá i neobydlený. Léta utíkala, manžel zemřel na rakovinu a paní zůstala sama, v tom bytě v paneláku. Dům se stále neobydlený, nikdy v něm nikdo nežil, je to takový pomník - čeho? Dospělé děti žijí jinde, o dům nestojí, a stará osamělá paní v něm žít nemůže, už není soběstačná a je ráda, že je ráda. Ale prodat se dům nesmí, protože na něj celý život dřeli, tak to teď přece nemůže paní prodat. A dům dál stojí prázdný a už tam ani nikdo nejezdí větrat. Dva životy ztracené pro nic, pro dům, který nikdo nikdy nevyužil. Dětství těch potomků obětované tomu domu.
Smutný příběh.
Uznávám, že se do duše ženy, která touží po dítěti a to nepřichází, neumím úplně vcítit, mám děti. Ale chápu ji, rozumím jí, že je z toho zoufalá. Někdy je holt život nefér, my plánujeme a on mění. Osobně si myslím, že po sedmi letech intenzivních pokusů o otěhotnění je načase dojít k závěru, že je něco velmi špatně. Medicína dokáže takřka zázraky, a pokud tedy selhává i asistovaná reprodukce, tak buď tělo ženy nebo muže prostě nespolupracuje. Martino, je možné, že tvoje vlastní tělo prostě VÍ, že je těhotenství nemožné. Možná jsou spermie tvého muže zcela nekompatibilní s tebou. Možná jste prostě oba neplodní. Možná se to povede během dvou měsíců, až se rozhodnete, že trápení bylo dost a děti vám nejsou souzeny a budete se večer milovat kvůli sobě, ne kvůli oplodnění. Možná vlastní děti prostě nemáte napsané v osudu. Těch možná je strašně moc. A je tady rozhodně ještě jedna cesta, a to adopce. Jste zajištění, máte dům, obrovské srdce připravené pro dítě nebo děti. Jsou tisíce dětí, které zoufale čekají na druhou šanci na život s milujícími rodiči. Nestojí za zvážení, stát se rodičem tímto způsobem? Maminka není vždy ta, která dítě porodila, ale ta, která ho vychovala.