Moje dětství v šedesátých letech bylo šťastné, plné lásky rodičů i prarodičů. Přesto mé první vzpomínky nejsou vůbec veselé a z teprve s odstupem času jsem si mnohé dala do souvislostí.

Moje maminka měla jako následek dětské revmatické horečky těžce poškozené srdce. Pamatuji si, jak jsem s tatínkem šla v dešti po betonové cestičce areálu nemocnice, kde na nás čekala maminka, bledá a úplně ztracená ve svém dlouhém modrém županu. Bylo těsně před Vánocemi, nebe bylo plné těžkých černých duchen mraků a mně připadal černý celý svět, protože mi bylo bez maminky velice smutno.

Byly mi asi čtyři roky. Cítila jsem i na tatínkovi velké napětí, mluvil s velkým bílým brýlatým panem doktorem a pak mi doma řekl, že o Vánocích budeme sami, protože maminku z nemocnice nepustí. Plakala jsem, i když tatínek říkal, že Ježíšek stromeček stejně přinese, protože jsem hodná holčička a že pojedeme k babičce a dědovi.

Jaké bylo moje velké překvapení, když na Štědrý den ráno zastavila před domem sanitka a z ní vystoupila – moje maminka. Byla jsem nesmírně šťastná. Maminka si musela jít ovšem hned lehnout, tatínek počkal, až usnula, šel k sousedovi, který již tehdy měl auto Škodu 1000 MB, posadil do auta i mne a společně se sousedem jsme jeli do blízkého města do prodejny nábytku a táta tam koupil pro maminku krásný dvoupatrový konferenční stolek za čtyři sta korun.

Stihli jsme to, než se maminka probudila. Stolek taťka schoval do sena, strojil stromeček a chystal večeři. Vůbec si nepamatuji, co jsem ten rok pod stromečkem našla, jen to, jak tam trůní novotou vonící konferenční stolek a jak sedím na klíně mamince.

Ten rok jsem začala mít pochybnosti o roli Ježíška, co se nošení dárečků a stromečku týče, ale přesto byly tyto Vánoce nezapomenutelné.

reditelka

Příběh je sladkobolný a dojemný, proto autorce posíláme 1000 bodů do VVS. Děkujeme!

Reklama