Pouťové atrakce se mi vždycky moc líbily. Kravál, hromada lidí a kolotoče... a střelnice... jenže na střelnici jsem nesměla od té doby, co jsem ji prakticky vybílila. K nám za baráky jezdila pořád jedna a ta samá komediantská rodina. Měli syna Petra a ten, když zjistil, že jsem schopná vystřílet půl boudy za jedno odpoledne, tak měl za úkol se mi věnovat, vozit mě na kolotoči a raději zapomenout na jízdné, jen abych proboha nešla střílet. To jsem se od něj ale dozvěděla až po létech...

Ovšem můj největší zážitek byl z pouti na chalupě. Kolotoče, houpačky, střelnice, stánek s vatou a s perníčky... a ještě jednou... jenom na jednu atrakci jsem nesměla - na klece. Takové ty veliké klece, které se točí kolem dokola... a čím víc bylo jasné, že o ně přijdu, tím víc jsem chtěla... nakonec se slitoval můj prastrýc. Obětoval se a do jedné z těch klecí se mnou přece jen vlezl. Byl to chlap jako hora, rozhoupat klec nebyl žádný problém, za chvíli jsme ji dokázali roztočit a už ti okolo jenom záviděli a já kvičela blahem. Ale zničehonic se ozvalo divné zašramocení... a já, dítě naivní a malé - to mi bylo asi osm let - jsem se ozvala, samozřejmě pěkně nahlas, tak, aby mě strejda určitě nepřeslechl: „Slyšíš ten šramot? Asi je tu s náma myška!"

Ovšem, já myši zbožňovala, jenže strejda už míň a ta paní v kleci vedle nás už vůbec ne. Strýc se aspoň tvářil, že je velký chlap, a i když se potil, klepal a zalezl do nejzazšího rohu, tak statečně bojoval se strachem a představou zuřivě zvracejícího hlodavce. Paní vedle nás tak statečná nebyla - hupsla na tyčky, kterých se měla držet, a začala ječet z plna hrdla... takže klece zastavily, nás vystěhovali a všem VELMI PEČLIVĚ vysvětlili, že tam opravdu žádná myš není, nebyla a nikdy nebude...

A taky že ne. Ten divný šramot způsobily strejdovy hodinky, které mu sklouzly z ruky. Táta mu pak koupil jiné, ale na klece jsem si musela počkat až na gympl, kdy už mě s sebou brali spolužáci.

Pajda


Tak „zuřivě zvracející hlodavec" tu ještě nebyl. :-) Díky za příspěvek. A kde jste se vlastně naučila tak dobře střílet??

Ale jinak mi ta vaše povedená historka přivolala úplnou záplavu vzpomínek. Tyhle klece, to je jedna z frustrací mého mládí. Zkoušela jsem to na každé pouti, s kamarádkou nebo ze zoufalství i sama, vylézala jsem vyždímaná jako hadr, ale nikdy se mi nepodařilo dostat přes. Mockrát se klec jenjen chvěla na rozhraní - ale zase spadla na tu nesprávnou stranu. Pevně věřím, že než úplně zestárnu, tak to ještě dám... ale budu si muset najít fakt dobrého parťáka. :-)))

Reklama