Pouťové atrakce se mi vždycky moc líbily. Kravál, hromada lidí a kolotoče... a střelnice... jenže na střelnici jsem nesměla od té doby, co jsem ji prakticky vybílila. K nám za baráky jezdila pořád jedna a ta samá komediantská rodina. Měli syna Petra a ten, když zjistil, že jsem schopná vystřílet půl boudy za jedno odpoledne, tak měl za úkol se mi věnovat, vozit mě na kolotoči a raději zapomenout na jízdné, jen abych proboha nešla střílet. To jsem se od něj ale dozvěděla až po létech...
Ovšem můj největší zážitek byl z pouti na chalupě. Kolotoče, houpačky, střelnice, stánek s vatou a s perníčky... a ještě jednou... jenom na jednu atrakci jsem nesměla - na klece. Takové ty veliké klece, které se točí kolem dokola... a čím víc bylo jasné, že o ně přijdu, tím víc jsem chtěla... nakonec se slitoval můj prastrýc. Obětoval se a do jedné z těch klecí se mnou přece jen vlezl. Byl to chlap jako hora, rozhoupat klec nebyl žádný problém, za chvíli jsme ji dokázali roztočit a už ti okolo jenom záviděli a já kvičela blahem. Ale zničehonic se ozvalo divné zašramocení... a já, dítě naivní a malé - to mi bylo asi osm let - jsem se ozvala, samozřejmě pěkně nahlas, tak, aby mě strejda určitě nepřeslechl: „Slyšíš ten šramot? Asi je tu s náma myška!"
Ovšem, já myši zbožňovala, jenže strejda už míň a ta paní v kleci vedle nás už vůbec ne. Strýc se aspoň tvářil, že je velký chlap, a i když se potil, klepal a zalezl do nejzazšího rohu, tak statečně bojoval se strachem a představou zuřivě zvracejícího hlodavce. Paní vedle nás tak statečná nebyla - hupsla na tyčky, kterých se měla držet, a začala ječet z plna hrdla... takže klece zastavily, nás vystěhovali a všem VELMI PEČLIVĚ vysvětlili, že tam opravdu žádná myš není, nebyla a nikdy nebude...
A taky že ne. Ten divný šramot způsobily strejdovy hodinky, které mu sklouzly z ruky. Táta mu pak koupil jiné, ale na klece jsem si musela počkat až na gympl, kdy už mě s sebou brali spolužáci.
Pajda
Tak „zuřivě zvracející hlodavec" tu ještě nebyl. :-) Díky za příspěvek. A kde jste se vlastně naučila tak dobře střílet??
Ale jinak mi ta vaše povedená historka přivolala úplnou záplavu vzpomínek. Tyhle klece, to je jedna z frustrací mého mládí. Zkoušela jsem to na každé pouti, s kamarádkou nebo ze zoufalství i sama, vylézala jsem vyždímaná jako hadr, ale nikdy se mi nepodařilo dostat přes. Mockrát se klec jenjen chvěla na rozhraní - ale zase spadla na tu nesprávnou stranu. Pevně věřím, že než úplně zestárnu, tak to ještě dám... ale budu si muset najít fakt dobrého parťáka. :-)))
Nový komentář
Komentáře
taky jsem dobře střílela. A jsem ráda, že konečně přišly ty klece loni znovu do módy. Předtím jsem je 2o let neviděla.
pajda:
klec patřila k mým neoblíbenějším pouťovým atrakcím
vždycky jsem to odnesla ztrhanými mozoly, ale to mi nevadilo, hlavně, když jsem ji otočila
Stříleníé jsme podědila po mamince...tak nějak to mám vrozené. ostatně syn je po mě a na Matějské ho vůbec neměli rádi:-)