Manželská povinnost je pojem, který čas od času slýcháme i používáme. Většinou ale ve vtipu. Manžel paní Iny (31) jej však bere zcela vážně. A onu povinnost, kterou je k němu manželka údajně vázána, si tvrdě vynucuje.

„Nedá se říct, že bych sex úplně odmítala, ale stačí mi tak jednou za 14 dní. Maximálně. To můj manžel to potřebuje každý den. A když odmítnu? Je nepříjemný, vyčítá mi to a slovně mě napadá, až se podvolím. Nejednou se už ale stalo, že si prostě vzal, co chtěl, i přes můj nesouhlas. Bylo to hrozné. Pak jsem jen ležela na posteli a brečela. Připadala jsem si jako kus hadru bez duše, prostě použitá. Ale manžel mě vždy nějak ukonejšil. Prý se na něj nemám zlobit, že to zkrátka musí mít, a beztak je to moje povinnost, když už jsem jeho manželka,“ svěřuje se Ina, kterou to ale trápí.

„Jsem z toho zoufalá. Když spolu máme sex, snažím se myslet na něco jiného, než na to, že dělám něco, co vlastně vůbec nechci. Jen proto, že zkrátka musím. To přece není normální! Jen nevím, co dělat,“ dodává mladá žena.

rape

Foto: Shutterstock

Co na to odborníci?

„Donucení k sexu v partnerství se nesmí jakkoliv omlouvat. Sexuální násilí v partnerství se od násilí spáchaného cizí osobou v některých ohledech liší, nicméně důsledky pro oběť jsou velmi zraňující v obou případech. Osoba, která byla ke styku násilím nebo výhrůžkami donucena, by měla co nejdříve vyhledat odbornou pomoc nebo se alespoň informovat o možnostech pomoci. Z našich zkušeností plyne, že se v takovém vztahu vyskytují pravděpodobně i jiné formy násilí – ekonomické, sociální, psychické nebo fyzické,“ říká ředitelka neziskové organizace Persefona, která řeší problematiku sexuálního a domácího násilí.

V posledních letech je ve dvou třetinách případů pachatel znásilnění partner oběti. „Je přitom prokázáno, že čím bližší vztah mezi obětí a pachatelem je, tím menší je i pravděpodobnost, že se s deliktem oběť svěří. Nejčastěji mají ženy obavy ze ztráty partnera, stydí se, bojí se odsouzení okolím, nebo mají ze svého partnera strach,“ říká český sexuolog Petr Weiss. 

Souvisí to také s nedostatečným sebeuvědoměním žen a s přežívajícími mýty o podílu oběti na trestném činu. „Oběti by měly myslet na to, že se jim může dostat bezplatné pomoci od mnoha odborných organizací a že i společnost je mnohem otevřenější než dříve. O svých problémech by se tak neměly bát rozmluvit,“ vysvětluje Petr Weiss.

Oběti sexuálního a domácího násilí se mohou obrátit na odborníky, a to například ZDE.

Trestní zákoník považuje za znásilnění jednání pachatele, kdy pachatel násilím, pohrůžkou násilí či jiné těžké újmy donutí oběť k pohlavnímu styku, nebo kdy pachatel k uskutečnění pohlavního styku zneužije bezbrannosti oběti. Jednání je považováno za násilné, pokud je překonán vážně míněný odpor oběti, nebo pokud pachatel ví, že oběť není schopna odpor projevit. Nezáleží na tom, z jakého důvodu je oběť ve stavu bezbrannosti (opilost, drogové ovlivnění, hluboký spánek, vysoká horečku, spoutání atd.) a zda se do tohoto stavu oběť uvedla sama, či přičiněním pachatele. Objektem ochrany trestního zákona je právo každého člověka na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě. Obětí i pachatelem tohoto trestného činu se může stát muž i žena; a pro trestnost činu není určující, zda se jedná o osoby navzájem cizí, známé, nebo zda jsou dokonce partneři či manželé.

Čtěte také:

Reklama