Zdravím,
jelikož začal školní rok a děti jsou věčnou inspirací veselosti, posílám pár postřehů, kde hlavními aktéry jsou právě ony. Jde o jejich dialogy s námi, dospěláky. Snad potěší.
Po příchodu ze školky jsem se zeptala tehdy pětileté dcerky, co měli k obědu. Odpověděla, že chlupaté knedlíky, ale nebyly chlupaté, protože je paní kuchařka oholila.
Jindy zase jsem s ní šla kolem domu, kde jsme asi před rokem byli na návštěvě. "Mami, tady v tom domě jsme už byli, viď?"
Divila jsem se, že si na to po tak dlouhé době vzpomněla.
"Mami, ze mě bude asi nějakej vzpomnělec, viď?"

A nakonec dvě historky z autobusu:
Jela maminka s malou prvňačkou. Ta se ptala: "Mami, jak to, že naše Asťa má 4 roky a už měla štěnátka a mně je šest a nemám ještě nic?"
Maminčina odpověď: "Až budeš starší, taky budeš mít."
"A taky pět najednou?"

Do autobusu přistoupila maminka s velmi temperamentní holčičkou, která si nesla ve škatuli od bot malé koťátko. Děvčátko běhalo uličkou autobusu a dost hlasitě řeklo: "Maminko, jak se pozná, jestli je to kočička nebo kocourek?"
V autobuse nastalo hrobové ticho, každý očekával, co matka řekne. Ta po chvilce odpověděla: "Je to kocourek, přece vidíš, že má vousy."

Dnes jsou mladé maminky pohotové.

Januše.
 


Milá Januše - děkujeme za milé postřehy.
A opravdu nás potěšily. Kabelku bys od nás již mít měla, tak tentokrát jen slova díků...