Je úplně jedno, o co jde - pro sedmiletého Míšu, synka mojí moravské kamarádky, je všechno „špica“. Auto, které dostal k narozkám, je špicové. Špicová je i nová učitelka (i když ve skutečnosti je docela pěkně zaoblená). Je mi fajn. Tohle se mi líbí! To mě zajímá! Dobře to dopadlo. To všechno se dá vyjádřit jedním slovem. Špica.
Ne že bych to neznala. Poté, co jsme u nás doma prošli poměrně intenzivním „drsným“ a „hustým“ obdobím, objevila se v posledních dvou týdnech zajímavá novinka: Všechno je teď „sexy“. O sex tady ovšem nejde ani vzdáleně, význam zhruba odpovídá předchozímu hustníku. „Hmmm, tak to je sexy!“ může být reakce třeba na událost z televizního zpravodajství.

Což o to. Z módních parazitních slůvek puberťáků se to dobře utahuje. Horší je, že občas doopravdy ztrácejí schopnost se srozumitelně vyjádřit. Učitelé základních škol se znepokojením mluví o dětech, které už nedokážou mluvit v souvislých větách a které napadají jen slova „dělat“ nebo „jít“, když mají popsat pohyby nebo činnosti. „Maminka udělá chleba.“ „Brácha dělá úkoly.“ „Uděláme s tátou draka.“
Všeobecně se soudí, že bohatství slovní zásoby a schopnost plasticky se vyjadřovat získává dítě především četbou. To je samozřejmě do značné míry pravda, není to ale všechno. Důležité je i to, jak se mluví doma, jak s dítětem komunikují rodiče. A to už odmalička.

Jak byste označila sousedku, tetu nebo milou prodavačku v obchodě? Řekla byste, že je fajn? Taky by se dalo říct, že je příjemná, milá, ochotná, vstřícná, otevřená, srdečná, hovorná... Děti se snaží poznávat svět a zorientovat se v něm, zařadit si lidi i věci na ta správná místa - k tomu ale potřebují slova, kterými by je pojmenovaly. Když přijdete z práce a upadnete do křesla s výkřikem „Jsem hotová!“, dítě sice bystře pochopí, že by zrovna teď nemělo moc otravovat, o tom, jak se doopravdy cítíte, se ale mnoho nedozví. Jen co se trochu vzpamatujete, nebylo by od věci upřesnit, že jste unavená nebo dokonce vyčerpaná, že vás brní nohy a píchá v zádech, že vám připadá, jako byste vážila nejmíň tunu.

Váš potomek se tak postupně naučí, jak rozpoznávat a pojmenovávat své vlastní pocity. Když pak přijde domů a procedí mezi zuby: „Škola je blbá,“ můžete se ho ptát: Je zklamaný, protože se mu nedařilo při zkoušení? Smutný, protože se k němu ošklivě zachoval kamarád? Ustaraný, protože se mu ztratily nové fixy? Otrávený a unuděný, protože dneska měli jen samé předměty, které ho nebaví?
A nejde samozřejmě jen o přídavná jména. Je přece tolik barevných a lahodných slov pro všechny činnosti, kterými se zabýváme od probuzení až po pusu na dobrou noc! Připravujeme svačinu, hltáme nebo naopak vychutnáváme snídani, odcházíme do školky, kde sestavujeme stavebnice, budujeme hrady, kroužíme třídou, bubnujeme, tančíme, podupáváme do rytmu, věšíme se na prolézačky, některé děti vzdorují, trucují a žárlí, jiné jsou zase spokojené a klidné...

Pamatujete, jak jste na svoje miminko skoro nepřetržitě mluvila, když z kojenecké sedačky sledovalo každý váš pohyb? „A co teď udělá maminka? Maminka nakrájí mrkvičku, tááák, teď dojdeme do lednice pro máslo, zapneme sporák, mmmm, to to voní, to bude dobrá polívčička...“ Dokud jste mluvila, dítě vás fascinovaně pozorovalo, a ani ho nenapadlo zlobit. Když trošku ubereme infantility, dá se podobný postup doporučit i v podstatně vyšším věku. Vysokou školou mluvení je totiž rodina a vy jste na ní profesorkou. Možná se pak dočkáte i toho, že dá vaše dítě dohromady větu rozvitou.