Před několika lety jsem byla delší dobu bez partnera. Ne, proto, že bych na muže po posledním rozchodu zanevřela, ale tak nějak jsem nepotkávala toho pravého.
O tom, že bych ho měla cíleně hledat třeba sama, jsem ani neuvažovala.
Jelikož se ale nesetkávají hory s horama, nýbrž lidé s lidma, tak se i na mě v jednom letním podvečeru při cestě z práce usmálo štěstí.
Na zastávce MHD jsem se potkala s mladým a příjemným mužem a společně jsme si zahartusili na letní jízdní řády a nespolehlivost autobusů v našem městě.
Nevím, myslím, že to znáte každá, ale najednou jsem měla pocit, že se s ním znám už dlouho a že si máme hodně co říct na daleko delší dobu, než je interval mezi autobusy MHD.
No, dopadlo to tak, že jsme ještě ten den spolu šli na kávu a řekli si o sobě opravdu dost na to, abychom pochopili, že naše setkání nebylo ani zdaleka poslední...
Milan (tak se jmenuje) pracuje na poměrně významném postu, a tak v rámci pracovních povinností cestuje nejenom po republice, ale často i po Evropě. Musím se přiznat, že mi to nejenom imponovalo, ale především vyhovovalo. Po delším "celibátu" jsem nebyla připravená na soužití s mužem každodenně. Říkala jsem si, budu mít čas si zvyknout, oba se poznáme a uvidíme - třeba pak oba uděláme ve svém životě změny. Vztah trval, měsíce plynuly a mně se život zdál o 180 stupňů krásnější.
Zlom přišel o Vánocích. Tak nějak automaticky jsem počítala s tím, že je strávíme spolu. Když jsem ale téma nadhodila, bránil se se slovy: "Víš, jsem rád, že budu sám. Mám tyhle dny spojené se zmatky a uklízecím běsněním a chci si je vychutnat.."
Bylo mi smutno, ale řekla jsem si, že jeho přání budu respektovat - koneckonců, věřila jsem, že nepůjde o naše poslední společné svátky.
Protože žiju ale od svých příbuzných daleko, nebylo mně z nenadálé samoty dobře (ještě, že jsem měla doma aspoň psa!) a utřela jsem několik slzí do kapesníku nejen proto, že jsem od Milana nedostala ani žádný dárek...
Další měsíce pak ubíhaly v již zajetém rytmu - denně jsme si telefonovali, esemeskovali, ale vídali jsme se dál tak jednou týdně, někdy i po čtrnácti dnech (to, když byl na cestách). Myslím, že jsme si měli stále co říct (a sex s ním byl opravdu báječný!). Cítila jsem ale, že mně to přestává stačit, a tak jsem se s ním chtěla vidět vícekrát.
Kategoricky to odmítl. Bere mě do svého života, ale nechce na současném vztahu nic měnit.
Láska je čaroděj a my, ženské, když se zamilujeme, slepci.
Situací, ze kterých začalo být patrné, že pravděpodobně nejsem Milanova jediná "láska", začalo přibývat...
Nebudu popisovat, kdy a jak došlo k trapnému odhalení pravdy, ale musím přiznat, že mě to úplně ochromilo. Měla jsem pocit, že se mi zbořil svět, ale JÁ to byla, kdo řekl KONEC!
Řekl, že mu budu v životě chybět, že mě má rád, ale že mi PŘECE nikdy věrnost nesliboval a že se řídí příslovím, co oči nevidí, srdce nebolí. Argumentoval tím, že ani on nikdy po mně nevyžadoval absolutní věrnost a že - vzhledem ke svému prac. vytížení - by dokonce přivítal, kdybych vedle něj měla ještě jiného milence...
Těžko jsem to trávila, ale když se po několika dalších dnech ozval a nabídl přátelství, s úlevou jsem přijala. Netrvalo dlouho a vše bylo jako před tím...
Ovšem - mé biologické hodiny tikají. Toužím po tom, mít trvalý vztah už konečně se vším všudy (i když na "prstýnkách" netrvám).
Dokážu se sama o sebe postarat, nepotřebuji ho z ekonomických důvodů, ale vím, že on je na tom podstatně lépe. Hájí si svoji nezávislost i svobodu (po několika ztroskotaných vztazích) a nechce (teď už to vím!) do ní nikoho pustit. Je to pěkný chlap, velmi vzdělaný i příjemný a byla-li bych na majetek, tak i bohatý...
Jen nechce moji věrnost a odmítá ji i poskytovat.
Vypěstoval totiž ve mně dojem, že se svými požadavky jsem nenormální já a všichni by se mi za mé "jeptiškovské" názory vysmáli.
Spadla jsem opravdu z jiné planety?
Životní dilema (nejen) své kamarádky zpracovala
Nový komentář
Komentáře
Léthé:
Přesný.
Já mám také štěstí, že mám chlapa, který už je poučený z předchozího manželství, ... a věřit mu věřím...
Matiee: a to budete žít tahle od sebe jak dlouho?
gryzli: a ještějedna věc, třeba by to bylo Pyrrhovo vítězství jen na oko, jsou ženy, kterým v podstatě určité ponižování a nejistota vyhovují, neumí žít v klasickém vztahu, musí si mít na co stěžovat, s čím bojovat, být v napětí...
Ikdyž navenek budou skuhrat, že takhle to tedy být nemá...
Léthé:
gryzli:"nikdy neříkej nikdy"...to určitě znáš,že jo? Co ty víš,jak se tvoje pevné morální zásady změní,až tvoje žena jednou bude studená jako led,bez zájmu o sex s tebou a ty někde potkáš nějakou kyprou šťabajznu a budeš zrovna v té chvíli nadržený jako družstevní býk.
Nic ve zlém.Znám pár mladších mužů,kteří věří tomu,čemu věříš ty...kéž ti tvá víra vydrží.Buď zdráv
gryzli: já spíš myslím, že jsou monogamní jen proto, že se bojí nebo že jim to někdo hodně vtloukal do hlavy. Jinak od přírody bych vás vážně typla spíš na to, že je normální mít víc žen.
Ještě mne napadl jeden důvod, proč se dá špatně opustit i takovýto partner - fungujou u nás mateřské a ochranitelské pudy - pisatelka vidí, že ten kluk nežije dobře a třeba má tendence ho měnit k lepšímu a obhajovat ho? Prostě si možná plete lásku s lítostí a má pocit, že ho spasí, že právě kvůli ní na tom jednou bude líp?
Já bych spíš řekla, že tohle, o čem se píše ve článku, není žádný vztah... a když, tak spíš jen sexuální... Rozhodně po přečtení bych neřekla, že jde o milující vztah, který by měl vést k manželství.
Léthé: Nic si z toho nedělej
Nejsi sama, která mě nezná
Kdy už konečně si přestanete namlouvat že člověk byl stvořen monogamním? Takých jako je Milan je většina,o něco míň jich to řekne na rovinu.Nevím kolik je Milanovi a jestli má po svých ztroskotaných vztazích i nějaké potomky,ale v tom případě bych si asi taky hájila svoji nezávislost a svobodu a nechtěla bych si do své nezávislosti již nikoho pustit.Zvlášť když bych byla velmi vzdělaná,pěkná,příjemná a navíc bohatá.
Promiň...ale já neznám ani jednoho,proto je můj názor takový jaký je.
A teď mě můžete kamenovat
jsem si vzala přilbu
Vím Ariadno,moc jsem tě nepotěšila,ale slyšela jsem že prý existují i věrní muži...nevím kde zrovna žijí,možná ti poradí v nějaké cestovce.
Fio: No jak, jako každý jiný rozchod, člověk smutní, vzteká se, přemýšlí, truchlí, veselí se a když tyhle pocity tak 5x prostřídá, tak nakonec zjistí, že je na světě hezky
gryzli: já jsem taky pro rychlý řez - teoreticky. Prakticky jsem to v životě zvládla asi 2x, kdežto postupně asi 4x - nadále se budu držet pravděpodobně pozvolného postupu - je to věco osobnosti a zvládnutí poměru rozum/cit.
Hodně štěstí všem
Meryl: Ba ne, proutník se změnit může - něco jiného je agresivita, lhaní apod. ale hodně z těch proutníků vyzraje, dospěje a přestane se bát normálního života. Hodně z nich má nízké sebevěmí a takhle si ho léčí, bojí se vztahu, možná i zklamání... Ale tím nechci říct, že se změní zrovna ten pisatelčin, ono to může trvat léta a pravděpodobně ho "ukočíruje" až nějaká jiná
G. já myslím, že se do toho nikdo z nás nemůže vžít, pokud ona sama nám neobjasní, co cítí a co všechno jí ten vztah dává nebo bere.
Já to soudím podle sebe - když někoho miluju (ikdyž on mě spíš deptá), tak nemůžu udělat radikální řez. Ale od okamžiku, kdy si tu ničivost uvědomím, tak jsem každým týdnem silnější a potřebuju ty drobky jeho citu míň a míň a pak jsem schopná odejít bez bolesti, brát to jako poučení a spíš je mi pak líto jeho, že si packá život.
Pořád schvaluju rozchod, ale vím, že s pocity je to složité
Chci říct, že každá věc potřebuje svůj čas a měla by se nechat volně plynout, až dozraje. Může chodit na zábavu, cvičit nebo cokoli, občas odmítnou schůzku, nemít čas, pokud sama bude chtít - a třeba se panáček změní a když ne, přejde to dívenku časem sama, ale musí k tomu dojít.
Když se s ním rozejde teď bez přípravy, jen rozumově, bude to hodně bolavé a stejně v duchu bude hoooodně dlouho pořád s ním.
gryzli: už ve svém prvním příspěvku jsem psala,že rozchod je rozumný a asi je to jediné řešení. ale sanžím se na to dívat i z druhé strany - teď se alespoň občas má na koho těšit, žije v naději, ikdyž asi falešné. Třeba jen potřebuje čas, aby si uvědomila, že jí ten vztah nedává tolik, co by chtěla a zasluhovala a nenásilnou formou se s ním rozejde časem. Nebo třeba potká někoho okouzlujícího.
Prostě si myslím, že pokud ho má ráda a alespoň něco jí to dává (to musí vědět ona), tak je lepší vrabec v hrsti, s tím, že vyhlížím holuba...
brebruna: Ja bych netvrdila ze se pretvaruji... Treba se i snazi, miluji toho druheho... No a po case to nevyjde... Stareho psa novym kouskum nenaucis...
Ariadna: Proutník se nikdy nezmění
. Možná chvilku seká dobrotu, ale až mu otrne, tak se vše vrátí do starých kolejí. Nejhorší ze všeho jsou ty lži, kterými přesně takového typy rozhodně nešetří. Je to v povaze.
I když znám jednoho takového, který měl pořád ženských na každým prstě deset, každou podváděl kde mohl, ale teď asi našel tu svou pravou a asi ji opravdu hodně chce. Už je to tak rok a půl a možná se usadil. Ale to je asi ta jedna jediná vyjímka, co potvrzuje pravidlo.
Irena1: A když se vidí jednou za týden (nepředpokládám, že celý den) tak to samota není? Přece je stokrát lepší samota, než se každý týden dívat, jak mi můj milý odchází za jinou?