Milé čtenářky, vím, že můj článek a vlastně spíš zpověď postrádá jakoukoli logiku, ale je to záležitost, která mě stále více a více trápí, poněvadž si s ní nedokážu poradit. Prosím, nesuďte mne z naivity a věřte, že k podobné lapálii máte možná i vy velmi blízko - i přesto, že tvrdíte opak.

Před několika lety jsem byla delší dobu bez partnera. Ne, proto, že bych na muže po posledním rozchodu zanevřela, ale tak nějak jsem nepotkávala toho pravého.
O tom, že bych ho měla cíleně hledat třeba sama, jsem ani neuvažovala.

Jelikož se ale nesetkávají hory s horama, nýbrž lidé s lidma, tak se i na mě v jednom letním podvečeru při cestě z práce usmálo štěstí.
Na zastávce MHD jsem se potkala s mladým a příjemným mužem a společně jsme si zahartusili na letní jízdní řády a nespolehlivost autobusů v našem městě.

Nevím, myslím, že to znáte každá, ale najednou jsem měla pocit, že se s ním znám už dlouho a že si máme hodně co říct na daleko delší dobu, než je interval mezi autobusy MHD.
No, dopadlo to tak, že jsme ještě ten den spolu šli na kávu a řekli si o sobě opravdu dost na to, abychom pochopili, že naše setkání nebylo ani zdaleka poslední...

Milan (tak se jmenuje) pracuje na poměrně významném postu, a tak v rámci pracovních povinností cestuje nejenom po republice, ale často i po Evropě. Musím se přiznat, že mi to nejenom imponovalo, ale především vyhovovalo. Po delším "celibátu" jsem nebyla připravená na soužití s mužem každodenně. Říkala jsem si, budu mít čas si zvyknout, oba se poznáme a uvidíme - třeba pak oba uděláme ve svém životě změny. Vztah trval, měsíce plynuly a mně se život zdál o 180 stupňů krásnější.   

Zlom přišel o Vánocích. Tak nějak automaticky jsem počítala s tím, že je strávíme spolu. Když jsem ale téma nadhodila, bránil se se slovy: "Víš, jsem rád, že budu sám. Mám tyhle dny spojené se zmatky a uklízecím běsněním a chci si je vychutnat.."
Bylo mi smutno, ale řekla jsem si, že jeho přání budu respektovat - koneckonců, věřila jsem, že nepůjde o naše poslední společné svátky.
Protože žiju ale od svých příbuzných daleko, nebylo mně z nenadálé samoty dobře (ještě, že jsem měla doma aspoň psa!) a utřela jsem několik slzí do kapesníku nejen proto, že jsem od Milana nedostala ani žádný dárek...

Podobně jsem prožila i Silvestra (i když jsem už byla připravenější a netrávila ho tak osiřele). Když jsme si o půlnoci volali, slyšela jsem zcela jasně, že rozhodně není ve svém domečku sám, ale někde uprostřed zábavy. Pochybnosti jsem ale zahodila a těšila se, až se znovu uvidíme.

Další měsíce pak ubíhaly v již zajetém rytmu - denně jsme si telefonovali, esemeskovali, ale vídali jsme se dál tak jednou týdně, někdy i po čtrnácti dnech (to, když byl na cestách). Myslím, že jsme si měli stále co říct (a sex s ním byl opravdu báječný!). Cítila jsem ale, že mně to přestává stačit, a tak jsem se s ním chtěla vidět vícekrát.
Kategoricky to odmítl. Bere mě do svého života, ale nechce na současném vztahu nic měnit.

Láska je čaroděj a my, ženské, když se zamilujeme, slepci.
Situací, ze kterých začalo být patrné, že pravděpodobně nejsem Milanova jediná "láska", začalo přibývat...

Nebudu popisovat, kdy a jak došlo k trapnému odhalení pravdy, ale musím přiznat, že mě to úplně ochromilo. Měla jsem pocit, že se mi zbořil svět, ale JÁ to byla, kdo řekl KONEC!

Řekl, že mu budu v životě chybět, že mě má rád, ale že mi PŘECE nikdy věrnost nesliboval a že se řídí příslovím, co oči nevidí, srdce nebolí. Argumentoval tím, že ani on nikdy po mně nevyžadoval absolutní věrnost a že - vzhledem ke svému prac. vytížení - by dokonce přivítal, kdybych vedle něj měla ještě jiného milence...

Těžko jsem to trávila, ale když se po několika dalších dnech ozval a nabídl přátelství, s úlevou jsem přijala. Netrvalo dlouho a vše bylo jako před tím...

Ovšem - mé biologické hodiny tikají. Toužím po tom, mít trvalý vztah už konečně se vším všudy (i když na "prstýnkách" netrvám).
Dokážu se sama o sebe postarat, nepotřebuji ho z ekonomických důvodů, ale vím, že on je na tom podstatně lépe. Hájí si svoji nezávislost i svobodu (po několika ztroskotaných vztazích) a nechce (teď už to vím!) do ní nikoho pustit. Je to pěkný chlap, velmi vzdělaný i příjemný a byla-li bych na majetek, tak i bohatý...
Jen nechce moji věrnost a odmítá ji i poskytovat.

Poradíte mi, co s tím? Držet tento volný vztah s tím, že po letech zjistím, že jsem s ním ztratila zbytečně roky, anebo ho ukončit? Bohužel, nejsem schopná si najít někoho jiného a mám obavy, že jsem díky Milanovi dostala i nezdravý pohled na všechny chlapy.
Vypěstoval totiž ve mně dojem, že se svými požadavky jsem nenormální já a všichni by se mi za mé "jeptiškovské" názory vysmáli.

Spadla jsem opravdu z jiné planety?

 

Životní dilema (nejen) své kamarádky zpracovala

              
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY