Nerada někam píšu, ale téma vysvědčení mě nedalo. Když si vzpomenu, jak to chodilo u nás doma, je mi teď do breku.

 

Nikdy jsem nebyla nějak dobrá na učení. Hlavně na matematiku. Od páté třídy to bylo na vysvědčení vždycky za tři, v osmé třídě za čtyři. Přesto, že se moje maka (bývalá učitelka prvního stupně) snažila do mě něco nakopat, většinou se to minulo účinkem. Reakce mého otce na známky se nesly v duchu zákazů, příkazů a výchovy vařečkou, případně řemenem. To se taky minulo účinkem. Zajímavé na tom bylo, že i když jsem měla zakázáno jít ven a hrát si s kamarády, byla jsem posílána na zahradu s učebnicí a sešitem hlídat o šest let mladšího bráchu.

 

Přestože naši vždycky chodili na rodičáky a pravidelně mi kontrolovali žákovskou knížku, kvůli vysvědčení bylo doma vždycky zle. Hlavně ze strany mého otce. Jeho naprosto nezajímalo, že mám jedničku z češtiny, z dějepisu, zeměpisu, a podobně, ale vždycky se upnul na tu špatnou známku z matematiky a z fyziky. Nadával mi do blbců, idiotů, debílků a když mě chtěl hodně ponížit, představoval mě svým známým a spolupracovníkům slovy: "Tak to je ten náš malý debílek."

 

Vždycky jsem měla pocit, že se musím propadnout aspoň 30 metrů pod zem.

 

Taky si vzpomínám, jak jsem celý červenec trávila nad učebnicí němčiny jenom proto, že jsme měli začátkem srpna jet na dovolenou na Vranovskou přehradu s výletem do Rakouska. Nesměla jsem nic. Ani lítat s kamarádama, ani se chodit koupat, na houby, a podobně..... Prostě jsem celý měsíc probrečela nad učebnicí.

 

Nejhorší bylo, když jsem se nedostala na střední zemědělskou školu. Otec požadoval, abych pokračovala v jeho šlépějích a vystudovala na zootechnika. No, dopadlo to, jak to zákonitě dopadnout muselo. Neudělala jsem přijímačky z matematiky. To bylo zle! Otec se mnou dost dlouho nemluvil a jeho přesvědčení, že jsem naprostej debil a k ničemu, se jenom prohloubilo.

 

Je zvláštní, že můj mladší bratr, přestože měl ještě horší známky, tímhle nikdy neprošel. Tatínkův mazlíček se vždycky nějak omluvil. A bylo všechno v pořádku. Nakonec se vyučil automechanikem. 

 

Nerada na to vzpomínám. Ještě teď, když to píšu, tak mi kanou slzy na klávesnici.

 

Takže se omlouvám za případný pravopisný chyby a za jistě trochu zmatenou stylizaci.

 

A všem školáků, kteří dnes donesou domů vysvědčení přeji, aby měli rozumnější rodiče než já. Aby byli pochváleni za úspěchy a neúspěchy se taktně přešly. Vždyť začínají prázdniny. Tak ať si je užijí bez stresů a jelit na zadku.