Když jsem navrhoval na poradě článek o mém známém čtyřicátníkovi, ve kterém jeho matka vidí stále studentíka a má ho tendenci pořád vychovávat, šéfredaktor se na mě usmál a pravil: „To je normální.“
Připadá vám normální, aby rodiče vychovávali své potomky i v dospělosti? Ne, teď nemluvím o osmnáctiletých dospělých, ale o čtyřicátnících. Právě to se děje (možná nejednomu) mému známému. Jako vzorový příklad jsem vybral pana Josefa.
Josef je manažer, máma ho ale stále vidí v povijanu
Ona moje máma byla vždycky dost generál. Byť byl táta hlavou rodiny, ona byla tím krkem, který hlavou otáčel, takže bylo prakticky vždy po jejím. A nejinak tomu bylo i při výchově dětí, tedy mě a mé mladší sestry.
Jídlo se vždy muselo dojíst, ať už chutnalo, nebo ne. Spát se chodilo striktně ve stejnou dobu, úkoly se dělaly ještě v pátek, aby se na ně přes víkend nemuselo myslet.
Jasně, že jsme remcali a protestovali, ale bylo nám to, tak říkajíc, houby platné. Nejhorší to asi bylo v pubertě, tedy v období vzdoru a hledání sebe sama, protože v máminých očích jsme byli pořád malými dětmi, a tak bylo třeba každé naše rozhodnutí zkontrolovat a následně zhodnotit.
A tehdy teprve začaly opravdové hádky. Ségra měla každou chvíli na talíři třeba: „Co je to za máničku, co se s ním pořád taháš, ten bude určitě fetovat. No jen se podívej na ty jeho rozdrbaný a špinavý kalhoty!“ a já: „Josífku, prosímtě, já ti nechci do ničeho mluvit, ale ta Alenka, to není holka pro tebe. Vždyť je z rozvedený rodiny. A ty její krátký sukně, nebude ona tak trošku do větru?“
Zkrátka nic, co jsem udělal, nebylo dobře, pokud to nejprve neprošlo máminým schválením. Asi je vám jasné, jak moc se mi ulevilo, když jsem se dostal na vysokou v jiném kraji a na koleji poprvé ochutnal, jak chutná skutečná svoboda.
V té době jsem se také seznámil s mojí teď už manželkou a nedlouho poté, tak trošku neplánovaně, jsme začali čekat našeho prvního syna. A to zas bylo keců: „Josífku, chlapče, vždyť ona to na tebe jistě nastražila. Vidí, jaký jsi hodný (překlad: blbý) kluk, že si jistě hned vezmeš, ale jen bůh ví, s kým to dítě nakonec má. Tuhle si vážně chceš brát? Zvaž to ještě, dítě moje. Jinak budeš nadosmrti nešťastný!“
Tehdy jsem se s ní ani nepohádal. Jen jsem řekl, že je to čistě na ní, zda na naši svatbu chce přijít, že ji do toho nutit nebudu. A ona přišla, a byť asi všem tetičkám a babičkám vykládala ,jak mě ta moje lstivě uhnala, navenek se tvářila jako sluníčko.
A protože i po studiích jsme s manželkou zůstali bydlet v docela vzdáleném městě a náš kontakt s mámou se omezil na občasné návštěvy, krásně se zlepšily i naše vztahy. Mamka záhy pochopila, že bude-li kritizovat naši výchovu dětí, nebudeme mít důvod ji příliš často zvát, a vnoučata byla dost velkou motivací k zavřené puse.
Jenže před rokem náhle zemřel táta a máma se úplně sesypala. Byla tak na dně, že jsme se báli, aby se brzy neodebrala za ním. A protože ségra tou dobou už několik let žila v Austrálii, rozhodli jsme se se ženou, že si mamku vezmeme na čas k sobě na barák, aby se trošku vzpamatovala, a pak se uvidí, jak dál.
Ze začátku bylo všechno v pohodě, máma se dávala pomalu do kupy, dokonce si našla v sousedství i několik kamarádek. Jenže jak se začala zlepšovat její psychika, začala do mě čím dál tím víc rejpat. Nelíbí se jí, co a kdy jím, nelíbí se jí, jak se oblékám, nelíbí se jí, kam beru rodinu na dovolenou. Zkrátka jsem zase ten šestnáctiletej puberťák, kterej dělá všechno špatně. A je úplně jedno, že je mi už 43, mám vlastní rodinu a třetinový podíl ve slušně se rozvíjející firmě.
Zvláštní je, že žena i děti jsou jejích věčných výčitek celkem ušetřeni, ale zato na mně si to plně vynahrazuje. Kolikrát jsem se už neudržel a zahartusil na ni, že už to s tou kritikou trošku přehání, protože kdybych například nebyl tak dlouho v práci, těžko by se mohla v létě koupat v našem bazénu a jet s námi do luxusního hotelu v Egyptě. Jenže i když se ozvu, je to naprosto k ničemu. Buď se totiž začne patlat v detailech a donekonečna rozebírat nepodstatné drobnosti, aby dodala váhu svým argumentům. Anebo se rozbrečí, že si jí nevážím, a že když nám tady tak vadí, že tu vůbec nemusí být.
Na jednu stranu se vážně snažím chápat její situaci, po tátově smrti se jí život otočil vzhůru nohama – musela si zvyknout v novém prostředí, opustit přátele a známé, naučit se kooperovat svůj denní režim s naším. A ani jedno z toho určitě nebylo a není jednoduché, zvláště v jejím věku.
Ovšem na stranu druhou musím říct, že už mi někdy vážně leze pěkně na nervy. Protože jsem přece nedřel na vlastní dům, abych pak, když konečně vypadnu z práce a chci si doma trochu zarelaxovat, musel neustále poslouchat, co dělám blbě a jak bych to měl změnit.
Jelikož už u nás bydlí máma skoro rok, poohlížím se po nějakém pěkném bezbariérovém bytě, kde by mohla mít i svého pejska. Myslím, že i ona už se těší, až bude mít zase vlastní domácnost, kde bude vše jen a jen po jejím. Jen se bojím, že to rozhodně není řešením problému s máminou snahou mě vychovávat. Protože musí bydlet blízko nás, abych ji mohl vozit ke všem doktorům, bude mít i dost prostoru vynadat mi za všechno, co se jí zase na mě nebude líbit.
Bojím se, že pokud to jednou opravdu nevydržím a pohár mé trpělivosti přeteče, bouchnou ve mně saze takovým způsobem, že se máma asi vážně odstěhuje do Austrálie za sestrou.
Josef
Mají vaše rodiče tendenci řídit vás život i v dospělosti?
Nový komentář
Komentáře
mě ho mamka přestala řídit v mých 7,když otec zemřel,vyrostla jsem o všechny se postarala,a ted na její stará nemocná kolena se starán i o ní ,když jdeme s mužem večer někdy ven,neopomene otázku,kdy přijdem a čeká do té doby,v posteli dokud nepřijdem,na jednu stranu je to otravné,ale mnohem více úsměvné a příjemné
,řídit si nedovolí,ale péčí trochu projevovat může,když jí to udělá radost
Jednou jsem četla Ivanku Devátou, která asi v 60 letech odcházela s cca o 11 let mladším bratrem na koupaliště. Maminka za nimi volala pokyny tak dlouho až se u branky otočili a zařvali - a co dejchat? Dejchatb máme pořád? Matka se na ně údajně podívala a odtušila - "pod vodou ne!"
Doufám, že to píšu dobře, volně to cituji z její knížky
evazjersina — #20 to se mi líbí-žij a nech žít
K smíchu je to možná vám i spoustě ostatních, ale nevadí. Prostě ještě nepřišla ta chvíle používat taková slova. Určitě to nebylo myšleno tak, jak to vyznělo. Princip je ale v tom, že co si nechámě líbit, to se nám bude dít. Svět je snová vize. To, co se nám jeví reálné, reálné ani být nemusí a obráceně. Každý člověk by si měl uvědomit, že základem všeho je láska. Měl by respektovat druhého a nechat ho žít. Máme žít podle vlastních představ, ne podle představ maminky, nebo tatínka, nebo manžela, nebo manželky. Pokud se jeden jen a jen podřizuje tomu druhému, tak to není život. K čemu Josef potřebuje maminku? Ano, je to jeho matka, má ji ctít, ale ne žít podle jejích přestav, to pak není jeho život, ale život jeho matky.
evazjersina — #17
no, musím se smát. Ale opravdu to není tím, že bych byla "člověk na vysoké duchovní úrovni".
Jsou věci, které jsou humorné i pro nás ostatní. 
Rázně a tvrdě se to řešit nemusí, parchnt bude i když jí to řekne v klidu. Ale matka sama si musí uvědomit, že je to jinak a Josef si musí uvědomit, že má svůj život a že chce žít svůj život podle svých představ a ne podle představ maminky a maminka, že ho bude ovládat, dokud jí to dovlí a že neskleví ze svých nároku, je jasné, tkaže nadávat a citové výlevy budou.
Velmi složitá situacw a velmi jednoduché řešení. Je třeba si ale položit pár otázek. Sám pan Josef si musí položit otázku. Pro koho žiju život. Pro sebe, nebo pro matku? Jsem osobním vlastnictvím a nebo člověk? V životě máme žít pro sebe samé, dělat co se nám líbí nikdy, ne z bolesti druhých. To, co si rozhodně Josef, tak je to jeho volba a že má maminku? To každý z nás má otce a matku. Otázkou je zda mají rodiče právo řídit nám život. Ne. Nemají. Nemají nám právo řídit život ani jako dětem ani jako dospělým. Když jsme malé děti rodiče nám říkají, co je dobré a co ne, hodně často říkají, tohle musíš udělat, je to pro Tvoje dobro. V pubertě se začínáme bouřit, protože chceme být sami sebou a žít si život po svém, tady je na snadě se hodně zamyslet. Vliv rodičů býva tak silný, že se mnozí znás doslova a do písmene nechají dál ovládat. A je to jenom pro to, že si to necháme líbit. Maminka Josefa si zjevně neuvědomoje, že Josef žije svůj život a chce ho tak žít. Že si chce dělat věci po svém a ne tak, jak mu to řekne maminka. Východisko z tého situace je jednoduché. Já jsem člověk a mám právo na to žít, jak se mi chce s kým se mi chce a nikdo mi právo na svobodu a svobodnou volbu nemá upírat, ani matka. Pokud si tohle Josef uvědomí, je za vodou. Nejjednodušší je ignorovat matčina slova. Nic jí nevymlouvat, ale nereagovat. Nepředpokládám, že by ona byla schopna v této situaci pochopit, že její syn má právo na to svobodně žít. Pak se strehne další lavina výčitek ze strany matky, že jaký je nevděčný syn, že se o něj starala a vychovávala ho a on je tak ošklivý a neposlušný. Otázkou je, přeje si to dítě být takto dirigiváno a směrováno směrem svých rodičů, nebo by si rádo dělalo, co jemu se chce? Pokud si pan Josef uvědomí, že není vlastnictvím své matky, že je svobodným člověkem matka se sice zhroutí, což určitě, ale je to její život. Nabídnout pomocnou ruku, ano, ale ne si ji nechat urvat. Zneužívat svéh pozice jenom pro to, že jsem matka nebo otec a ty mě musíš poslouchat je jenom důkaz o touze ovládat a vlastnic, jestliže se nechci nechat vlastnit, musím si sám v sobě říct dost. S matkousi sednout a vklidu si promluvit. Co cítím, jak to cítím. Pokud se ale matka chová, jak je popsáno, strhne se mela. Za každou cenu si zachovat klidnou tvář, mluvit klidně, bez výčitek, echat matku vyjádřit, co cítí a říci si, to ona má problém, ne já. Bohužel, u té matky je to na dlouhé lokte a určitě se bude snažit Josefa citově vydírat, ale bude se to dít tak dlouho dokud on sám to dovolí. Může si jeho maminka o Josefovi myslet cokoliv, on sám ale bude vědět, že matku miluje takovou jaká je a že to jeho maminka bude vnímat jinak, je její problém se kterým se bude muset poprat ona sama. Jestliže je v někom zakořeněná touha ovládat, tak to nepřestane dělat jenom pro to, že si to my přejeme, ale přestane to dělat až tehdy, kdy si to uvědomí a kdy si uvědomí, že to druhému působí bolest. Jestli má matka Josefa ráda, především ona by si měla uvědomit, že Josefovi působí bolest, ale to si neuvědomí jenom tím, že jí to Josef řekne, musí pochopit. A nikdy nepochopí, když se jí Josef bude snažit vyhovět a ve všem. To jí dává jenom svolení k manipulaci s ním. Je tedy na Josefovi jak se k tomu postaví a pokud matka bude padat na hubu, jako že bude, je to její problém se kterým se musí ona vyrovnat. A samozřejmě. že se bude vinu snažit svalit na Josefa. Vždycky když máme jakýkoliv problém čtíme oheň a síru na druhé, ale vesměs je to náš problém a sami bychom se nad sebou měli zamyslet. Člověk na velmi vysoké duchovní úrovni se nikdy nezlobí a pořád se směje, proč? Protože ví, že ten kdo se zlobí má problém. Jestliže se polejeme horkým olejem a začneme to svádět na toho druhého, že je to kvůli němu, není. Přiskočíte k tomu člověku, pomůžete mu, odveze ho do nemocnice a myslíte si svoje. protože vy jste sami viděli, že neopatrně zachází s pánvičkou. Soucit ano, lítost ne. Jestli se pan Josef bude řídit tímto, zbaví se nadvlády matky, protože bude vědět, že... Viz výše...
Jo takhové citové vydírání a teror je fajn, když to bude řešit rázně tak bude hnusnej parchant, který se vybodl na starou maminku, když to řešit nebude, tak si z toho jednou hodí mašli.
když se, kluk ušatá, nechá...
Jsem ráda, že má mamka pochopila, že jsem dospělá a nestojím o nevyžádané rady. Chápu, že jsme navždy dětmi svých rodičů, ale je důležité, aby rodiče pochopili, kdy si své připomínky nechat pro sebe..
óóó, jak trefné a pravdivé....
ToraToraTora — #9
Až přestanu svým dětem dávat "dobré rady", bude to znamenat, že mi na nich přestalo záležet. I když doufám, že jich nedávám tolik jako matka z článku.
jejda, vypadl mi tam kus textu...sorry:ale mami, mně není 5 ani nejedu na první pionýrský tábor, mně bude pětačtyřicet a jsem dospělá!!!
toto jsem měla s maminkou stále.... jela jsem ve 44 letech do lázní a ona na mě:
1) nikomu nevěř, lidi jsou zlí
2) schovávej si na noc peněženku pod polštář
3) ve vlaku se s nikým nebav
4) pořádně se oblíkej
5) a řekni doktorovi a sestřičkám, co všechno tě bolí
6) neber si s sebou moc peněz, aby ti je někdo neukradl
a....stále něco, už ani nevím co....ale já se naštvala...a řekla jsem: ale mami, mně není 5 ani nejedu na první
a tohle bylo pořád.... kdykoli jsem někam jela, s někým se chtěla sejít...
dnes už maminka nežije, docela ráda bych si nějaké ty její průpovídky poslechla, jen kdyby tu byla s námi..
Dětmi jsme dokud naši rodiče žijí. Není jediný důvod se domnívat, že se jejich vztah k nám dramaticky změní s každými narozeninami.
asi je na čase nechat bouchnout saze a odeslat maminku do patřičných mezí. TOHLE nemá s tzv. vychováváním nic společného. TOHLE je psychický teror v nejčistší podobě.
lidicka — #3 presne tak
jej, něco poznávám
jen se mi to podařilo zavčasu utnout a teď jsou nevyžádané výchovné rady a lekce tabu
i tak má u mě Josef velké + za starost a péči o mamku, i když věděl, čím mu bude opět oplaceno.
No ježíšmarjá, hoch je relativně za vodou, koupí mámě byt (to mohl ostatně udělat hned) a všechno se vyřeší a bude OK. Co by tak mohl říkat někdo, kdo na takové řešení prostě nemám finance?
Jinak mimochodem, děti v nás vidí většina rodičů. Ale protože bydlí o pár km dál, můžeme si dovolit být velkorysí a pouštět jejich řeči jedním uchem tam a druhým ven.
lidicka — #3
To mohu potvrdit z vlastní zkušenosti