Ahoj,

tady na Ženě-in je to někdy zvláštní. Vychází tu články zásadní, třeba o slavných ženách, a pak takové, které jakoby na první pohled nic neznamenají, ale vyvolají v nás - tedy ve mně, abych byla konkrétní - vzpomínky či pocity. Zrovna tuhle úlohu sehrál páteční článek Jindřišky Kleknerové.

Je to asi rok, co jsem se usmířila s mámou. Tedy lépe řečeno, moje máma konečně po několika letech mého manželství vzala bez výhrad na vědomí a na milost mého partnera.

Když jsme se s Olďasem rozhodli vzít, každý jsme si vzali na starost tu svoji rodinu. Já se to rozhodla oznámit našim cestou od příbuzných. Zašla jsem koupit dort na závěrečné kafíčko a nad banánovým dortem jsem to vybalila a doslova vybulila, neb mi dojetím z té historické události kanuly slzy jak hrachy. Táta překvapil: "No snad to nebude tak dramatický, ne?!", babička nezklamala: "Co brečíš?! Já bych měla, budu si muset koupit novou kabelku..." a vlastně ani máme ne - snažila se hájit bašty mé vysokoškolské cti: "A nechcete ještě počkat????????!!!!!!!!!"

Abyste pochopili - já vysokoškolačka, on - Olďas - středoškolák - stavař - tedy podle mámy mne nehoden. Co na tom, že ho mám ráda, že jsme spolu už tři a půl roku, že to je šikovný kutil v mezích normy a ochoten pomoci, když je to potřeba (a že toho máma využívala!).

S mámou si v podstatě rozuměli, takže jsem tu její lehkou averzi brala jako boj o odcházející dcérenku, jež si možná zkazí život. No jo, třídní rozdíly :-) "O čem se budete bavit, ty, vysokoškolák, a on, s průmkou? Co když tě stáhne ke dnu?!!!! Ale peněz moc nevydělá, že jo?! A nejsou v jeho rodině trochu dýchaviční?! :-D

Když pak po svatbě máma viděla, že si pořád rozumíme, že za ní neběhám s brekotem, že tohle či onohle, že se s ní Olďas baví normálně, že mne respektuje - já vím, bavili jsme se o tom s Melánií a rozhodli jsme se..., dostával se jí, aspoň si to myslím, postupně pod kůži.

A právě před rokem jsme se s mámou po nákupech posadily na Národní třídě do jednoho café, a tam nad sklenkou červeného v uvolněné atmosféře, na neutrální půdě, ze mě najednou vypadla věta: "Tak co, mami, Olďas je fajn, co myslíš?!

A máma nesoucí k ústům pohár vína jen podotkla se spikleneckým ohníčkem v očích: "A tedy, Melinko, jak ten umí vařit, kam se hrabe na prabábi Janču..."

A bylo vyhráno... a je to fajn... a mně je blaze na duši...