Ahoj,
tady na Ženě-in je to někdy zvláštní. Vychází tu články zásadní, třeba o slavných ženách, a pak takové, které jakoby na první pohled nic neznamenají, ale vyvolají v nás - tedy ve mně, abych byla konkrétní - vzpomínky či pocity. Zrovna tuhle úlohu sehrál páteční článek Jindřišky Kleknerové.
Je to asi rok, co jsem se usmířila s mámou. Tedy lépe řečeno, moje máma konečně po několika letech mého manželství vzala bez výhrad na vědomí a na milost mého partnera.
Když jsme se s Olďasem rozhodli vzít, každý jsme si vzali na starost tu svoji rodinu. Já se to rozhodla oznámit našim cestou od příbuzných. Zašla jsem koupit dort na závěrečné kafíčko a nad banánovým dortem jsem to vybalila a doslova vybulila, neb mi dojetím z té historické události kanuly slzy jak hrachy. Táta překvapil: "No snad to nebude tak dramatický, ne?!", babička nezklamala: "Co brečíš?! Já bych měla, budu si muset koupit novou kabelku..." a vlastně ani máme ne - snažila se hájit bašty mé vysokoškolské cti: "A nechcete ještě počkat????????!!!!!!!!!"
Abyste pochopili - já vysokoškolačka, on - Olďas - středoškolák - stavař - tedy podle mámy mne nehoden. Co na tom, že ho mám ráda, že jsme spolu už tři a půl roku, že to je šikovný kutil v mezích normy a ochoten pomoci, když je to potřeba (a že toho máma využívala!).
S mámou si v podstatě rozuměli, takže jsem tu její lehkou averzi brala jako boj o odcházející dcérenku, jež si možná zkazí život. No jo, třídní rozdíly :-) "O čem se budete bavit, ty, vysokoškolák, a on, s průmkou? Co když tě stáhne ke dnu?!!!! Ale peněz moc nevydělá, že jo?! A nejsou v jeho rodině trochu dýchaviční?! :-D
Když pak po svatbě máma viděla, že si pořád rozumíme, že za ní neběhám s brekotem, že tohle či onohle, že se s ní Olďas baví normálně, že mne respektuje - já vím, bavili jsme se o tom s Melánií a rozhodli jsme se..., dostával se jí, aspoň si to myslím, postupně pod kůži.
A právě před rokem jsme se s mámou po nákupech posadily na Národní třídě do jednoho café, a tam nad sklenkou červeného v uvolněné atmosféře, na neutrální půdě, ze mě najednou vypadla věta: "Tak co, mami, Olďas je fajn, co myslíš?!
A máma nesoucí k ústům pohár vína jen podotkla se spikleneckým ohníčkem v očích: "A tedy, Melinko, jak ten umí vařit, kam se hrabe na prabábi Janču..."
A bylo vyhráno... a je to fajn... a mně je blaze na duši...
Nový komentář
Komentáře
Mne rekla matka, ze nesouhlasi a ze mi nepujde na svatbu, at si delam, co chci, ale ji at z toho vynecham, otec si cetl noviny a rekl jen "az jak rozhodne maminka", jeji duvody byly, ze M. "nemel uroven", ze bych si to jeste mela rozmyslet atd. Pritom M. mel VS stejne jako ja, byl ze slusne rodiny, hezky kluk, sportovec, stavebni inzenyr, kutil, moc chytry, bydleli jsme spolu 3 roky, meli jsme oba slusnou praci a bydleni, a mi rodice proti nemu predtim nikdy nic nevznesli, naopak matka na nej pri kazde navsteve "date si jeste rizecek?" apod. Asi si pro mne matka predstavovala nekoho jineho - diplomata nebo doktora nebo nevim co; pozdeji rekla, ze ji na M. vadilo, ze si neprevlekl kalhoty, kdyz k nim prijel na navstevu (udajne je mel spinave ze stavby), ze nesel hned do sprchy, kdyz prijel z cyklovyletu a podobne nesmysly. Je to uz 11 let, co se to stalo, tehdy jsem svatbu zrusila, protoze jsem si neumela predstavit, ze moji rodice nepujdou na svatbu jedinemu diteti, vzdycky jsme byli hodne stmelena rodina a navic moji rodice dost autoritativni ("co rekne tatinek, je svate", "maminka ma vzdycky pravdu a mysli to s tebou dobre"). Po roce jsme se s M. rozesli, zacala jsem pracovat u zahranicni firmy a nemela na nic cas, a M. zacal delat na novem pracovisti, kde byly same svobodne nebo rozvedene zenske, tak se do roka po nasem rozchodu s jednou z nich ozenil a hned si poridili mrnouse. Ja jsem se pak 9 let zmitala v ruznych vicemene nepovedenych vztazich a hlavne jsem byla porad v praci - proste prusvih. Ted mam sice partnera "na urovni" podle predstav rodicu a s nim 7-tydenni krasnou holcicku, ale svatba nebyla a hnedtak nebude a moji rodice jsou pomerne stari a vnouce uz si moc neuzijou (nejsou moc pohyblivi, bydli v jinem meste a ani bych jim uz dite na hlidani nesverila) - tak se nakonec potrestali sami. Ovsem nejvetsi vinu nesu ja, mohlo to byt vsechno jinak. Snazim se vzit si z te historie jen to dobre (vydelala jsem mezitim penize a mohla koupit krasny byt, v praci jsem se hodne naucila a dost jsem sluzebne cestovala) a soucasny partner je v mnoha ohledech skvely, ale takove jako s M. uz to nikdy s nikym nebylo a asi nebude. Samozrejme clovek nikdy nevi, jak by to bylo byvalo dopadlo, mohli jsme uz byt s M. davno rozvedeni a hadat se o deti, ale treba taky ne. Proste tak sel zivot a kdovi, jaka budu ja, az si dcera privede zenicham - kazdopadne to uz budu stara baba a pripadna vnoucata si taky moc neuziju.
a taky se mi nelíbí dělení lidí na vysokoškoláky a ty ostatní
tím se taky kvalita lidí nedá měřit
Kocicka: č.17 - to co píšeš je dost hloupý, spíš by sis měla přát pro své děti toho pravého a ne aby hlavní bylo jestli je věřící nebo ne
evita_jj: současný papež byl v hitlerjugend, není to košer, ale vyčítat mu to nelze, bylo to tak dobrovolné asi jako u nás pionýr:) ale zpět k tématu : pokud jsou spolu 3,5 roku, a rozumí si, a sami spor věřící-nevěřící si už vyřešili, tak není co dál řešit, hodnota člověka nespočívá v tom zda je věřící, přesně to popsala Susina v příspěvku 19.
Angel79: NAPROSTY SOUHLAS!!!! Taky papeže nemusím. To o tom Hitleovi nevím,ale o těch skandálech v mnišském klášteře jsem něco zaslechla a nelíbí se mi to ani trochu!
*kiki*: Já vím, však já toho svého ještě přemluvím. Kdyžtak budeme mít po mojí mamce Elišku , ale těch zas prý přibývá.....tak uvidíme.Máš ale pravdu, budu se řídít . Díky
Co máte holky s věřícíma? Já sama jsem pokřtěná ale lidi jsou špatní i dobří. Ale např. papeže teď nemusím. Někdo, kdo vyznával Hitlera a ututlal sexuální skandály mi může políbit Takže se kočičko uklidni, i nevěřící partner může být ok.
evita_ij: To přece vůbec nevadí,že už jedna Melánie v rodině je.
Já jsem dostala do vínku jméno Kristina,které se mi velice líbí.
Moje o pět let mladší sestřenice se taky jmenuje Kristina. Bydlíme ve stejném městě a nikdy s tím neměly
problém naše rodiny ani my. Mám kamarádku Melánii - je to opravdu hezké jméno, proto bych se řídila svým
srdíčkem
Myslím, že je to vždy o lidech. Když jsem se před 25-ti lety znovu ženil, neměla to moje "tchyně" (uvozovky proto, že to je pro mne maminka ) jednoduché - o dost starší než její dcera, rozvedený a navíc ještě pár maličkostí. Rychle zjistila, že to je o něčem jiném a do dneška je to mezi námi moc fajn. S tchánem je to jiné, v něm se buje jeho osobnost milého chápajícího člověka s dědictvím po jeho otci - despotovi a alkoholikovi. Ale to je jiná věc.
Sice to tu už zaznělo, ale stejně:
MELANIE je nádherné jméno!!! Už ho mám 10 let vybrané pro své mimi, ale můj je proti, protože už jednu Melánku v rodině máme.Má ji sestřenice v Německu,ale stejnak.
Tak uvidíme!!!!
Jinak krásný článek!!! Naši mají taky mého rádi, jen to zatím berou tak trochu s rezervou, protože je mladší o 2 roky ode mě. A je mu teprve 22. I když jsme spolu už skoro 3 roky, tak on ještě studuje a je ještě nevyřáděný,tak snad se do pár let vyblbne a bude to ten nejlepší manžílek!!!!
Susina, krááásně jsi to napsala
Kocicka: hele, mě taky naši vedli k nábořenství. Doteď jsem členem jedné církve, i když tam moc nechodím. Vzala jsem si nevěřícího partnera - a řeknu ti, že když jsem viděla chování svých "věřících" rodičů a porovnala ho s chováním "nevěřicího" manžela, tak z toho vyšel manžel absolutně vítězně... Prostě tím chci jen říct, že hodnota člověka není v tom, jestli je věřící nebo ne, jak jsem se měla mockrát možnost přesvědčit, mezi "věřícími" je spousta hajzlíků stejně jako mezi nevěřícími. Takže jestli rodina hodnotí partnera svého dítěte podle toho, jestli je věřící, nebo ne, je to absolutní nesmysl. Záleží na těch dvou, přesně, jak píše janina01.
Kočičko, záleží na domluvě partnerů, mám kámošku ve stejné situaci a rodina jede skvěle .
da-da: - nechci být ošklivá,ale já se jim ani moc nedivim! Ze si jim nešla pod nos! Taky bych si přála pro své děti něco jiného než nevěřícího partnera...Skutečně by mě zajímalo vaše soužití a výchova dětí apod.
da-da-: Ahoj, tady Jana z místečka, jen by mě zajímalo, jak je to s dětma? Vedete je k náboženství, když Ty jsi nevěřící?
Hmm toho přijetí do rodiny se neděsím, naši mají rádi toho mého a jeho rodiče mě mají taky rádi. Takže jsem v pohodě. Jen to zpečetit
Tohle je maloměšťáctví. To by jako tvoje máma byla raději, kdybys měla vysokoškoláka, ale blba? A takových je! Ve vzdělání to není, to už dneska vím bezpečně. Přeji hodně štěstí.
Myslím si, že manželství není o vzdělání. To už spíš o podobných zájmech.
přeně vím, o čem mluvíš.. naši mají problémy přijmout mého manžela doteď, a to už jsme deset let spokojeně spolu. Ale už to neřeším. Je to můj život...
Mojí mámě taky trvalo několik let než začla respektovat činny mého manžela. Nikdy proti němu přímo nic neměla ale jak jsme udělali něco jinak, než si to představovala ona tak to nebylo dost dobré.