Říká se, že kdo se bojí, nesmí do lesa. Kateřina se však bojí tmy a strach ji limituje v mnoha více ohledech, než by se mohlo zdát. „Začalo to asi už na základní škole. Tehdy jsem jezdila na tábory, kde se konaly stezky odvahy. Já jsem na ně nikdy nechtěla chodit, dělala jsem děsné scény a většinou to dopadlo tak, že jsem šla s někým dospělým. Když jsem byla hodně malá, tak jsem se počůrala praktikantovi, který mě nesl na zádech, za krk,“ vypráví Kateřina, která se však zdánlivě úsměvné historce vůbec nesměje. „Ve třinácti letech už mě však nutili, abych šla s vrstevnicí. V lese jsme se ztratily. Najednou byla kolem strašná tma a já začala panikařit, tma mi přišla temnější a temnější až jsem měla najednou pocit, že jsem oslepla. V tu chvíli jsem omdlela,“ Kateřina se na chvíli odmlčí, protože si snaží vzpomenout na to, co následovalo.

Nemohla jsem se hýbat

„Panické ataky se později začaly vyvíjet velice pomalu. Nebylo to tak, že bych po táboře nemohla spát ve tmě. Všechno bylo vlastně v pořádku, občas jsem si jen vzpomněla na zážitek v lese a měla z toho úzkost. Moje maminka se o mě vždy velmi strachovala, a tak jsem skoro do osmnácti nemohla chodit pozdě večer domů. Jakmile jsem však byla plnoletá, začala jsem chodit s kamarádkami do barů, prostě žít normální život. Zlomový okamžik nastal na jedné diskotéce, kde z ničeho nic vypadl proud. Nastalo davové šílenství, dívky křičely a já měla najednou pocit, že tam umřu. Lehla jsem si na zem a nemohla jsem se vůbec hnout. Trvalo to jen chvíli a zase se rozsvítila světla a začala hrát hudba. Dívky se vracely na parket, ale já stále ležela na zemi a nemohla se pohnout. Nakonec někdo zavolal záchranku a odvezli mě do nemocnice. Tam zjistili, že mi nic není, kromě toho, že jsem měla nízký tlak a rodičům řekli, že jsem byla jen v šoku. Dostala jsem nějaké léky na uklidnění a doma jsem šla do postele. S přibývajícím večerem a tmou jsem zjistila, že tohle prostě nesnesu. Musela jsem si rozsvítit lampu a od té doby to tak je až do dnes,“ vypráví Kateřina, která se svou diagnózou stále není smířená.

Zdroj fotografií: Shutterstock

Postavila jsem se strachu čelem

„Vůbec se to nelepší a je to vlastně čím dál tím horší. Nejprve jsem se tmě snažila vyhýbat, protože každá návštěva kina, večerní procházka či zhasnutá světla způsobovala to, že jsem buď propukla v hysterický pláč nebo jsem ztuhla a nemohla se hýbat. Potom mi můj psychiatr poradil, že bych se tmě měla postupně vystavovat. A tak jsem začala tím, co mě nejvíce omezovalo, což bylo to, že jsem nemohla jezdit autem večer domů. Je to pěkný kus cesty po silnici lesem. Jela jsem se svým přítelem, který se mnou celou dobu mluvil a odváděl pozornost od věcí kolem. Najednou se však zvedl vítr, začalo pršet a na neosvětlené silnici nejezdila v pozdních hodině žádná auta. V kombinaci s temným lesem by to zřejmě působilo děsivě i na normálního jedince, a teď si představte mě,“ říká Kateřina, která si nervózně začne žmoulat kus sukně, jako by se nešťastná situace děla právě teď.

„Pokus tedy nevyšel a nyní jsem objednaná na hypnózu. Někteří lidé říkají, že jim pomohla zbavit se strachu z různých věcí, ale na internetu v diskusích jsem četla, že může i změnit celou osobnost k horšímu. Tak uvidíme, myslím, že horší to být zřejmě nemůže.“

Čtěte také:

Reklama