Homeopatie je v posledních letech čím dál tím uznávanější léčebnou metodou. Nejsou výjimkou lékaři, kteří provozují homeopatii. Stále je však i mnoho jejích odpůrců. Jistý můj známý, profesor a psycholog, říká: „Je mi jedno, proč a jak to funguje, ale když to mým pacientům pomáhá, používám to.“ Jak to tedy s homeopatií vlastně je?

Člověk a prostředí
Podle George Vithoulkase, jednoho z velkých zastánců a propagátorů homeopatie, je lidská bytost integrovaný celek, který se projevuje v neustálé činnosti na třech úrovních - mentální (duševní), emocionální a fyzické. Mentální úroveň je přitom tou nejdůležitější a fyzická je nejméně podstatná. Člověk je ovšem zároveň propojen se svým prostředím. Jakákoliv nemoc je pak symptomem - tedy příznakem obranné reakce organismu na prostředí - přesněji řečeno na stav nerovnováhy, který vznikl mezi prostředím a člověkem, nebo na stav nerovnováhy vznikající mezi jednotlivými úrovněmi člověka. Člověk by měl žít v dynamické rovnováze se svým prostředím, přičemž podle Vithoulkase platí, že nerovnováha jednoho vždy poškozuje druhé - tedy pokud je v nerovnováze člověk, poškozuje prostředí, a pokud je v nerovnováze prostředí, poškozuje člověka. Výsledky nerovnováhy - tedy symptomy nemoci - se mohou projevit na všech třech rovinách v závislosti na stavu organismu.

Tři úrovně lidské bytosti
Jak již bylo řečeno, člověk má tři úrovně existence, přičemž mentální je rozhodující, následuje emocionální a potom fyzická. Přitom vše v kosmu je uspořádáno hierarchicky, to jest i úrovně lidské existence a jejich poruchy. Mentální úroveň se vyznačuje třemi vlastnostmi, z nichž nejdůležitější je tvořivost pro sebe i pro druhé, následuje logická soudržnost a jasnost. Poruchy na mentální úrovni pak způsobuje především sobeckost a chtivost. Zápornými faktory emocionální sféry jsou podle Vithoulkase špatné emoce a jakékoliv vášně. V současnosti je člověk nejvíce zraňován právě v emocionální sféře, což je mimo jiné dáno nedostatkem správné výchovy. Ve fyzické sféře se závažnost symptomů posuzuje podle míry nahraditelnosti poškození orgánů.

Cíle léčby
Úspěšná léčba podle Vithoulkase znamená přesun poruch dolů po hierarchickém žebříčku, to jest od poruch mentální sféry k fyzické, od poškození nervové soustavy ke svalové a podobně. Opačný postup je následkem potlačování symptomů a pacientovi škodí. Úspěšná léčba se tedy často nejdříve projeví zhoršením fyzických příznaků. Protože lidské tělo vždy funguje jako jeden celek a tři sféry člověka jsou prostorově propojeny, prolíná se hierarchie závažnosti příznaků v rámci těchto sfér i mezi nimi navzájem a těžiště poruchy se může přesouvat i mezi sférami i v jedné sféře. Organismus vždy vytváří nejlepší možnou obranu a snaží se omezit symptomy na co nejnižší - nejokrajovější - úroveň. Těžiště poruchy - tedy to, kde nemoc propukne - přitom určují dědičné predispozice, intenzita choroboplodných podnětů a míra zasahování potlačující terapií (čímž Vitholukas myslí většinu běžné medicíny). Existují předvídatelné dráhy s obrannými mezistanicemi, podél nichž symptomy postupují. Zdraví pak znamená svobodu od bolesti na fyzické sféře, svobodu od vášní na emoční a tvořivost na mentální sféře.

Vitální síla
Obranný mechanismus organismu využívá fyziologické i chemické mechanismy těla, protože lidský organismus je víc než jen souhrn jeho fyzických částí. Má inteligentní vitální sílu. Tuto energii organismu, odpovídající fyzikální teorii pole, lze zachytit pomocí kiriliánských fotografií i jiných výzkumných metod. Elektrodynamické pole člověka se mění vzhledem k jeho fyzickému i duševnímu stavu a souvisí s akupunkturními body, zatím však neexistují objektivní důkazy vitální síly, ač výzkum bio-elektromagnetických polí pokračuje. Vitální síla je podle Vithoulkase energií s formativní inteligencí, měnící se, prostupující hmotnou substanci, aniž by ji nahrazovala, vytvářející v těle řád a pořádek, spíše kvalitativního než kvantitativního rázu, adaptabilní a konstruktivní. Podle homeopatů vitální energie funguje na stejných principech jako elekromagnetické pole - to jest vlnění, sestávající z frekvence, vlnové délky a amplitudy. Protože však lidské tělo není homogenní substancí, vytváří toto vlnění složitý dynamický plán, který může být měněn rezonací s vlivy z prostředí. Vibrační frekvence organismu je přitom rezonancí (tedy podnětem z vnějšku) změněna okamžitě, ale vyvinutí symptomů nemoci nějaký čas trvá. Změnou frekvence vibrací se také změní náchylnost organismu k onemocněním, rezonuje s jinými vlivy. Člověk může být proti chorobě imunní buď proto, že je zdravý, nebo příliš nemocný, nerezonuje s touto chorobou. I reakce na léčbu závisí na tom, s jakým postupem zrovna organismus rezonuje.

Základní zákon léčby
Dynamický plán vitální síly prostupuje všechny tři sféry lidské existence. Léčba přitom může zasáhnout dynamický plán skrze jednu ze sfér, ale účinnější je posílit dynamický plán a ponechat obrannému mechanismu volný průběh. Podle Vithoulkase přímo na dynamický plán působí jen akupunktura, přikládání rukou a homeopatie, přičemž pouze homeopatie je snadno přístupná a naučitelná. Slůvko homeopatie pochází homeo (podobný) a pathos (utrpení) - homeopatie funguje na základě zákona podobnosti, to jest jakákoli substance schopná vyvolat symptomy u zdravé lidské bytosti dokáže vyléčit tyto symptomy u nemocného - tato substance rezonuje s dynamickým plánem postiženého. Zákon podobnosti formuloval v 18. století zakladatel homeopatie, Samuel Hahnemann, na základě svého pokusu s chininem. Homeopatie si všímá především zvláštních, řídkých a podivných symptomů, které nejsnáze určují rezonanční frekvenci. Každá biologicky aktivní substance, živá i neživá, může člověka ovlivnit jak přímým chemickým účinkem, tak rezonancí elektromagnetických polí, čehož užívá homeopatie. Stupeň reakce organismu závisí na jeho náchylnosti k substanci, je-li vysoká, může působit i takzvaná nepotencovaná substance.

Potencování
Problémem užití látek vyvolávajících příslušné symptomy byla většinou jejich vysoká toxicita a při ředění se zase ztrácela účinnost. Hahnemann vynalezl takzvané potencování, čili dynamizaci. Jde o ředění látky v alkohol/vodném roztoku spojené s protřásáním substance, čímž se ztrácí toxicita, ale vibrační účinek, čili elektromagnetická energie, roste - čím víc se substancí třese a čím víc se ředí, tím je účinnější. Původní látka je také funkční, ale mnohem méně a na kratší dobu. V chemii existuje takzvané Avogardovo číslo, které udává hranici ředění, kdy z roztoku zcela vymizí účinná látka. V homeopatii odpovídá potenci 24 x čili 12 c, dále již není v substanci jediná molekula účinné látky. Přesto se v homeopatii úspěšně užívá ředění až nad 10000 c a účinná síla je daleko vyšší než u původní látky. Podle Vithoulkase se třesením a ředěním (nutné je obojí) zřejmě uvolňují nové formy energie při zachování vibrační frekvence původní látky. Účinnost léku však mizí po vystavení přímému slunci či teplotám nad 43-49°C, nebo vystavení silně aromatickým látkám (například kafr).

S využítím knihy George Vithoulkase - Homeopatická věda.

„Věříte“ homeopatii? Nebo ji dokonce pokládáte za vědecky ověřenou metodu léčby? Máte s ní nějaké osobní zkušenosti? V jakém případě byste dala přednost homeopatické léčbě?

TÉMATA:
ZDRAVÍ