„Je fajn, když jsou rodiče skutečně „jen“ rodiči a příliš se do činnosti dítěte neangažují,“ říká sportovní psycholožka Veronika Baláková

Máme začátek školního roku. Pojďme se proto bavit o dětech a jejich sportování. Proč by děti měly sportovat?
Nejen sportování ve smyslu organizované činnosti v klubu, ale hlavně jakákoliv pohybová aktivita je pro děti velmi přínosná. Z hlediska zdravotního přispívá k rozvoji svalově kosterní soustavy jako celku (stavba a růst kostí jsou přímo úměrné svalové aktivitě), prospívá vývoji kardiovaskulárního systému a je prevencí vzniku obezity a dalších civilizačních chorob. Nutno podotknout, že předpokladem k tomu je rozumná míra fyzické zátěže. Pohybová aktivita učí děti také koordinovat své pohyby, což napomáhá předcházet zraněním. Důležitá je také z hlediska morálně-volních vlastností. Děti se učí překonávat neúspěch, který proces učení v tréninku s sebou nese, pěstují svou vytrvalost a cílevědomost. Učí se spolupráci, ale zároveň i sebeprosazení, dodržují pravidla a fair-play jednání, trénují koncentraci a rozvíjí také kreativitu. Sport tedy zvyšuje u dětí celkovou zdatnost a odolnost a přispívá k rozvoji osobnosti dítěte.

Co byste doporučovala rodičům, kteří mají děti s nechutí ke sportu? Jak tento problém řešit?
Děti mají potřebu pohybu vrozenou. Myslím si, že to jsme my dospělí, rodiče a možná i trenéři či učitelé, kteří tuto potřebu tlumíme. Děti poskakují v lavici a učitel jim řekne „seďte“, vběhnou do tělocvičny a trenér řekne „postavte se tady“, běhají po domě a rodiče řeknou „nelítejte tady“. Já jako rodič bych se nejdříve zamyslela nad svou pohybovou aktivitou, nad tím, jakým jsem vzorem pro své dítě. Pokud jezdím pouze autem a výtahem, sedím u počítače nebo televize a víkendy trávím v shopping centrech či v kině, těžko můžu od svého dítě očekávat zápal pro pohyb. V případě, že budu žít zdravým životním stylem, který zahrnuje dostatek přirozeného a neorganizovaného pohybu, můžu očekávat, že pro mé dítě to bude natolik přirozené, že ho do aktivit nebudu muset nutit.
Pokud mé dítě navštěvuje sportovní klub, je členem nějakého týmu a začne projevovat nechuť k této činnosti, začala bych pátrat po příčinách. Může to být trenér, který příliš kritizuje, málo komunikuje, celkově vytváří nepříznivé motivační klima, nebo může být potíž v nefungujícím kolektivu či příliš vysoké zátěži, tlaku na výkony a nervozitě či strachu s tím spojeném. Zvážila bych proto návštěvu trenéra, případně přestup či ukončení činnosti.

Co dělat v případě, že ke sportu nemají vztah ani samotní rodiče?
Nemusím mít vztah ke sportu ve smyslu organizovaných činností, ale mohu mít dostatek pohybových aktivit během každého dne, např. cesta do práce pěšky místo autobusem, nahrazení auta kolem, výlety do přírody, plavání, lyžování, jízda na bruslích, proběhnutí se s pejskem, pouštění draka apod. Příkladem může být i výběr dovolené – buď pojedeme do hotelového resortu s all inclusive a po dobu pobytu budeme ležet u bazénu, nebo vyrazíme do lesa do chatky či stanu, sjedeme řeku či vyšlápneme nějaký kopec. Těžko mohu nutit dítě do něčeho, co sám jako rodič nedělám, jelikož základním druhem učení u dětí je učení nápodobou.

Co by měli rodiče udělat pro to, aby se z jejich potomka jednou nestal „metráček“? Dnešní doba trochu nahrává elektronické zábavě, počítačům...
V prvé řadě být příkladem, jak už jsem řekla. V druhé řadě bych dětem ukázala co nejvíce možností trávení volného času bez elektronických zařízení. Od rodičů to však vyžaduje dostatek času, který svým dětem budou věnovat a také samozřejmě trpělivost a kreativitu. Příkladem může být návštěva restaurace – mohu dítě posadit a dát mu do ruky telefon s puštěnou pohádkou nebo budu dítěti říkat říkanky, hrát si s ním hry, malovat nebo objevovat zákoutí daného zařízení. Myslím, že je to o prioritách rodičů a že vždy mají na výběr, jakou cestu si zvolí. Další věcí mohou být pravidla, která si rodiče s dětmi nastaví. Ta pak mohou určovat, kolik času a za jakých podmínek mohou děti s tabletem nebo mobilem strávit.

Jak najít pro svoji ratolest vhodný sport? Podle čeho se rozhodovat?
To je velmi složitá otázka, na kterou není lehké odpovědět. Určitě bych začala tím, že nechám přirozený výběr na dítěti. To si vybírá nejčastěji sporty, které dělají třeba jeho rodiče nebo kamarádi, případně mají nějaký sportovní vzor, zahlédnou něco v televizi apod. Velmi také oceňuji sportovní festivaly pro děti, které se v posledních letech konají. Tam mají děti možnost vyzkoušet si nejrůznější sporty, které mají zastoupení v jejich okolí a také potkat se se sportovními hvězdami. Děti tak mohou objevit sport, o kterém ani nevěděly, že existuje. Když už si dítě sport vybere, tak já jako rodič bych se šla podívat na jeden trénink a promluvila s trenérem. Je důležité vědět, jak trenér pracuje, jakou vytváří na tréninku atmosféru, jaké má priority a cíle apod. Je určitě fajn, když se trenér, rodiče a dítě na těchto aspektech shodnou. Často se totiž stává, že děti končí se sportem právě kvůli trenérovi, který je přehnaně kritický, vytváří na dítě velký tlak, není otevřený v komunikaci a nejedná fair. Dále bych vybírala sport podle časové a finanční dostupnosti, tak, abych se já jako rodič, nestala „otrokem“, tzn., netrávila každé odpoledne a víkendy dovážením dítěte na tréninky a příp. závody. Je fajn, pokud je to skutečně záliba dítěte se vším všudy, tzn. i s dopravou, chystáním věcí apod. Podporujeme tak rozvoj vnitřní motivace dítěte a snižujeme riziko předčasného ukončení činnosti. A to by dle mého názoru mělo být na prvním místě, tzn. před výkony, výsledky a hvězdnou kariérou sportovce.

Rozhoduje se sport podle povahy dítěte?
Povaha jistě hraje při výběru sportovní aktivity svou roli, ale myslím, že se sama o sobě při výběru sportu projevuje, že tedy není potřeba děti nějak testovat a podle povahy vybírat sport. Můžeme např. předpokládat, že klidné, rozvážné dítě bude spíše inklinovat k vytrvalostním běhům a naopak bouřlivé, impulzivní a energické spíše ke sprintu. Je potřeba mít také na paměti, že pro děti může být určující, v jaké skupině dětí bude, tzn., s jakými kamarády se bude na tréninku potkávat, spíše než jaké výkony bude podávat. Když potom takové dítě z kolektivu vezmete a dáte jej do jiného týmu v domnění, že tam výkonnostně poroste lépe, může se stát, že se sportem skončí úplně.

Co když rodiče dítě přihlásí na nějaký sport a jeho to přestane po pár lekcích bavit? Dá se nechuť zlomit?
Na to už jsem částečně odpověděla v předchozích větách. Je potřeba zjistit, co dítě vede k nechuti dál pokračovat. Může to být nesoulad v jeho a trenérově motivaci a prioritách, může to být chování trenéra či ostatních dětí, může to být přílišný tlak, který dítě zažívá na závodech, může to být opakovaný neúspěch, které dítě na tréninku zažívá a může to být také o tom, že povaha sportovní aktivity neodpovídá povaze dítěte a jednoduše mu daný sport „nesedne“. Spíš, než nechuť dítěte bych potom zkusila řešit některou z příčin. Pokud by řešení nebylo možné, dítě bych dál nenutila. V případě ale, že dítě např. zažívalo díky svému talentu samé úspěchu a došlo do fáze, když poznává poprvé i neúspěchy, což se mu logicky nelíbí a může vést k nechuti dál ve sportu pokračovat, zkusila bych opatrně za spolupráce s trenérem dítě učit, jak se s neúspěchem vyrovnávat. Tak, aby to napomáhalo rozvoji osobnosti dítěte a bylo mu to k užitku i v dalších oblastech jeho života.

Jak řešit sportovní aktivity dítěte, když rodina bydlí mimo město, případně nemají auto...?
Pokud bydlím mimo město a jsem vázán na MHD, je to samozřejmě složitější. Pokusila bych se hledat pro dítě sportovní kroužek, který nabízí např. jeho škola, nebo bych hledala takové aktivity, které navazují na školní rozvrh dítěte. A pokud ani to nelze, tak provozovat v rámci volného času pohybové aktivity s dítětem sám, tzn. jezdit na kole, na bruslích, plavat, lyžovat sáňkovat, házet si s míčem, kopat si, běhat, střílet z luku aj. Myslím, že řešení je vždy, jen vyžaduje určité úsilí.

Jaké sporty jsou pro malé děti nejvhodnější? Aby si neublížily a dělaly to nejlepší pro své tělo.
Patří zde aktivity, které nejvíce odpovídají přirozenému pohybu a jsou všestranně zaměřené, tzn. atletika, plavání, kolo. Myslím, že např. SOKOL stále poskytuje dětem všeobecnou pohybovou průpravu. Samozřejmě i ostatní sporty mohou být později pro děti přínosné, avšak za dodržení dostatečných kompenzačních cvičení, příp. regenerace.

Dá se odhadnout, zdali je dítě spíše stavěné na individuální nebo kolektivní sporty? Případně, co když už na nějaký sportovní kroužek chodí, a nakonec se projeví právě neshoda s jeho povahou?
Jsou děti, ale i dospělí, kteří se cítí „bezpečněji“, pokud jsou ve dvojici či větší skupině (např. v tenise si více užívají a podávají lepší výkony při deblu než singlu), naopak jsou jedinci, kteří neradi nesou zodpovědnost za svůj výkon ve skupině, tzn., nechtějí to těm druhým tzv. kazit, a to jim potom „svazuje“ ruce a dostává pod tlak. To jsou projevy, které by rodiče mohly u svého dítěte vysledovat i mimo sport. Jak už jsem psala výše, sport do určité míry formuje osobnost jedince, proto bych opět za spolupráce s trenérem zkusila dítě vést k tomu, aby svou roli přijalo. V případě, že to dlouhodobě nebude mít efekt, potom bych dítěti nebránila daný sport ukončit. Myslím si, že v těchto případech hraje velkou roli trenér a to, jakým způsoben se skupinou pracuje, jak vyjasňuje role a úkoly jednotlivých členů a jak formuje vztahy ve skupině.

Jak moc by se měl rodič angažovat při sportování svého dítěte? Je třeba vhodné, aby byl tatínek i trenér?
Je fajn, když jsou rodiče skutečně „jen“ rodiči a příliš se do činnosti dítěte neangažují. Tzn. je přínosné, pokud třeba máma nachystá svačinu, táta dítě odveze, pokud dítě chce, tak se rodiče podívají na jeho výkony a ocení třeba jeho snahu a úsilí a dále už řeší opět jen rodinné či organizační záležitosti namísto poskytování zpětné vazby. Pokud situace nedovolí jinak a rodič je zároveň i trenérem, má před sebou nelehký úkol. Je totiž důležité, aby se mu dařilo oddělovat od sebe obě role, proto, aby se vztah mezi rodičem a dítětem dobře vyvíjel, byl dobrý, harmonický a bez „následků“. Je to úkol, který vyžaduje spoustu úsilí, a ne všem se ho podaří splnit. Proto doporučujeme co nejdříve předat dítě do péče jiného trenéra.

Kolik času by mělo dítě strávit aktivně – sportováním?
Pokud mluvíme o klasické tréninkové jednotce, tak např. v mladším školním věku se doporučují 2 – 3 týdně. Pohybu jako takového by děti však měly mít několik hodin denně (uvádí se až 6 hodin).

Co je u dětí ve vztahu ke sportu nejdůležitější? Budování dobrého přístupu, zdravý pohyb...?
Jednoznačně je to dobrý vztah k pohybu, přijetí zdravého životního stylu, který pohybovou aktivitu obsahuje. Důležité je si najít takovou činnost, u které se jedinec cítí dobře, přináší mu radost, nemusí se do ní nutit, a naopak se těší, až si najde chvilku, aby ji mohl opět vykonávat.

Také si přečtěte:

• Nejíte maso? Zařaďte do jídelníčku rostlinné zdroje bílkovin
• Vyzkoušeno: Co s vámi udělá 30 dní meditace?
• Změna ročního období představuje nápor na imunitu.Nadopujte se vitaminy a živinami s předstihem