Můj první "opravdový" vztah - to byl kluk z tanečních. A fanatik do tramvají. Naše randění lze shrnout jednoduše: téměř žádná erotika, zato dlouhé monology o tom, v jakých detailech se jednotlivé typy tramvaje od sebe liší a proč nový typ vytlačil ten starý. Brzy jsem znala o širokorozchodných tramvajích v centru Prahy všechno. Večer jsme spolu moc nebývali. Pavel brzy ráno vstával, chodil totiž na brigádu do tramvajového depa ...

Brzy po technickém šílenci přišel na řadu hudebník. Měl doma asi tisíc cédéček. Slušná výbava. Než jsme skončili v posteli, tak jsme tak tři, čtyři hodinky poslouchali hudbu. Abych u toho nudou neusnula, tak jsem si v duchu přeříkávala vyjmenovaná slova, násobky sudých čísel, případně jsem hrála sama se sebou slovní fotbal.

Když přeskočím pár epizodek, tak dalším partnerem byl můj pozdější manžel. Fotbalista každým coulem. Naše milostné předehry - to bylo laškování, při němž, aby řeč nestála, jsem mazlivým hláskem musela odpovídat, za jaký fotbalový celek ten který světově proslulý hráč kope. Manžel měl v zásobě snad stovky jmen ...

Dlouho mi připadalo, že je všechno v pořádku. Když mám toho druhého ráda, proč bych s ním nemohla sdílet to, co ho baví? Po rozvodu, kdy jsem zůstala sama, přišlo hluboké rozčarování z toho, že vlastně pořádně nevím, kdo jsem. Že mám sice slušné znalosti o pražských tramvajích, rockové hudbě, evropském fotbalu a francouzských impresionistech, ale chybí mi základní vědomosti o mně samotné. Kdo jsem, co chci a hlavně - k čemu, tentokrát už jenom sama za sebe, v životě směřuji ...

Je to těžká, možná ta nejtěžší otázka. Mnohem záludnější než ta, za jaký celek hrál fotbalista Eusebio, kdy vznikla skupina U2 či jak se jmenuje nejslavnější obraz malíře Renoira ...