Krásný den paní redaktorce a Ženám-in!

Miluji léto, slunce vysoko nad hlavou a ptačí zpěv v korunách stromů. Jenom ne těch třešňových - to by nám jich potom moc nezbylo. Léto bez třešní si neumím prostě představit. Stejně tak jako si už léta neumím představit červenec bez narozenin mojí dcery, která je třešněmi přímo posedlá.

Když se před rokem v době třešní  vracela z biologického kurzu gymnazistů, chtěla jsem ji jako každá máma přivítat tím nejlepším, co má ráda. Nemohl chybět moučník s třešněmi. Dokonce jsem je vypeckovala, aby při odpolední idylce a úsměvných historkách neskončila největšímu smíškovi pecka v krku. Pár hodin zbývalo, než dcera zazvoní.
Ještě rychle do sebe jedno kafíčko, dát se trochu do formy a... při pohledu na sebe do zrcadla jsem zůstala v němém úžasu.

Na pažích, loktech, dokonce i na krku mi probleskovaly červené tečky. Meningokok - napadlo mě. Sice táhnu na krku kromě řetízku navíc čtyři životní křížky, ale důvod k obavám jsem měla. Oslabená imunita z chemoterapie, kterou jsem před čtyřmi roky podstoupila po těžké onkologické operaci, vykoná v klíčových situacích na mojí psychice svoje.
„Ježišikriste!", vykřikla jsem do ticha prázdného pokoje. Na co já ještě neumřu. Přitiskla jsem ruku na čelo, teplota v normě, zvracení v nedohlednu, nikdo doma, příznaky žádné, jak tomu mám rozumět?
Chtěla jsem volat manželovi, svému dobrému rádci, do práce, zda nemá na sobě krvavé tečky jako já. Nervózně jsem vzala do ruky telefon (tady jde přece o minuty, hodiny... o život!!!).  Vytáčím číslo, znovu pozoruji červené fleky na zápěstích, když v tom zděšení, úžasu, hrůze, překvapení vykřiknu: „Ne, neumřu, aspoň teď ne!" Olíznu ruku a rudé fleky mizí. Třešně, byly to třešně!

Iva

Jéé, to bylo ale napínavé! :-) Díky za dramatický třešňový příspěvek. Jsem moc ráda, že to takhle dobře dopadlo.

Reklama