Jaroslav Suchánek: Vyletěl bych z kůže, když komentátor křičí minutu góóóól!

V měsíci červnu oslaví narozeniny jeden z našich předních (bývalých) sportovních komentátorů, Jaroslav Suchánek. Věk se neprozrazuje u dámy, ale já ho neprozradím ani u pána, kdo chce, ten si podle vizitky sám spočítá. Až na změnu barvy vlasů mi totiž pan Suchánek připadá pořád stejný.

„Jé, tak to tam ani nedávejte, to není pravda,“ zareagoval se smíchem při našem setkání. A na můj následný dotaz, ve kterém roce se tedy narodil, opět vtipně odpověděl: „To ani nevím, ale bylo to už hodně, hodně dávno.“

Dávno nedávno, kdyby vás náhodou někdo nepoznal podle vzhledu, ale slyšel váš hlas, ten vás prozradí. I když komentátorství se už asi nevěnujete.
Ne, to už opravdu ne. Komentář se dělá vždy k nějakému dění na obraze, a protože už v televizi nejsem, tak ani nekomentuji. Můj poslední sportovní přenos byl před šestnácti lety, ale zůstal jsem u moderování různých sportovních, společenských i zábavných akcí a pořadů, to mě baví. Rád se dívám lidem do tváří, jak reagují na mé povídání.

Coby sportovní antitalent jsem sportovní přenosy nikdy moc nesledovala, co mě však v dětství hodně bavilo, byly různé televizní soutěže. Třeba kámen-nůžky-papír, odkud si vás pamatuji.
(úsměv) To byl úspěšná soutěž pro děti, rád jsem ji moderoval. Já jsem vlastně k moderování, soutěžení a bavení lidí tíhnul už odmalička. Vše to dění kolem se mi moc líbilo. Dodnes mě baví si s lidmi povídat, bavit je, reagovat na dané situace. Také jsem měl v životě obrovské štěstí na lidi, se kterými jsem se postupně setkával, učil se od nich a pak s nimi i spolupracoval. Začínal jsem ještě v dobách Strýčka Jedličky, dospělými zesměšňovaného, ale děti ho měly rádi. Pak jsem byl zván k uvádění plesů, vyhlašování sportovců, ba dokonce jsem konferoval i jeden ročník Zlatého Slavíka v Lucerně, a nebo písňový festival v Sopotech. Občas jsem byl pozván i Karlem Vlachem či Václavem Hybšem na moderování různých tanečních akcí a plesů. Postupně jsem se tak dostával do estrád a soutěží. Opravdu mě to moc bavilo a dodnes baví.

^{s Naďou Urbánkovou na Zlatém slavíku v Lucerně}

^{o pár let později na akci s Evou Pilarovou}

Během svých moderátorských akcí jste se setkal s celou řadou vynikajících umělců, a tak než si začneme povídat o sportovním komentátorství, zůstaňme ještě chvíli u estrád a zábavných pořadů. Na koho z této oblasti vzpomínáte nejraději?
Na všechny, které jsem poznal, neboť v těch dobách to byl jeden mistr zábavy vedle druhého, ale jestli chcete pár jmen, určitě by to byl v prvé řadě Láďa Menšík, Jiří Sovák, František Filipovský, Stella Zázvorková, Jiří Lír. Nesmírně jsem je obdivoval. Například při jedné besedě jsem Františka Filipovského tak soustředěně poslouchal, že jsem zapomněl pořad ukončit. S Jirkou Sovákem jsem také hodně cestoval, byly to krásné tři nebo čtyři roky. Vždycky chtěl, abych mu tykal, ale mně to vůbec nešlo, měl jsem ho v takové úctě, že jednou jsem mu tykal a pak zase vykal. Nechci, aby to vypadalo jako nějaké vychloubání, ovšem pravdou je, že umělců, těch opravdových bardů, jsem poznal opravdu hodně.

Vím o vás, že jste také jezdil vystupovat společně s režisérem Zdeňkem Troškou a Helenou Růžičkovou. S těma dvěma musela být obrovská legrace.
To si pište, to byla! Zážitkem bylo hlavně cestování Helenky ještě s jejím synem Jirkou, ten měl téměř 200 kilo, Helena 130, k tomu kostýmy, jak to auto vydrželo, jsem dodnes nepochopil. V době, kdy byla Helena hodně slavná a žádaná, měla svůj monolog s příznačným názvem - Motýlek. Aby zdůraznila všechno, co o své subtilní postavě vyprávěla, pořídila si kostým sešitý z různých barevných fáborů a mašlí. Ohlásil jsem, že teď přilétá náš barevný motýlek, a Helena vždy za ovací publika vplula (přilétla) na jeviště. Pak jsme ještě vymysleli, že když ji ohlásím a ona se ukáže v portále, tak se rozběhnu a skočím jí do náručí. Jenže stalo se, že Helena jednou nedokázala své paže z té spousty mašlí a fáborů vyprostit, já vyskočil, a místo v náručí jsem uvízl na jejím poprsí. Chvíli jsem se jí držel kolem krku, ale pak jsem začal klouzat dolů, načež ona se mnou zavěšeným popošla k mikrofonu a pravila: „Snaž se, jsi sportovní redaktor, furt jsi na Kavčích horách, tak co by ses chvíli neudržel na Kozích hřbetech!“ (smích) Ona byla neskutečná. Pohotová, s ničím si nedělala problémy.

^{s Helenou byla vždycky legrace}

Kavčí hory, to bylo místo vašeho slavného komentátorského období.
No jestli slavného, nevím, ale rád na to vzpomínám. Já jsem začínal nejprve ve sportovní redakci v Československém rozhlase, to bylo kolem roku 1962, pak jsem dostal nabídku do sportovní redakce Svobodného slova, tam jsem se učil psát, a pak už přišla nabídka do Československé televize. Věnoval jsem se převážně individuálním sportům: moderní gymnastice v dobách sester Machatových, Hany Sitninanské, v dobách kolové bratří Pospíšilů, cyklistice v dobách Vlastimila Moravce, Smolíka, Matouška. Komentoval jsem také kanoistiku, judo, dokonce i šachy. Pak také šestnáct ročníků Závodu míru, devatenáct ročníků Intersport turné - to už je kus života! Mojí hlavní disciplinou však bylo lyžování, tam mám dodnes mezi skokany i běžci spoustu skvělých kamarádů.

^{komentátorské začátky, na fotografii se slavnou gymnastkou Evou Bosákovou}

A pak že ne slavné období. Neříkejte, že vás lidi na chodníku nepoznávali.
To ano, ale byli i jiní a dokázali o hodně víc. Na druhou stranu bych ale rád zmínil, že tehdy to nebylo zdaleka tak jednoduché, jak to mají komentátoři dnes. Na tu profesi jste musel být opravdu dost znalostně vybaven. Nejenom vědět něco o sportu, o historii, ale také ctít český jazyk, dávat pozor, jak mluvíte. A také je k tomu zapotřebí, například jako u herectví, i nějaký ten talent od Pánaboha. Já ho doufám trochu měl.

Já myslím, že ano. Myslíte, že ho mají i dnešní komentátoři?
Víte, já to naše dnešní komentování ani nechci moc hodnotit, protože často nestojí za to. Raději přepínám na satelitní Eurosport a další kanály. Tam jsou opravdoví profesionálové. Čím víc tomu rozumí, tím méně, ale přesněji glosují. Komentátor mi nemusí říkat, že fotbalista běží po pravé straně a nepřesně přihrává. To vidí i vaše babička. Na stadionu vám také nikdo nenapovídá, vidíte to sami. Vyletěl bych z kůže, když komentátor pořád řve, hlas mu přeskakuje a pak křičí minutu góóóóóól! Jo, v takové Brazílii, to je jiná, to je temperamentní národ a sluníčko jim hodně pálí na hlavu (smích), ale u nás? A už toho raději nechám, ať nejsem moc za chytrého.

Ale to klidně buďte, vzhledem ke svým zkušenostem si to můžete dovolit.
Dříve to bylo poněkud jinak. Třeba u mě se mohlo stát, že mé komentování se čtvrtině lidí líbilo, čtvrtině to bylo jedno, čtvrtina mi mohla závidět, čtvrtině jsem vadil. Dnes mi připadá, že tři čtvrtiny lidí jsou naštvaní a jen ta čtvrtina je snad spokojená. Myslím, že jsme byli ochotni se více učit a určitě bývalo i více respektu jednoho k druhému... Ale už toho vážně necháme, je prostě jiná doba, a tu nezměníme.

^{na Kavčích horách (studio Československé televize)}

V čem se například liší od té „vaší doby“?
V mých dobách se dělaly mnohem delší přenosy. Tenkrát se například přenosy z letů na Plánici protáhly až na sedm hodin. Člověk nemohl jít pomalu ani na záchod, když tam byl sám. Takže to byly přímé přenosy, záznamy, pak Branky, body, vteřiny, Sport v zahraničí, Zpravodajství, no bylo toho moc, ale bavilo nás to, proto jsme to také dělali. Technika byla primitivnější - jeden monitor, jedna tabule, bez digitálních průběžných výsledků. Při posledním závodu Intersport turné jsem si tužkou (propiska by se na rozmoklých papírech rozpila) na dvacet různých papírů počítal. Jedno kolo, dvě kola, pak dohromady celkové výsledky osmdesáti závodníků. Teď takhle klepnou a všechna čísla jim tam naskočí. Několikrát se mi stalo, že nám i lidé při komentování volali přes Prahu do kabiny, že jsme zapomněli říci body u závodníka z Finska. Sami si to psali a počítali. I ti lidé byli vnímavější. Víc se do všeho zapojovali.

Máte nějaké pomyslné hodnocení dnešních komentátorů?
To ne, určitě je nechci házet do jednoho pytle, ale takové hvězdy, jako byli Standa Sigmund, Karol Polák a nebo Gabo Zelenay, kterému se pořád všichni smáli, a přitom to byl borec, takové formáty už dnes nemáme. Ale třeba ještě vyrostou, uvidíme.

Teď trochu z jiného soudku. Dozvěděla jsem se o vás, že jste velký znalec folkloru. To řada lidí netuší.
Ti, co mě znají, to ví, jinak asi ne. Já mám moc rád folklor. Čtyřikrát jsem tancoval i na Mezinárodním festivalu ve Strážnici. Do toho kraje jezdím rád, poněvadž jsem měl kousek v Hodoníně bratra, který tam byl sportovním lékařem. Teď tam jezdíme za jeho dcerou Romankou, tu mám rád jako vlastní dceru. Ale zpět k folkloru. Mnoho let jsem chodil do různých souborů, s „fučíkovci“, s valašskými hrami jsme dokonce cestovali i po světě. I proto jsem dostal nabídku, abych šel profesionálně tancovat do Státního souboru lidových písní a tanců. Pobyl jsem tam dva roky, ale pro fyzickou opotřebovanost jsem odešel dobrovolně dál. (smích)

^{láska k folkloru}

Narodil jste se v kraji folkloru?
Ne, to ne. Narodil jsem se v Sobotce u Jičína, tedy v Českém ráji, v rodišti Fráni Šrámka, na kterého je tamní obyvatelstvo odjakživa náležitě pyšné, takže, i když je to městečko malé, díky tomuto slavnému rodákovi velmi kulturní. Z mého ročníku jsme pak šli téměř všichni ze Sobotky studovat na gymnázium do Mladé Boleslavi, tam už jsem pokračoval ve sportování. Z gymnázia jsem pak šel na vysokou školu do Prahy. Udělal jsem přijímačky na Fakultu tělesné výchovy a Vysokou školu ruského jazyka. Dříve se po studiu chodilo na tzv. umístěnky, já jsem si vybral Rychnov nad Kněžnou a šel jsem učit na tamní průmyslovou školu. Bylo to v krásných Orlických horách, a protože jsem v té době také hodně jezdil na lyžích, prožíval jsem tehdy neskutečně krásnou dobu. Dojížděl jsem tam ještě dalších dvacet let.

Od toho tedy pramení i vaše komentátorství, v převážné míře ve skocích na lyžích.
Ano, neboť sám jsem slušně lyžoval, a tak jsem tomu i rozuměl. Jinak jsem hrál také fotbal a závodil za ligové Pardubice v atletice. V současnosti už nesportuju, ale aktivit mám stále dost. Člověk nemá zahálet.

^{MS novinářů ve Francii}

Prý máte doma unikátní sbírku obrázků od řady slavných umělců.
Byli jsme s mnohými dobrými přáteli, a tak jsem chtěl mít od nich i něco na památku. Podpisy sbírá každý, ale mít k tomu ještě obrázek mi připadalo více osobitější. Spousta jich říkala, já neumím kreslit, ale kdybyste těch 120 originálních listů viděla... ať už vytvořili cokoliv, byl to jejich „autorský podpis“, byl to obrázek na památku, nezáleží zda šlo o kresbu psa, kytky, nebo o umělecké dílo. Ano, umělecké dílo, divila byste se, kolik našich herců umělo a umí krásně kreslit. Například takový Vladimír Menšík, Blanka Bohdanová, Karel Gott, Honza Kanyza, Jirka Lír a určitě bych si vzpomněl ještě na další. Určitě by stálo za to je jednou na nějakém vhodném místě všechny vystavit.

^{kresba od herce Miloše Kopeckého}

^{kresba od herečky a zpěvačky Laďky Kozderkové}

^{kresba od herce Jiřího Líra}

Vy máte doma také jednoho takového umělce. Mám na mysli syna Michala, kterého má řada v nás v paměti zejména z dětských rolí, například ve filmu Sněženky a machři. V současnosti ho vnímáme i jako jednoho z moderátorské dvojice Genzer/Suchánek, dvojice, jejichž humor někteří milují, ale pro jiné je těžko stravitelný. Vám se líbí?
Líbí, protože ten jejich humor, to je moje krevní skupina. Víte, ono je hodně těžké vymyslet nějakou novou zábavnou formu humoru, všechno už tu bylo. Rozesmát lidi je težší než je rozplakat. A jestli se někomu jejich humor nelíbí, lehká volba, ať se nedívají a přepnou na jiný program. I když právě teď, když se spolu bavíme, je to ještě hodně čerstvá událost, Michal dostal nabídku z Činoherního klubu a zkouší takovou vážnější roli, uvidím, jak si s ní poradí, ale jsem rád, že se znovu vrátil i k herectví.

Kromě Michala máte ještě i dalšího syna.
Ano, Vladana. Je mu třicet a vystudoval scénografii. V současnosti se ji sice nevěnuje, ale kreslí velmi zajímavě.

Michalovi se říká Suchoš, vám se prý taky tak říkalo?
No, vždyť to jméno tomu také napovídá. Suchoš, Sucharda, já jsem měl spousta přezdívek, ale všechny nejsou publikovatelné. (smích)

^{vlevo mladý „Suchoš“, podoba se synem Michalem není čistě náhodná :)}

Publikovatelné jsou ale vaše knihy, další z mnoha aktivit, které vás provází. Teď jste mi přinesl knížku s příznačným názvem Blbiny z ústní dutiny, za kterou vám děkuji. Jak jsem zběžně nahlédla do obsahu, tématem jsou mimo jiné přebrebty komentátorů či historky se zajímavými osobnostmi.
Kromě psaní knížek je ještě poměrně dost činností a zajímavých akcí, kde se snažím být něco platný, ať už jsou to různé dětské dny, plesy, vyhlašování sportovců. Také už více než osm let připravuji jednou měsíčně program s názvem Vikýř, ve kterém se vystřídaly se desítky herců, zpěváků, spisovatelů, lékařů, sportovců... a jiných známých profesí. K mé velké radosti je tento pořad vždycky vyprodaný. A pak také pokračuji ve shromažďování materiálu pro pokračování knihy Odvrácená tvář sportu. Hlavním motivem je vzpomínka na ty, bez nichž by vítězové, o nichž se píší dějiny, tak slavní a bohatí nebyli. Vzpomínka na ty, kteří prohráli ve své osudové vteřině. Psát mě baví.

^{na křtu svých knih}

Vzpomínka na ty, kteří tak slavní a bohatí nebyli. Dodala bych: A o kterých se bohužel moc neví.
Máte pravdu, a asi nejsem sám, komu připadá, že svět přeje jenom těm mladým. Seniorům dává více než kdy jindy najevo, že už jsou nepotřební. Kvalita člověka ustupuje do pozadí, a když vedle sebe postavíte, v jakékoliv profesi, mladého a starého, ten starší, zkušenější a moudřejší má i přesto šanci menší.

Doufejme, že se to v naší společnosti zlepší a spousta lidí se nad svým chováním zamyslí. Děkuji za rozhovor.

^Vizitka

• ^{Jaroslav Suchánek se narodil 19. června 1936 v Sobotce u Jičína}
• ^{Během své profese namluvil více než 550 přímých přenosů}
• ^{Kromě sportovních článků v různých denících a časopisech napsal i několik scénářů (Milión schodů do nebe o skokanovi na lyžích Jiřím Raškovi)}
• ^{redakčně se podílel na knize Václava Žilky Jak se dělá muzikant.}
• ^{dále napsal knihy Odvrácená tvář sportu a 1500 sportovních tragédií}
• ^{je spoluautorem knížky Nejen bonmoty a citáty o psech, páníčkách a paničkách a autorem Bodového systému do každého auta, s ilustrací Petra Urbana}
• ^{Je ženatý, má dva syny Michala a Vladana}
• ^{V současnosti se věnuje moderátorství ve svém vlastním pořadu Vikýř a zájezdovým představením}