Jaroslav Hašek, který je autorem naší nejpřekládanější knihy, pocházel z diametrálně odlišného prostředí. Jeho dětství nepatřilo rozhodně k těm idylickým. Když mu bylo třináct let, zemřel mu tatínek, profesor matematiky na reálce v Mikulandské ulici. Upil se k smrti. Měl rakovinu a alkohol mu pomáhal utišit obrovské bolesti, kterými trpěl. I když si ani do té doby bůhvíjak rodina nežila, po otcově smrti to šlo s nimi teprve z kopce. Maminka se měla co ohánět, aby své tři syny zaopatřila. Malý Jaroslav sice začal studovat na gymnáziu, to ale musel „dobrovolně“ opustit jednak pro neprospěch, ale také pro účast v protiněmecké demonstraci. Pak se vyučil drogistou a nakonec se mu přece jen podařilo odmaturovat na obchodní akademii. To jsou všechno známé věci, které si nejspíš pamatujete ještě ze střední školy…

Svou budoucí ženu Jarmilu potkal Hašek někdy na přelomu roku 1905-06, jak to Jarmila, později novinářka a literátka, popsala ve vzpomínkové črtě o svém manželovi. Stalo se tak trochu náhodou. Seznámila je společná známá, která navštěvovala v Praze Ženský výrobní spolek. V té době byl Hašek příjemný, dobře vypadající štíhlý mladý muž, oplývající neutuchajícím smyslem pro humor, a tak se ho rozhodla představit svým spolužačkám. Z nich se Haškovi zalíbila právě Jarmila Mayerová, dcera váženého vinohradského štukatéra a výtvarníka a zároveň majitele činžovního domu.

Jarmila byla štíhlá osmnáctiletá dívka příjemného vzhledu, o čtyři roky mladší než Hašek. Nosila brýle, což ji dělalo malinko starší. Sympatie byly vzájemné, spojoval je smysl pro humor a zájem o literaturu a jazyky. Hašek byl jazykově docela zdatný, uměl německy, francouzsky, maďarsky, rusky a trochu i polsky. Spolu s Jarmilou tehdy chodili na kurzy ruštiny, což byla v té době mezi mladými docela módní záležitost.

Známost pokračovala vší počestnosti dál. Chodili spolu na procházky po Praze a pak Jarmila Haška představila svým rodičům. Jenže těm se dceřin nápadník, který neměl pořádné zaměstnání a měl do kapsy hluboko, nelíbil ani trochu. Proto poslali Jarmilu o prázdninách na venkov a doufali, že mladická láska tak nějak vyprchá do ztracena.


V tom se ale zmýlili. Mladí si naopak psali zamilované dopisy, v nichž se ujišťovali o své nehynoucí lásce. Když ale byl pak Hašek, hlavní představitel mladých českých anarchistů a zakladatel Strany mírného pokroku v mezích zákona, na jedné demonstraci zatčen a dostal se do vězení, přinutili Mayerovi Jarmilu, aby se s Haškem rozešla.
Ta je sice poslechla, ale steskem onemocněla. Proto najdou rodiče jiné řešení. Dají Haškovi ultimátum - skončí s bohémským životem, rozloučí se s anarchisty a najde si stálé zaměstnání. Pro Haška to nebylo zrovna jednoduché, ale nakonec z lásky k Jarmile podmínky splní. Dokonce na přání Jarmily i jejích rodičů vstoupí do katolické církve. A tak po čtyřech letech chození a rozcházení svolili rodiče Mayerovi ke svatbě.

Ta se uskutečnila v tehdy novém kostele sv. Ludmily na Vinohradech 23. května 1910, kde si snoubenci před bohem i svatebčany svatosvatě slíbili, že budou stát věrně při sobě, dokud je smrt nerozdělí. Svatbou v květnu jako by chtěli dokázat, že na pověru „Svatba v máji, do roka máry“ nevěří.

Idylka ovšem novomanželům moc dlouho nevydržela. V únoru 1911 se Hašek pokusil o sebevraždu skokem z mostu, byl převezen do blázince a Jarmila se vrátila k rodičům. Jenže brzy se manželé začali znovu scházet, tajně pochopitelně. Provalilo se to, když přišla Jarmila do jiného stavu. Začali tedy spolu žít v malém bytečku ve Vršovicích, kde se jim v dubnu 1912 narodil syn Richard.

Brzy ale Hašek rodiny definitivně odchází a vrací se bohémskému způsobu života.  Manželství, ač po něm tolik toužil, byl omyl, nehodí se pro ně. Když vypukne válka, musel Hašek narukovat. Moc se mu nechtělo, a tak si vymýšlí různé nemoci, jen aby nemusel na frontu. Nakonec se jí stejně nevyhne. Ocitá se v Haliči, kde je dokonce vyznamenám za statečnost.  Pak se nechá zajmout a vstupuje do ruských legií. Dokonce bojuje v bitvě u Zborova, za což byl rovněž vyznamenán.

Nakonec se ale nadchne pro komunistické ideje a přidává se k bolševikům, narukuje do Rudé armády a udělá tam relativně slušnou kariéru. Pak ho bolševici pošlou do Československa, aby zde pro ně agitoval a připravil u nás podmínky pro bolševickou revoluci. A tak se po pěti letech v roce 1920 Hašek ocitá v Praze.

Tady je všechno jiné. Jako by z komunistických idejí vystřízlivěl, žádnou revoluci neorganizuje. Vrací se k bohémskému způsobu života a ke kamarádům z mokré čtvrti.
Z Ruska si Hašek přiváží druhou ženu Alexandru Gavrilovnu, které říkají Šura. Hašek o ní sice rozšířil fámu, že je to ruská kněžna, ale její původ byl mnohem prostší. Pocházela z rodiny chudého ševce, který byl neustále v lihu. Hašek se s ní oženil v Jekatěrinburgu. To by nebylo nic zvláštního, kdyby se ovšem nezapomněl předtím rozvést s Jarmilou. Bohém Hašek ale nejspíš ani nepředpokládal, že by se do Čech ještě vrátil, tak takovou maličkost neřešil…

Když pak byl v Praze předvolán k soudu, kde se řešila jeho bigamie, u nás trestná, na radu svého právníka dělal mrtvého brouka. Tvrdil, že si na nic nepamatuje, že se neženil ani v kostele, ani na úřadě. Měl štěstí, že byl v Rusku takový zmatek, že oddací list, o který české úřady ty ruské žádaly, byl nalezen až pět let po Haškově smrti. Případ bigamie byl tedy u soudu smeten ze stolu.
Po návratu navázal Hašek přátelské styky i se svou první ženou Jarmilou a ubezpečoval ji o své lásce. Jarmila žila se synem Richardem u svých rodičů a začala se věnovat literární tvorbě. Psala do novin humoristické povídky a knihy pro děti.

Se synem Richardem se Hašek setkal jen několikrát. Jarmila mu totiž tvrdila, že zemřel. Ostatně Hašek byl v době války asi pětkrát prohlášen za nezvěstného, takže zas tak daleko od pravdy nebyla. Poprvé mu ho představila jako redaktora časopisu Tribuna. Že je to jeho otec, mu prozradila asi rok před Haškovou smrtí. Obávala se totiž reakce svých rodičů, kdyby se dozvěděli, že se zase občas s Haškem stýká. Ti mu nikdy neodpustili, že se s ním jejich dcera tak zahodila. Jarmila však byla tolerantní žena, vůči Haškovi žádnou zášť nepociťovala.



Když Jaroslav Hašek nečekaně v lednu1923 zemřel na selhání srdce, bylo mu teprve 39 let. Poslední dva roky bydlel v Lipnici, kde psal své hlavní dílo – Švejka. Začaly mu docházet honoráře, takže neumíral v naprosté bídě, jak se někdy mylně píše. Zanechal ale dost dluhů. Bylo to tím, že neuměl absolutně hospodařit. Podle jeho poslední vůle se univerzální dědičkou jeho díla měla stát jeho ruská manželka Šura.

Advokát Jarmily Mayerové – Haškové platnost závěti napadl a podle nového dědického řízení získala  Šura 9 šestnáctin a Jarmila a její nezletilý syn 7 šestnáctin Haškova majetku. I po zaplacení dluhů to nebylo málo…
Jarmila Hašková přežila svého manžela jen o osm let, zemřela jako uznávaná novinářka v pouhých 44 letech v roce 1931. Syn Richard se stal architektem. Jeho potomci žijí dodnes a uchovávají odkaz slavného dědečka…

Foto: Wikipedie
 
Na našem webu jste si mohli také přečíst:

Reklama