Přiznám se, že když jsem poprvé uviděla tohoto psa, začaly mi v hlavě hlodat myšlenky, jestli je to husky nebo malamut… chyba! Ani jeden, je to totiž Akita.

Vypadají jako roztomilí medvídci…
Podle vzhledu i názvu se dál lehce usoudit, že jde o psa z Japonska, kde v překladu Akita Inu znamená Pes z Akity, přičemž Akita je město v severní části ostrova Honšú. V Japonsku je dodnes tento pes považován za národní poklad a kdysi zdůrazňoval urozený původ a vznešenost svých majitelů, tehdy hlavně šlechticů. Podle toho s nimi bylo i v minulosti v této zemi zacházeno.
Japonský císař Hirohito si jich natolik cenil, že od roku 1931 zakázal jejich vývoz. Po druhé světové válce se díky americkým vojákům několik kusů dostalo do Spojených států.
Do České republiky se první psi dostali až po roce 1989.

Jejich povaha?
Milá a jemná stejně jako vzhled tohoto psa. Nadšení majitelé si na tomto psu velmi cení ještě jedné neopomenutelné vlastnosti. Akita je inteligentní, učenlivý, a co si zapamatuje, to nezapomíná.
Některé prameny uvádějí, že problémem může být jeho dominantní povaha a to, že uznává pouze jednoho pána (inklinuje spíše k mužům) a vyžaduje autoritativní vedení. Pak poslouchá na slovo. Ale ke zbytku rodiny se chová s úctou a přátelsky. Páníčka však má jen jednoho… Proto prý není vhodný pro chovatele začátečníky, protože potřebuje jasně vymezené hranice a důslednou, nikoliv však tvrdou výchovu, která ho citlivě naučí, že ON není vůdce smečky. Jen tak z něj vyroste rodině oddaný společník a může ho ovládat i dítě.
Chovatelé ale ze své praxe toto nepotvrzují, uvádějí, že správně vychovaná Akita poslouchá celou rodinu včetně dětí.

Štěňata jsou také velmi milá, učenlivá a rychle se naučí osobní hygieně a venčení.

Je výborný a ostražitý hlídač, zbytečně však neštěká, ani nemá sklony bezdůvodně útočit a ubližovat lidem. Jeho vysoká inteligence mu umožňuje správně vyhodnocovat situaci a nedělat unáhlené závěry.
Dále ho lze využít do saní či pro canisterapii právě pro jeho mírnou a učenlivou povahu.

Náročný na krmení a nenáročný na péči
Akita je náročný na kvalitu krmení.  Nevyžaduje velké množství jídla, ale spíše kvalitní. Naopak nenáročný je na péči o srst, protože jejich srst má samočisticí mechanismus, a tak stačí jen občasné vyčesávání v době línání. Bez zajímavosti není ani fakt, že jeho srst nezapáchá.

Ačkoliv by se podle vzhledu dalo soudit, že to není vhodný pes do paneláku nebo do voliéry, neboť potřebuje neustálý pohyb, není tomu až úplně tak. Akita miluje pohyb, ale v bytě nestrádá, pokud mu poskytnete alespoň nějaké krátké procházky každý den a dostatečně se mu věnujete. Na rozdíl od huskyho nebo malamuta s ním nemusíte denně trávit hodiny venku a běhat za saněmi…

Barvy
Červené, červenožluté s černými konečky (tzv. sezamové), žíhané a bílé… Červená a žíhaná forma musí mít tzv. "urajiro", což jsou bílé tváře, bílá špička ocasu, bílý hrudník, bílé břicho, bílé vnitřní strany nohou. U červených jedinců většinou s urajirem není problém, ale většina našich i evropských žíhaných Akita právě toto "urajiro" nemá, bývá to hodně tolerováno. Vzácné je modré zbarvení.
Existují dvě varianty Akita inu. Starší je mohutnější - většinou křížení dřívější americké varianty s japonskou a novější lehčí a trochu menší je japonská varianta. V  roce 2000 došlo k rozdělení plemene právě na americkou a japonskou linii. Americká linie nesla název Velký japonský pes a od letošního roku se nazývá Americká akita a japonská linie se stále jmenuje Akita Inu.

Psi měří v kohoutku 67cm, feny 61cm, patří tedy mezi větší plemena.
Milují sníh, ale horko jim nevadí.

Cena
Na tak vzácného psa není zas až tak vysoká, ale posuďte sami. Psa s rodokmenem pořídíte zhruba za 15-20.000,-Kč u seriozních chovatelů. Levnější psi bývají kříženci. Pro srovnání je cena Akity v Německu, Francii, Itálii či Španělsku kolem 1200-2000 eur.

Foto a odborná konzultace: www.akita-eurasier.com

Reklama