285A2024-2-.jpg
Foto: Tereza Veselá

Jak jste se s termínem hikikomori vůbec setkala?
Asi před deseti lety jsem viděla film Tokio! Tvoří ho tři krátké povídky a poslední je o člověku, který se stal hikikomori a rozhodl se strávit život v izolaci. Občas jsem si na tenhle fenomén v průběhu let vzpomněla, a když jsem se před rokem rozhodl vytvořit sólové taneční představení, hned jsem věděla, že bude o samotářích.

V čem konkrétně hikikomori spočívá?
Jde o japonský fenomén, který označuje člověka, který se dobrovolně uzavře do svého bytu nebo pokoje, na dobu delší než půl roku. Často i na několik let. Týká se to jak mladistvých, kteří nevyjdou ze svého pokoje a jsou plně závislí na svých rodičích, tak i dospělých, kteří odešli z práce a už se do ní nechtějí vracet, nebo seniorů, kteří přetrhají kontakt se svou rodinou a dají přednost samotě. Velmi často trpí nějakým duševním onemocněním.

Jsou to častěji muži, nebo ženy?
Statisticky se to z větší části týká mužů, ale není to tak jednoznačné. Obecně jsou údaje o počtech hikikomori nejednoznačné, protože lidí, kteří se dobrovolně uzavřeli před světem se těžko na něco zeptáte. O většině z nich společnost vůbec neví, že existují. 

Vy nějakého takové člověka znáte?
Ano. Bratr mého blízkého kamaráda se po maturitě zavřel doma a dnes už žije v izolaci 30 let. I to mě utvrdilo v tom, že je důležité o hikikomori mluvit i u nás. Jistě to nebude výjimečný případ. V České republice to naštěstí ani vzdáleně není tak rozšířený fenomén jako v Japonsku. Ale kdo ví, jak to bude za pár let.

Myslíte si tedy, že je tento jev přenositelný a uchopitelný i pro Čechy?
Japonská kultura je sice hodně specifická a v mnohém jiná než ta naše. Ne každý si můžeme dovolit zavřít doma, ať už z ekonomických nebo praktických důvodů. Ale tyhle překážky mohou v krátké době vymizet. Svět se rychle mění. Je to hrozba, která přichází s rychlým technologickým vývojem. 

Máte s podobnými pocity touhy zavřít se a nevycházet nějakou vlastní zkušenost?
Myslím si, že takovou zkušenost máme všichni. Pocit, kdy se vzbudíme a nechce se nám vstát, protože třeba děláme práci, která nás nenaplňuje. Nebo jednotvárnost dní, ve kterých potkáváme ty samé lidi. Nebo čistě pocit, proč bych měl chodit ven. A cesta od nechce se mi vstát k nevstanu může být až překvapivě krátká. 

285A2232-1-1-.jpg
Foto: Tereza Veselá

Proč jste se rozhodla upozornit na riziko izolace, které je teď vzhledem ke koronaviru docela aktuální, zrovna tancem?
Po jarní celostátní karanténě si asi všichni dokážeme důvěrněji představit, jaké to je. Víme, jak nám chyběl lidský kontakt, a to jsme se nezavřeli dobrovolně. Jak je možné, že těmto lidem nechybí? Jak to, že jsou lidé, kteří se zavřou třeba ve 13letech? To je děsivá představa. Tomu bychom měli chtít porozumět a dávat velký pozor, abychom se k tomu nezačali přibližovat. Nejsem doktor, psycholog a neumím psát knihy. Ale umím tančit a mohu pomáhat rozšiřovat povědomí o hikikomori tancem. A i když je to téma dost vážné, divadlo ho může obohatit o nadsázku a třeba i pozitivní pohled. Po skončení představení plánujeme debaty s psychologem, kterého se budou diváci moct zeptat na otázky, které nás ani nenapadly.

Spolupracovala jste na představení třeba s nějakým psychologem, aby se vám lépe vyjadřovaly pocity apod.?
Odborníky jsem oslovovala abych pochopila komplexnost tématu. Dozvěděla jsem se spousty detailů o duševních poruchách a měla možnost si vyslechnout i reálné příběhy o lidech, se kterými denně přijdou do styku pracovníci komunitních služeb. Sloužilo to především jako inspirace pro tvorbu. Co se vyjadřování pocitů týče, to šlo na zkouškách, které jsem trávila sama na zkušebně, úplně samo. Tam jsem zažila od největšího nadšení, klidu, až po hysterii pláč a naštvanost opravdu vše. Ty emoce jsou stejné jako u všech, rozdíl je ve sdílení. Když jste sama na zkoušce a něco se vám povede, máte radost, ale nikdo se neraduje s vámi. To platí i naopak. Něco vám nejde, vztekáte se a není tam nikdo, kdo by řekl dýchej, na to přijdeš. A to je asi největší zážitek z celé tvorby, tam mi došlo, jak je sdílení s dalším člověkem skutečně důležité a jak strašně smutní musí hikikomori být. 

Představení se musela kvůli koronaviru odložit. Až se budou moci uskutečnit, co byste chtěla, aby si z něj divák odnesl?
Mým cílem je rozšířit povědomí o tomto fenoménu. Osobně doufám, že to divák pojme jako výstrahu, uvědomí si, jak je mezilidská komunikace důležitá a proč to bez ní nejde. Každý potřebujeme v někom oporu. Třeba bude mezi diváky někdo, kdo už přes rok neviděl svoji starou maminku a zamyslí se. Upřímně nevím, s čím lidé odejdou, ale přála bych si, aby odešli s rozsvícenou pomyslnou kontrolkou někde v hlavě a měli potřebu o tom mluvit.

Čtěte také:

Reklama