Další tematický příspěvek poslala do redakce čtenářka s nickem janulaostrava. Podělila se v něm s námi hned o dva příběhy nádherných osudových setkání. Posuďte sami.
Liduška
V našem sousedství bydleli manželé se slepou holčičkou. Lída, tak se ona holčička jmenovala, byla o tři roky mladší než já.
Tenkrát se často podobně postižené děti „odkládaly“ do ústavů. Lídy se ale rodiče nezřekli. Přesto to ani Lída, ani její rodiče neměli lehké. Děti se Lídě posmívaly a všemožně na ni útočily. Liduška ani nemohla chodit do školy. Maminka ji učila doma v rámci svých možností.
Ale ani sousedé s manžely nevycházeli. Nechápali rodinu, která si v těžkých dobách nechala „na krku“ postižené dítě. Já, mí sourozenci a ještě hrstka dětí jsme si ale Lidušku oblíbili. Ráda jsem k nim chodila a četla Lidce pohádky. Dovedla se radovat tak, jako každé dítě. Byla ale svým postižením jiná, a to ostatní děti nedokázaly pochopit. Obrátily se proti Lidce. Když měla Liduška asi šest roků, shodil ji sousedovi výrostek do potoka a utekl. Jen shodou náhod šel kolem muž, který slepou Lidušku vytáhl. Odnesla to pořádným nachlazením. Od té doby Lidka přestala chodit ven. Rodiče jí to zakázali. Báli se o ni. Ale my, její kamarádi, jsme ji mohli navštěvovat dál. Nosívala jsem jí jablíčka z naší zahrady, vyprávěla jí, kde kvete jaká kytka a co se kde stalo.
A přišlo dospívání. Přišly i první lásky. Když jsem se chtěla někomu svěřit s tím, kdo se mi líbí, kdo mi dal pusu nebo kdo mě pozval na procházku, vyhledala jsem Lídu. Svěřovala jsem se jí, ona poslouchala a ani jsem si neuvědomila, že zatímco já se chichotám a rozplývám štěstím, Lidka je smutná. Ona vlastně nic z toho, o čem jsem mluvila, nezažila. Když jsem si to uvědomila, přestala jsem se Lídě svěřovat. Nechtěla jsem jí ubližovat.
Nakonec jsem se vdala, odstěhovala a měla děti.
Proč ale tento příběh píši? Bydlím dnes daleko od svého rodného města. Přesto čas od času přijedu do svého rodiště. Při jedné takové návštěvě jsem potkala sympatickou dvojici, kterou doprovázel světlý labrador. Rysy v ženině tváři mi byly povědomé. „Lidko, jsi to ty?“, málem jsem vykřikla štěstím. Ano, byla to Liduška, má kamarádka z dětství. Přece jen našla své štěstí. Našla si manžela, hodného a ochotného muže. Spolu mají dvě dcery, obě zdravé. A dokonce mají už prvního vnuka.
Vše zvládla. V době, kdy se řada párů rozvádí, žije Lída spokojeně již přes 25 let ve šťastném manželství. Deisy, její asistenční labradorka, jí nahrazuje oči a její manžel jí dal lásku, po které i ona vždy toužila.
Takže, pro Lídu bylo poznání manžela jejím životním setkáním. A vlastně i pro mě. Když si myslím, že něco nezvládnu, jsem slabá, bezradná, vzpomenu si na zavrhované slepé děvčátko, z kterého vyrostla šťastná a spokojená žena.
S pozdravem Vaše čtenářka, registrovaná jako janulaostrava
Dovolená na horách
Je to už spousta let, co se stal tento příběh. Tehdy jsem několik měsíců chodila s Milanem. Byla zima a já, jako každý rok, jsem se chystala na lyže do hor. Navrhla jsem Milanovi, aby jel se mnou. Souhlasil, protože také rád lyžoval. Ubytovali jsme se v horském hotelu, který jsem znala a nebyla zde poprvé. První tři dny jsme lyžovali spolu. Právě ten třetí den jsem si ale udělala něco s kotníkem. Trošku mě bolel, proto mi Milan nabídl, že půjde na večeři sám a donese mi ji na pokoj. Uvítala jsem to, protože jsem se zařekla, že do druhého dne se zmátořím a zase půjdu lyžovat. Dala jsem si studený obklad a s chutí povečeřela jídlo, které mi Milan přinesl.
Ráno jsem se opravdu cítila lépe. Otok splaskl a kotník přestal bolet, proto jsem se opět chystala na svah. Tentokrát se ale necítil dobře Milan. Stěžoval si na bolest v krku a také ho pobolívala hlava. „Zůstanem dnes na hotelu.“, rozhodla jsem. Milan ale nechtěl, abych přišla o den lyžování a navrhl mi, že můžu jít na svah sama. On se zatím vyleží a zítra, když mu bude lépe, půjde se mnou. Nerada jsem souhlasila. Připadala jsem si, jako bych ho zrazovala. Ještě před mým odchodem ale Milan usnul a já uznala, že bych ho jen rušila.
Asi po dvou hodinách lyžování mi cestu zkřížil mladý lyžař tak nešťastně, že jsem upadla a lyže, která se mi odepnula, mi ujela. Když jsem klukovi, co mi vletěl do cesty, vynadala, dala jsem se na pronásledování lyže. Kluk jel napřed a snažil se lyži dohnat. Když jsem pak doběhla na místo, kluk už stál, tvářil se rozpačitě a v ruce držel dva kousky mé lyže.
„Promiň..“, špitl a tvářil se hodně provinile. Kluk, Pavel se jmenoval, mě doprovodil až na pokoj, abych v pořádku došla a aby se se mnou domluvil na náhradě škody. Když jsem vzala za kliku pokoje, naskytl se mi pohled, který jsem nečekala. Milan se v v posteli neléčil sám. Pookřál a společnost mu dělala mladá blondýnka, které jsem si už párkrát všimla při večeři. Byla zde zřejmě s rodiči a na to, že se jednalo o pobyt na horách chodila k jídlu až nepřiměřeně zmalovaná a vyzývavě oblékaná. Vycouvala jsem z pokoje a klesla Pavlovi do náruče. Ten očividně nevěděl, jak se zachovat.
Pozval mě na čaj do hotelové restaurace a snažil se mě rozptýlit. Chtěla jsem se okamžitě vrátit domů. „Přece neodjedeš a nenecháš si zkazit dovolenou?“, ptal se Pavel. Ale já už neměla náladu trávit svou dovolenou v hotelu. Do konce pobytu chyběly už jen tři dny a já si neuměla představit ani hodinu na pokoji s Milanem, který mě podvedl. Na pokoj jsem se vrátila až večer. A jen proto, abych si sbalila. Ale nejela jsem domů. Pavel byl tak hodný, že sám zašel za majitelem hotelu s prosbou, zda bych nemohla zbytek pobytu strávit v jiném, jednolůžkovém pokoji. Za mírný poplatek mi vyšli vstříc. Ale lyže byla zlomená a já měla mizernou náladu zkaženou Milanovou nevěrou. Navíc Milan začal litovat toho, co udělal a přišel se omluvit. Nestála jsem o jeho omluvy, už jsem mu nedokázala věřit. Druhý den přišel Pavel s párem lyží, které dokázal půjčit pro mě v jiném hotelu. A tak jsem nakonec zbylé tři dny prolyžovala s Pavlem a alespoň trošku přišla na jiné myšlenky. Pavel, který se stále cítil hodně provinile, mě nakonec i odvezl domů svým autem. Neměla jsem se z hor jak dostat domů, protože jsem nemínila jet opět s Milanem.
Pavel bydlel ani ne dvacet kilometrů od našeho města. A tak se také stalo, že mě jednou navštívil s párem úplně nových, krásných lyží. To jsem se cítila rozpačitě zase já. Mé lyže byly staré, už měly něco za sebou, a on mi přinesl jako kompenzaci mnohem kvalitnější a novotou zářící pár lyží. Chvilku jsme se hádali o to, že mu něco z ceny lyží zaplatím, on ale, jako správný gentleman, odmítl. A tak nejdřív z rozpačitosti jsem ho pozvala na večeři. Pavel mě pak na oplátku pozval do kina, no a pak nějak přišlo jaro a léto a my jsme zjistili, že oba rádi plaveme a jezdíme na vodu. To už se blížila letní dovolená, tak jsme se na ni vydali společně. Od té doby jsme strávili bezmála čtyřicet letních a čtyřicet zimních dovolených, vychovali jsme dvě nyní již dospělé dcery, které z nás udělaly babičku a dědu a stále si rozumíme.
Tak toto bylo pro změnu mé osudové setkání…:)
Krásný den a spoustu spokojených čtenářek a čtenářů přeje janulaostrava
Pozn. red. Text nebyl redakčně upraven
______________
Jani, děkuji za oba zaslané příběhy krásného, osudového setkání. Myslím, že k nim není třeba nic dodávat. Snad jen - hodně štěstí všem zúčastněným.:)
Saša
Tématem dnešního vydání 1. 8. 2011 je: Setkání, kterého si nejvíce považuji
- Setkání se známou osobností
- Setkání s „obyčejným“ člověkem, kterého si vážíte
- Setkání krátkodobé, okamžité
- Setkání nečekané
- Setkání plánované
- Vysněné setkání
- Nesplněné setkání
- Setkání, na které nikdy nezapomente
- Setkání, o které se chcete podělit i s námi ostatními
Pište na redakční e-mail: redakce@zena-in.cz
Na vaše neobyčejná (ale i obyčejná) setkání se velmi těším. (a můžete přiložit i fotografii)
Nejzajímavější příspěvek odměním kosmetikou Avon Skin So Soft – a protože je taková krásně růžová, tak k tomu přidávám i vůni růží. Kdyby u vás doma došlo k nějakému vzácnému setkání, tak ať vám to tam krásně voní. )
Nový komentář
Komentáře
moc krásné příběhy a s dobrým koncem