Jana Paulová chvíli váhala, než kývla na následující rozhovor. Týká se totiž tématu, o němž dosud veřejně nemluvila. Herečka už tři roky podporuje chudé seniory a od června i malé sirotky z jihoindického venkova. „Je mi z duše protivné, když někdo dělá charitu jen před fotoaparáty a zneužívá ji pro své zviditelnění v médiích,“ zdůvodnila své rozpaky.  

Mezi takové celebritky ovšem Jana Paulová samozřejmě nepatří. Nakonec sama uznala, že dokud o tom nezačne sama hovořit, má málokdo z nás šanci se dozvědět o existenci ašramu (vzdáleně cosi jako u nás klášter) Ramany Maharišiho ve městě Tadpatri v bídou stiženém jihoindickém státě Andhra Pradéš. Jeho zakladatel, duchovní mistr Šrí V. V. Brahmam, při něm založil domov pro staré lidi a v létě se mu společně s Janou i dalšími zapálenými příznivci podařilo otevřít internátní školu pro děti bez rodičů

 

 

Z vašich webových stránek jsem se dozvěděla, že se věnujete charitativní činnosti, v čem vaše práce spočívá?


Řadu let jezdím do Indie, kde nacházím klid a ticho. Vždycky tam mám pocit, že jsem přecestovala do jiného století a mohu srovnávat hodnoty našeho konzumního světa s tím jejich duchovním, který tamním lidem umožňuje přežít bídu i přírodní katastrofy. Samozřejmě nemůžete zavírat oči před chudobou, která tam všude je. V jižní Indii jsem potkala duchovního mistra, který obohatil můj život. V jeho ashramu žilo asi třináct starých lidí, kteří by bez jeho pomoci už tady nebyli. A tak jsem je začala pravidelně podporovat, protože příspěvky na jejich obživu byly jen náhodné. Slíbila jsem si, že každý měsíc, dokud budu zdravá a budu mít práci, pošlu jim peníze na jídlo.

Tenkrát, před třemi lety, mě napadlo, že bychom mohli vybudovat v Indii školu a domov pro chudé děti, které nemají rodiče. A letos se to konečně podařilo. Dostala jsem nabídku na reklamu a já si řekla, že je to příležitost, jak využít těch finančních prostředků. Dnes už tam stojí dva domečky, ve kterých je zatím patnáct dětí. Podařilo se tady sehnat adoptivní rodiče, kteří přispívají měsíčně šest set korun na jedno dítě, a z toho se dá pokrýt jídlo, oblečení i učitel s náhradní „mámou“. Setkání s dětmi je úžasné a moc ráda bych v tom pokračovala dál. Aby mohla mít škola podle indických zákonů oficiální statut, musí být ve škole aspoň 25 dětí.

Není to tak dlouho, co jste se z Tadpatri vrátila. Jak si máme novou školu představit?

S těmi, na jaké jsme zvyklí u nás, se co do vybavení pochopitelně nemůže srovnávat, ale je na krásném pozemku s velikánskou zahradou. V jedné místnosti se učí a ve druhé spí na zemi na rohožích. Jejich jediným majetkem je většinou jen to, co mají právě na sobě. Takže rozhodně žádný přepych, nicméně mají střechu nad hlavou a dostanou každý den najíst, což pro ně do té doby nebyla samozřejmost. Navíc tam našly lidi, kteří je mají rádi. Působí jako jedna velká rodina a já cítím, že jsou šťastné. A především, protože dostanou vzdělání, už nikdy nebudou hladovět. Chceme teď především přistavět další domky a celý areál dodělat, abychom mohli přibírat další žáčky.

No to je úžasné, vybudovali jste tak ohromnou a potřebnou věc a v médiích se o tom ani nemluví!

Doposud jsme nikde na veřejnosti ani v médiích naši práci nepředstavovali, protože si říkám, je to moje věc, kam pošlu peníze a kam jdou. Ale teď už vše přerůstá naše možnosti, protože jsme se tímhle projektem pustili na dlouhou trať a cítím velkou odpovědnost. A tak jsme vše zveřejnili, založili občanské sdružení a webové stránky „zmenmujosud.cz“, aby vše bylo průhledné. Každý, kdo tento projekt podporuje, okamžitě vidí, kam a na co jeho finance jdou. Nemáme žádnou administrativu a i ty stránky platíme my, takže všechny peníze jdou opravdu těm osamělým dětem. Je to krásné, protože se zapojuje čím dál tím víc lidí, včetně mých kamarádů z divadla.


Jaké byly vaše první dojmy z tohoto koutu světa?

Předně vás napadne, že jste se ocitli ve stroji času a procestovali se do pozdního středověku. Je to velmi zaostalá oblast, pole tam obdělávají primitivními stroji… chudoba je to skutečně strašná, ale zase ne tak hrozivá jako ve velkých městech téhle jižní oblasti, kde rodiny s dětmi žijí i mezi svodidly na dálnicích. Bída venkova vás nezraňuje tolik, protože víte, že díky zemědělství lidé na vesnicích alespoň méně hladoví, není mezi nimi tak moc žebráků.

Jak mohou lidé od nás přispět?

Na webových stránkách "zmenmujosud.cz" www.zmenmujosud.cz  je číslo účtu, na kterém se vám okamžitě ukáže, co kdo poslal a kam ty peníze jdou. Dárce může i obdržet darovací smlouvu a dar odečíst z daní. Každá stovka se hodí, protože to, co tady sotva stačí jednomu, tam může zachránit několik lidí.

Moc se mi líbí, že v Indii se děkuje potřebným za to, že jim můžete pomoci. Neděkují oni vám, protože by to jen posilovalo vaše ego, ale vy jim. To je logika, kterou ctím. Vy tím děkujete životu, nebo Bohu, za to, že vůbec máte tu možnost. Já prostě dostala dar, který mohu postoupit dál. A to je filozofie, která se mi líbí.

Zaujalo vás toto vyprávění? Také vás chytlo za srdíčko? Vše o tomto projektu se dozvíte na stránkách www.zmenmujosud.cz  

TÉMATA:
ZAHRANIČÍ