Po zdolání nejnáročnějšího evropského závodu psích spřežení Finmarkslopet na tisíc kilometrů se včera novinářům představila česká rekordmanka Jana Henychová (38).

 

Kromě Norek se stala jedinou ženou, která extrémní závod dokončila. „Trasu dlouhou 1060 kilometrů jsem zvládla za osm dní a 16 hodin. Na start jsem nastoupila v norském městečku Alta se dvanácti psy husky a do cíle dojela s osmi. Zbylá unavená zvířata jsem nechávala na kontrolních stanovištích, kde o ně pořadatelé vzorně pečovali,“ uvedla Henychová.

 

Dodala, že norský závod Finmarkslopet je nejtěžší a nejdelší v Evropě a letos v něm zvítězila domácí norská závodnice. „Ráda bych zkusila ještě těžší závod, například na Aljašce na 1600 kilometrů. Taková výprava hodně záleží na penězích a přijde odhadem na jeden a půl milionu korun,“ předeslala musherka Jana Henychová. Extrémní závod ukončila jako poslední, ale ze čtyř desítek startujících týmů pět týmů závod vzdalo.



 

Jana Henychová se stala první českou musherkou, která drsný severský závod na tisíc kilometrů zvládla v těžké norské konkurenci. Už loni s osmi psy obsadila 24. místo z 58 týmů na poloviční trati 500 kilometrů. Účast byla zároveň kvalifikační podmínkou pro letošní start na trasu na tisíc kilometrů.

 

Kdo je Jana Henychová (1971)

Musherka, několikanásobná mistryně České republiky. Dvojnásobná mistryně Evropy. Jako první Češka se zúčastnila nejnáročnějšího Evropského závodu Finnmarkslopet se startem a cílem v norské Altě. Vloni dokončila tento závod na 500 km, letos startovala v závodě na 1000 km. Finnmarkslopet je nejseverněji položeným závodem psích spřežení na světě a svojí délkou a náročností se řadí mezi nejnáročnější závody tohoto charakteru na světě, jako jsou Iditarod a Yukon quest, pořádané na americké Aljašce. Vše důležité můžete průběžně sledovat na www.huskies.cz.

Historicky prvním českým borcem norského závodu Finmarkslopet byl v roce 2001 musher Aleš Karban, který zvládl trasu dlouhou 500 kilometrů.


Jak se stát musherem? Přečtěte si, co o tom říká sama Jana Henychová:

Je to už opravdu dávno, ale vybavuje se mi čas na základní škole a to, jak každý něco sbíral: známky, koně, fotky herců… a já v té době hromadila fotky psů a vlků. Byla jsem tenkrát velký škůdce městské knihovny, ale sběratelské nadšení jistě částečně omlouvá mé tehdejší skutky. Můj nejoblíbenější autor byl Jack London a Bílého Tesáka jsem četla asi desetkrát.

Pamatuji se tenkrát i na první fotografii malamuta v časopise Pes přítel člověka, s textem o prvních psech tohoto typu u nás. To bylo někdy v roce 1984 a mně bylo skoro třináct.

Pak šel čas a já, protože žiji v Jizerkách, tak jsem jako všichni sportovala (běžky, orienťák, triatlon, lezení) a studovala a připravovala se pro svoji skvělou budoucnost seriózní vědecké pracovnice. To vše až do té doby, než jsem si v roce 1997 pořídila svého prvního huskyho– psí slečnu Jovanku. S ní se postupně rozplynula iluze mé skvělé seriózní budoucnosti.

Mé začátky psí mámy byly asi stejné jako u všech. Psí miláček byl hýčkán a byla jsem schopna všech možných bláznivých akcí, aby miláček byl spokojený. Výsledkem této péče je dnes pes, který nikdy nechtěl běhat.

V práci, kam jsem nastoupila, jsem získala od svého šéfa další dva husky – Růženu a Korču, které po smrti v rodině zůstaly bez jisté budoucnosti, a tak se stěhovaly ke mně. Koupila jsem si první saně. Přišlo mi divné, že je musím stále jen tlačit, a tak přibyla Heda.

Byla jsem začátečníkem samoukem, tzv. sólistou. Neměla jsem nikoho, kdo by mi řekl tohle udělej tak a tohle zase tak. Na všechno jsem si postupně přišla cestou pokusů a omylů, které přinášely rozmlácená kolena, orvané oblečení, ale blažený pocit objevitele...

Teď vlastním čtyřiadvacet psích miláčků. Dalo by se říci, že se můj chov rozšiřuje geometrickou řadou. Také provozuji Musherskou školu a ubytování na Horním Maxově.

Zdroj a foto: www.huskies.cz

Reklama