Jana Bernášková: Do partnera jsem šťouchla

Můžete si ji pamatovat ze seriálu Ulice jako kadeřnici Bety a objevovat se letos bude také jako Iveta v retro seriálu české televize Vyprávěj. Herečka Jana Bernášková patří k novým mladým českým talentům, o kterých se dá s klidem říct, že umí hrát, ale rozhodně si na nic nehrají.

Do kavárny, kde jsme měly s Janou sraz, dorazila chvíli po mně, svěží a dobře naladěná.
„Co na mě všechno máte?“ zeptala se žertem, když jsem zapínala diktafon.
Něco jsem na ni opravdu měla, ale rozhovor plynul i bez toho naprosto přirozeně a musím ocenit, že i když jsme zabrousily na velmi osobní témata, nenechala se vyvést z míry. Na všechny otázky odpovídala s naprostým klidem a bez sebemenších okolků.

Zanedlouho oslavíte narozeniny, dokonce kulatiny. Jak se na to chystáte?
Bude to samozřejmě mejdan, ale jen holčičí. Já totiž slavím jen s holkama.

Muži vám tam nějak překážejí?
Já nevím, ale když tam jsou i partneři kamarádek, tak se to vždycky tak nějak rozptýlí a holky se na sebe pořádně nedokážou soustředit. To se pak taky nemůže řešit to, co je potřeba řešit - chlapy. Takže to bude opět jako už pokaždé čistě holčičí záležitost.

Narodila jste se ve znamení Ryb, ale je to jen o fous. Je ve vás ještě kousek Vodnáře?
Já mám k Vodnářům takový zvláštní vztah. Trochu se jich bojím. Připadají mi sice originální, ale zároveň trochu temní, alespoň lidé, které znám osobně.

Věříte kartám a horoskopům?
Pravidelně si vykládat nenechávám, a co se horoskopů týče, tak si myslím, že se musí udělat na míru podle data i času narození, pak se tomu dát nějak věřit. Mám taky dvě kamarádky, které umí vykládat karty, takže když nevím, kudy dál, nechám si je vyložit.

Původem pocházíte z Krnova. Jaké byly vaše první dojmy, když jste se přestěhovala do Prahy?
To mi bylo asi 23 let a začátky byly opravdu šílené. Myslela jsem, že umřu, že mě ta obrovská pražská velryba úplně sežere, nebo že se tu prostě utopím. Jsou dvě možnosti: buď se necháte sežrat, nebo se naučíte bojovat. Já jsem se rozhodla, že se sežrat nenechám, ale první rok byl opravdu těžký. Odešla jsem z Ostravy, kde jsem byla šest let v angažmá. Měla jsem totiž pocit, že už se nikam dál neposouvám. Potřebovala jsem nové impulzy a výzvy. Navíc jsem chtěla zkusit i něco jiného než herectví.

A zkusila jste si to?
Ano, ale když jsem přišla do Prahy, bylo to v době, kdy už všechny brigády byly rozebrané. Kamarádka mi pak nabídla, ať s ní jdu na Václavák rozdávat letáky. To jsem dělala dva měsíce a byla to fakt dobrá zkušenost. Poznala jsem tak spoustu lidí a taky několik velmi smutných příběhů, například holek z ciziny, které tu bydlely na černo. Tehdy jsem si vážila toho, že jsem se tu narodila, a pořád jsem si říkala, že ve srovnání s nimi na tom nejsem vůbec špatně. Pak jsem už začala obcházet agentury a rozdávat fotky.

Jaká povolání jste během té doby ještě vystřídala?
Všechno možné. Roznášela jsem kafe, pracovala jsem v butiku... byla jsem totiž zaregistrovaná u agentur, které zprostředkovávají práci, takže jsem musela být hodně operativní. To vám takhle třeba dopoledne přijde smska, že ve dvanáct máte být v Tescu, a tak podobně. Takhle jsem se živila rok. Bylo to stejné, jako když se člověk snaží uchytit někde v cizině. Akorát jsem nemusela řešit jazykovou bariéru.

Kdy přišel zlom a první herecká příležitost?
Vyhrála jsem reklamu na vlasy a všiml si mě pan Klein, který si tak na mě také vzpomněl, když jsme spolu předtím točili pohádku Král ozvěny. Pozval mě na konkurz do seriálu Ulice, a ten jsem také vyhrála. V té době mě oslovilo i divadlo Na Vinohradech, takže jsem se přesně po roce vrátila znovu ke své profesi. I když to byla cenná zkušenost, tak jsem byla hrozně šťastná, když jsem v ruce zase po roce držela svůj první scénář, a hrozně jsem si to užívala.

Přemýšlela jste o tom, co byste dělala, kdyby to prostě nevyšlo?
Ano, ale já jsem si dala tři roky. Za rok jsem si ještě pořád nechtěla připustit porážku a vrátit se zpátky domů, ale kdyby to nevyšlo, tak bych se buď vrátila, nebo přijala nabídku v nějakém jiném městě. Já totiž divadlo opravdu miluji, takže bych se prostě přestěhovala tam, kde by byla pracovní příležitost.

V seriálu Ulice, kde jste ztvárnila kadeřnici Bety, jste byla blondýna, teď jste se vrátila ke své původní barvě vlasů. Nebavily vás vtipy o blondýnách?
Spíš jsem si nikdy nezvykla na to být blondýna. Připadala jsem si jako Rusalka. Zase je ale pravda, že jsem toho občas mohla využít, dělat si ze sebe legraci. S tím je konec, teď už se na to, že jsem blondýna, vymlouvat nemůžu.

Do jaké míry byste byla schopná změnit image kvůli herecké roli?
Já jsem střela, která by šla skoro do jakékoliv změny. Miluji výzvy a riskování. Myslím, že změna k životu stejně patří. Možná bych měla problém přibrat kvůli roli dvacet kilo, ale jinak se ničemu nebráním.

Máte dceru Justýnku, které je čtyři a půl roku. Jak zvládáte skloubit mateřství s prací? Máte chůvu?
Zatím ne, ale dřív jsem tolik práce neměla, takže se to zvládnout dalo. Teď už Justýnka chodí do školky a jinak se s přítelem v hlídání střídáme.

Otcem Justýnky je režisér David Drábek (umělecký šéf divadla v Hradci Králové, pozn. red.), se kterým už nežijete. Nedávno jste získala dceru do vlastní péče. Jak prožívala rozchod rodičů?
Chvíli to fungovalo. Měli jsme takový široký styk, snažili jsme se předávat si Justýnku tak, jak jsme se s Davidem domluvili a jak jsme potřebovali, jenže pak se stalo, že to dcera prostě přestala zvládat. Byl to pro ni strašný chaos a psychicky se z toho našeho rozchodu úplně sesypala. Z andílka se stalo najednou nezvladatelné dítě. Museli jsme tedy vyhledat dětskou psycholožku. Ta nám radila, že dítě potřebuje mít v životě řád, a tak jsem Justýnku chtěla jen do své péče, ale to nevyhovovalo Davidovi. Odtud začaly naše problémy, které skončily až u soudu. David totiž žádal o střídavou péči. Když jsme se ještě nemohli dohodnout a dcera na tom byla psychicky stále špatně, soudkyně nám dokonce řekla, že přemýšlí o umístění dcery do ústavní péče. Nakonec ale bývalý přítel sám pochopil, že to pro dceru prostě není dobré, že je na to ještě příliš malá. Ve chvíli, kdy jsme jí konečně nastavili nějaká pravidla, se její chování i zdravotní stav během čtyř měsíců vrátil do normálu.

Jaké máte teď s otcem Justýny vztahy?
Teď spolu vycházíme velmi dobře, ale jeho životní styl je kvůli jeho práci velmi nestálý až chaotický, což nás zasahovalo všechny. Naštěstí jsme se dohodli na výchově dcery a na tom, že střídavá péče prostě u tak malého dítěte nemůže fungovat. Až bude dcera starší, nebudu jí bránit, když se rozhodne u táty zůstat déle nebo s ním jet někam na dovolenou, ale teď z toho ještě nemá rozum.

Na čem myslíte, že váš vztah ztroskotal?
Byl velmi časově vytížený a režíroval i mimo Prahu. Já jsem byla pořád sama doma s dítětem a partner přijel třeba jen na víkend. Vztahy na dálku bohužel moc nefungují. Cítila jsem se na mateřské hrozně izolovaná, protože jsem tu neměla rodinu a neměl mi malou moc kdo pohlídat. Cítila jsem se opravdu opuštěná a sama.

Jak jste to po rozchodu zvládala finančně?
Spíš jsem to nezvládala. Zůstala jsem sama s dítětem a musela jsem se nějak živit, byl to hrozně těžký rok. Naštěstí jsem měla finanční rezervu z garsonky, kterou jsem v Ostravě prodala. Rok a půl jsem fakt nemohla zavadit o pořádnou práci. Byl to hrozný stres a spousta probdělých nocí. Přicházely nějaké nabídky, ale z těch pak prostě na poslední chvíli sešlo. Takže jsem žila tak nějak z naděje na naději a občasných přivýdělků. Jsem ale věčná optimistka a pořád jsem věřila, že se to zlepší. Pak naštěstí přišla nabídka role Ivety v seriálu Vyprávěj a začaly se nabalovat i další pracovní nabídky.

Kdo vás v té době nejvíc podržel? Svěřila jste se rodičům?
Ne, ty jsem tím vůbec nechtěla zatěžovat. Pořád jsem jim říkala, že je to dobré a že to zvládám. Tehdy mě hodně podržely moje kamarádky, proto tak moc oceňuji to ženské přátelství. Nemám jich hodně, ale ty, které mám, tak s těmi je to opravdu až sesterský vztah.

Je známo, že mezi herečkami všeobecně panuje velká rivalita. Zažila jste ji na vlastní kůži?
Samozřejmě, že zažila. S tím prostě nic neuděláte. Je to většinou mezi herečkami, které k sobě nemají žádný vztah, a hlavně to je problém velkých kolektivů. Taková ta pasivní agresivita, kdy přijdete do práce, druzí vás ignorují, nebaví se s vámi, a nebo roznášejí různé pomluvy.

Myslíte, že u mužů herců to v takové míře neexistuje?
Naopak. Muži dokážou být v konkurenci ještě tvrdší. Navíc znám spoustu chlapů, kteří jsou hrozné drbny! Ale opravdu hrozné! (smích)

Máte nového partnera, jak jste se seznámili?
Seznámili jsme se při natáčení seriálu Vyprávěj. Ruda je totiž jeho scénáristou (Rudolf Merkner, pozn. red.)

Byla to láska na první pohled?
To určitě ne. Ruda mi později řekl, že když mě poprvé viděl, tak si myslel, že jsem taková lehce hysterická herečka. A já jsem si zase vůbec nepamatovala tvář, jen jsem věděla, že je tam někdo, kdo se jmenuje Rudolf. Poprvé jsme na sebe vůbec nezapůsobili a byli jsme si lhostejní. Blíže jsme se seznámili až přes Facebook.

Požádal vás o přátelství?
Ano, ale později mi řekl, že spíš ze soucitu (smích). Já jsem totiž na Facebooku byla nová a jemu se tam nabídlo mé jméno, tak si mě přidal do přátel. Prý mu mě bylo líto. Já jsem si zase nejdřív myslela, že je to nějaký fanoušek. Když jsem si uvědomila, kdo to je, tak jsem do něj šťouchla. On mě šťouchnul zpátky, a takhle jsme do sebe šťouchali asi tři měsíce.

Tři měsíce šťouchání na Facebooku, tomu říkám romantika! Kdy jste do sebe konečně šťouchli v reálu?
Nejdřív mi od něj na Facebook došla zpráva s přáním k Vánocům, kterou asi posílal hromadně. Já jsem si jí ale všimla až za dva měsíce a bylo mi trapně, že jsem na to dřív nezareagovala. Tak jsem mu pak odepsala, že děkuji, a pak už jsme si začali psát. On při natáčení nebýval, takže se mnou měl kontakt jen přes scénář a já jsem věděla, kde se pohybuje, zase jen díky fotografiím, které přidával na Facebook. Trvalo ale tak pět měsíců, než došlo vůbec na první kafe. A na to jsem šla ještě ke všemu s kamarádkou.

Vy jste si vzala garde?
Ne! Já ji tam nechtěla, ale ona měla ten den hroznou depresi, plakala mi doma, a já ji tak prostě nemohla nechat. Tak jsem ji vzala s sebou. A to na sobě ještě ke všemu měla tepláky! Ale to je to ženské přátelství. Kamarádce se prostě pomoct musí, i když bulí a jde s vámi do restaurace v teplákách (smích). Naštěstí ho to neodradilo.

Takže šťouchání a rande ve třech to mezi vámi konečně rozlousklo?
Ještě ne. Pořád jsme to brali tak nějak opatrně. On měl ještě nějaký svůj život a já jsem taky nebyla moc připravená na nějaký vážný vztah. Bylo to zpočátku spíš takové kamarádství. Já jsem dokonce dlouho věřila, že to bude jen kamarád, který je vtipný, umí mě rozesmát, a se kterým se mi skvěle povídá.

Teď už spolu ale žijete...
Ano, už jsme spolu necelý rok a žijeme spolu. Brzy se budeme stěhovat do vlastního bydlení, takže prožívám opravdu hezké období jak v pracovním, tak v soukromém životě.

Co vy a svatba?
Přiznám se, že se svatby trošku bojím. Ještě jsem sice vdaná nebyla, ale mám strach, že po svatbě si lidi začínají být tak trošku moc jistí tím druhým. Před svatbou je tam ještě pořád víc toho lovení. Taky se bojím těch následků, kterých jsem si užila u soudu s bývalým partnerem kvůli dítěti. A nerada bych se vzdávala svého příjmení Bernášková (smích). S těmi jmény je to už tak legrační. Když jsme nedávno jeli všichni do ciziny a kontrolovali nám pasy, byl z toho pěkný zmatek, protože máme všichni jiné příjmení. Museli jsme tedy vysvětlovat, jaké spolu máme vztahy. Že Justýna je moje dcera, i když se jmenuje Drábková, a že Rudolf je můj partner, ale není to dceřin otec.

Jak si na Rudolfa zvykala dcera Justýnka?
Před nedávnem mi řekla, že je to lepší, když teď „máme doma toho chlapa, než když jsme byly samy“. To bylo moc hezké a potěšilo mě to. Velkou výhodou je, že Ruda má pedagogické vzdělání a nějakou dobu také učil, takže má obecně hrozně hezký vztah k dětem a vnesl nám do života takový ten pedagogický řád a důslednost, což jsme asi obě potřebovaly (smích). Justýnka s Rudolfem vychází skvěle, a už si dokonce zvykla, že kromě maminky a tatínka tam jsou i partneři. Když tedy dnes kreslí ostrov, tak jsem tam já, Rudolf, její táta i jeho přítelkyně.

Jste přísná máma?
Řekla bych, že teď už jsem se naučila být důsledná a nenechat dceru, aby dané hranice překračovala. To je strašně důležité, protože děti to prostě pořád zkouší.

Zmínila jste, že jste dyslektik. Není to u herečky, která musí číst hodně scénářů, trochu problém?
Já si je čtu potichu nahlas, čemuž se všichni vždycky smějí, protože to občas působí legračně, ale mně to pomáhá. Nemám problém vnímat, co čtu, a naučit se to, ale ta písmenka mi prostě pořád přeskakují. Díky tomu ale zase přijdu na spoustu nových slov.

Omezovalo vás to hodně jako dítě?
Ano, měla jsem hrozné problémy v češtině a byla jsem z toho hrozně nešťastná. Bála jsem se školy a hodiny češtiny pro mě byly noční můrou. Z diktátů jsem mívala pravidelně za pět. Abych to srovnala aspoň na trojku, učila jsem se pak dlouhé básničky a pořád jsem se hlásila, abych si to přednesem mohla opravit. Taky se mi pletla levá a pravá ruka. Jenže tenkrát se věci jako dyslexie vůbec neřešily. Učitelé si mysleli, že jsem zkrátka slabá. Teprve v osmé třídě na to poukázala jedna učitelka. To už ale bylo pozdě.

Jaká jste řidička?
Myslím, že dobrá, ale samozřejmě i dnes používám různé mnemotechnické pomůcky. Hrozně mi pomohla taky navigace, to každému doporučuju. Všichni mě varovali, že se s navigací nenaučím jezdit, ale to není pravda. Naopak jsem s ní zvládla Prahu skvěle, a když se mi pak pokazila, tak jsem v pohodě jezdila už bez ní.

Každý herec má v kariéře nějakou svou metu. Prozradíte, jaká je ta vaše?
Najít skupinu lidí a kolektiv, se kterými mě to bude bavit a se kterými se nám bude skvěle spolupracovat. Dobrý pracovní kolektiv je pro herce totiž hrozně důležitý. Budu pochopitelně ráda, i když přijde nějaká filmová role, ale momentálně i teď prožívám hodně šťastné období. Konečně se mi pracovní život rozjíždí a já si to opravdu vychutnávám.

Vizitka

• Narodila se 21. 2. 1981 v Krnově
• Vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Začínala v Divadle Petra Bezruče a šest let účinkovala v Národním divadle moravskoslezském.
• V minulém roce natočila ruský film Bystroletov, kde si ji do hlavní role Jolanty vybral režisér Valeri Nikolajev
• Má jednoho staršího bratra, který žije v Irsku
• Své čtyřleté dceři Justýnce by chtěla pořídit ještě dva sourozence.
• Z jídel má nejradši čínskou a thajskou kuchyni nebo sushi
• Její životní heslo zní: Všechno, co uděláš, se ti 3x vrátí

Foto: Dan Sklenář