Když ji děti přemlouvaly, aby jim dovolila pořídit si psa, nadšená nebyla. Představa, že všechna zodpovědnost a starost o něj nakonec padne na její hlavu, nebyla zrovna lákavá. Ale nakonec se přeci jen nechala obměkčit. A tak se celá rodina vydala do blízkého útulku. Zatímco rodiče zaujal pěkný, spořádaný retrívr, děti si získal rozpustilý voříšek. Dorážel na ně skrz mříže a poskakováním a kňučením se dožadoval pozornosti.

Děti si vybraly

„Vůbec se mi to zvíře nelíbilo. Vypadal na psa, který jen tak neposedí. Jenže děti byly rozhodnuté. Do Hráška, jak se jmenoval, se zamilovaly, a my dva nakonec kapitulovali,“ vypráví Jana, jejíž děsivé scénáře o rozkousaných botách, poškrábaných dveřích a roztrhaných polštářích se nakonec nevyplnily. Hrášek se choval vzorně a stal se dětem nerozlučným parťákem.

Syn nepřišel na oběd

Zrovna začaly prázdniny a desetiletý Jakub se vydal s Hráškem ven. Když nedorazil na oběd, rodiče se sice zlobili, ale nepřišlo jim to až tak divné. Nebylo to poprvé, co se někde zapomněl s kamarády. Od stolu je ale vytáhl štěkot jejich domácího mazlíčka.
Pes byl neodbytný

„Manžel pro něj šel dolů ke dveřím, že ho pustí domů, ale Hrášek stál pořád na prahu a štěkal na něj. Pak ho dokonce i chytil za kalhoty a táhl ven. Mysleli jsme, že si chce hrát, a pokárali ho. Alice, dcera, se však postavila na jeho stranu. Začala povykovat, že se nám určitě snaží něco říct, ať jdeme za ním. A tak se taky stalo,“ popisuje Jana s tím, že nebylo snadné psa stíhat. Každou chvíli se jim ztratil z dohledu, jak pelášil po lesní pěšině za vesnicí. Vždy se ale vrátil, aby jim dál ukazoval cestu. Uběhli dobře přes kilometr, až dorazili na pole k velkému stohu, v němž zemědělci skladovali balíky slámy.

Skončilo to jen sádrou

To už slyšeli dětský pláč. Patřil jejich synovi. „Manžel rychle vyskočil na balíky, kde Kubíka objevil. Ležel tam přimáčknutý jedním z balíků a naříkal. Vysvobodili jsme ho a vzali do nemocnice, kde dostal sádru. Všechno dobře dopadlo, a to jen díky Hráškovi. Nebýt jeho, kdo ví, kdy a v jakém stavu bychom syna našli!“ nechce Jana ani pomyslet na nejhorší scénáře. Od té doby nedá na statečného zachránce dopustit.

„Jistě si dovedete představit, jak v našich očích to psisko stouplo. Vděčíme mu za život našeho syna. Ještě že jsme tehdy dali na intuici našich dětí a pořídili si právě tohoto nevzhledného tvorečka,“ dodává.

Čtěte také:

Reklama