h

Tak jsem se včera neúspěšně pokusila donutit k úsměvu na smrt znuděnou prodavačku v trafice. Ta paní vypadala, jako by její práce byla trestem za všechny její hříchy všech životů. Napadlo mě v té souvislosti, kolik lidí asi chodí každé ráno do práce s nechutí a odporem…

Mám ve zvyku přát lidem při rozloučení hezký den. Tentokrát jsem to neudělala a omezila se jen na „na shledanou“ a i to, musím přiznat, byla tentokrát jen zdvořilostní fráze. Původně zamýšlené přání by tato dáma s výrazem přepravky citronů patrně pochopila jako provokaci.

Proč se na to nevykašle?

mNabízí se takovému otrávenému člověku doporučit jiné zaměstnání, které mu nebude působit tělesné utrpení, ale co když není jiná možnost?

Možná chtěla tahle žena pracovat jako vizážistka nebo ošetřovatelka koní a nakonec skončila u cigaret a Rudého Práva. To zamrzí.

Myslíte, že v případě práce, do které člověk zpravidla denně musí, lze použít ono oblíbené „Jaké si to uděláš, takové to máš?“

Osobně děkuji Bohu, že mohu dělat to, co mám ráda. Je k nezaplacení, když se člověk do práce těší. Jsem jedna z mála, nebo ne?

Je vůbec možné, aby třeba řidič „hovnocucu“ miloval svou práci? Třeba chtěl být archeologem.

Nejzpruzenější jsou často úředníci a úřednice, i když jsem měla více štěstí na ty milé.

„Vy si snad myslíte, že mě to tu baví?“ vmetla mi s vražedným výrazem jednou taková paní u okénka na městském úřadě v Praze. Před tím mě několik minut pranýřovala za špatně nalepený kolek. Chtěla jsem říci: „Tak jděte prodávat párky v rohlíku, vy jedná zlá osobo!“, ale řekla jsem jí jen: „Ne, myslím, že vás to tu opravdu nebaví.“

Máme ty lidi litovat?

Moje práce mi nevoní, ale mám ji celkem rád

muzVybrala jsem člověka, jenž o druhu své práce měl jistě zcela jiné představy. Nebo si snad někdo z vás myslí, že sběrač psích hovínek od mala snil, že bude jezdit po parcích s vysavačem?

„Tak to jsem opravdu nechtěl být „sosačem psích šišourů“, jak říkáte. To jste mě pobavila!“ směje se sympatický muž u legračního vozíku s tlustou rourou.

„Mám-li se přiznat, chtěl jsem pracovat jako řidič, jenže mi to nevyšlo, kvůli menšímu škraloupu, který mám u policie. Nejde o nic vážného, ale v profesionální dráze mi to uškodilo. Jsem vyučený instalatér a pocházím z Mělníka. Tady mám ale svou polovičku a práce tu moc není. Jsem za tohle v celku dobře placený a také čekáme rodinu, takže spíš celé dny přemýšlím o miminku než o hovínku.“

A jak vnímá vaši práci vaše žena?

„Nejsme svoji, ale jako bychom byli. Směje se mi a říká, že bude s kočárkem jezdit za mnou do práce. Já s vysavačem a ona vedle mě s kočárem. To bude opravdu zajímavé. Jinak, kdybych to měl shrnout, je moje práce vlastně o hovně...“ (smích).

Popřála jsem mu ráda hezký den a přidala hlavně zdraví pro miminko i hodně štěstí. On mi přání opětoval.

Tak to vidíte, tenhle člověk by možná měl důvod chodit do práce nerad, a přesto tomu tak není. Je to asi spíš o nás, jak vnímáme to, co právě děláme.

Jednou jsem se takhle zeptala jednoho exekutora, co ho na jeho práci naplňuje, protože osobně bych brala raději ten hovnocuc, než tohle.

Jízlivě se usmál a pravil "Mě to baví, vždycky jsem chtěl dělat s lidma". Chtělo se mi plakat.

Jsou povolání, ke kterým je třeba mít i pořádně silné zažívání. Možná snil o povolání lupiče, ale naskytla se legální náhrada. Kdo ví? Ale když chodí do práce rád...

Všichni rozhodně nedělají to, co bylo jejich snem, ale na všem lze najít něco zajímavého.

I když lidsky chápu, že jsou vize, jejichž nenaplnění může člověka učinit nespokojeným celý život. Tehdy je to něco, co nemůžeme osudu odpustit jako křivdu. Znám takové lidi.

Jste spokojeni se svou prací? Chodíte do ní rádi, nebo jste o svém životě měli jinou představu? Znáte někoho, kdo přímo nenávidí svou práci? Čím jste chtěli být a čím jste se stali?

Reklama