Útočí na nás ze všech stran. Z billboardů, novinových stánků, z televize. Vyhublé krásky, které již mnohdy ani za vyzáblé nepovažujeme a díváme se na ně jako na nesmírně atraktivní a půvabné bytosti. Média hluboce ovlivňují, jak sebe a své tělo oceňujeme či odmítáme. Mediální vzory jsou pro nás měřítkem, z něhož čerpáme nepříznivá hodnocení vlastní postavy.
A jaké že tyto mediální vzory jsou?
Mediálně prezentovaný Mediálně prezentovaný vzor je velice blízký vzezření, které má dívka ještě před vstupem do puberty. „Kráska“ je hubená, nohatá, bez boků a stehen. Mediální produkce ruší hranici mezi iluzí a skutečností, mezi normou a extrémem. Modelky a herečky vnímáme jako představitelky normy, i když jsou pouze určitou populační krajností. Dívky, které se běžně stávají Miss, jsou 13-20 % pod váhou odpovídající standardu. Paradoxní je, že zatímco průměrné dívky jsou čím dál větší a víc váží, ideál krásy je čím dál štíhlejší. Proto je dnešní mediálně prezentovaný vzor krásy pro většinu dívek nedostupný. Přesto o něj dívky i ženy usilují, a to mnohdy i podvědomě. Současná norma totiž vymezuje krásu, respektive štíhlost jako úkol, který je třeba zvládnout. Navíc vztah k vlastnímu tělu jako součásti identity se vytváří v období puberty. V této době jsme jistě velmi náchylní k tomu být ovlivněni médii.
Jaký je vlastně dnešní ideál krásy?
Jednou z jeho důležitých součástí je fakt, že dnešní ideál je naprosto nevšímavý ke zvláštnostem různých lidí. Některé modelky či miss svým vzhledem připomínají sériové výrobky. Dnes a denně jsme konfrontováni s počítačově upravovanými fotografiemi, plakáty a jinými reprezentacemi uniformně vychrtlých mladých dívek, které jsou natolik sériové, že někdy ani nelze rozeznat jednu od druhé. Sarah Groganová ve své knize Body image - psychologie nespokojenosti s vlastním tělem (nakladatelství Grada, 2000) přiléhavě píše: „I když toto všechno je většině žen naprosto jasné a srozumitelné, stejně nakonec poté, co vyjmenují všechny nevýhody a zápory uniformní štíhlosti, prohlásí, že by rády takto vypadaly.“
- „Je mi z nich nanic. Jsou moc hubené. Ale udělala bych cokoli, abych měla takovou postavu." (25 let)
- „Nechtěla bych vypadat jako některé z nich. Ale myslím si, že Naomi a Claudia Schifferová a tak... To mi připadá dosažitelné. Samozřejmě, chci říct, že je jasné, že člověk nemůže vypadat tak mladě a mít takové krásné vlasy a to všechno. Ale člověku je z nich úplně nanic, nemyslíte? (Směje se.) Proč ona ano, a já ne?" (35 let)
- „Vůbec se mi nelíbí přehnaně štíhlá postava. Chci říct, že by mi vadilo tak vypadat. Ale dívám se na některé štíhlé modelky s hezkou ženskou postavou a říkám si, že by bylo hezké vypadat jako ony.“ (43 let)
Kam zmizela rafinovanost ženské krásy? Kam se poděla ona originalita ženského vzezření? A co se stalo s obdivem k šarmu a charismatu osobnosti? Zůstala jen kila, faldy, špeky... a oči pro pláč, že „nevypadám tak jako ony, a tudíž nejsem přitažlivá...“
Muži nejsou z obliga
Zatím jsme mluvili jen o ženách a dívkách. To však zdaleka neznamená, že muži jsou z tlaku médií vyloučeni. Od 80. let se v reklamách daleko více objevuje i mužská postava. Muži, kteří v reklamách vystupují, na rozdíl od žen nejsou vyhublí, ale jsou hlavně mladí, štíhlí a mají svalnatou postavu. V důsledku toho se i chlapci a muži ocitají pod zvýšeným tlakem, aby byli štíhlí a svalnatí. Když se jim to nedaří, jsou se sebou mnohdy nespokojeni, a rozhodně to nepřispívá ke zvýšení jejich sebevědomí. Na rozdíl od žen si podle studie ze zmíněné knihy E. Groganové muži většinou nepřejí zhubnout, ale naopak přibrat (na svalové hmotě) a být silnější.
Co tento mediální tlak způsobuje?
Mnoho lidí odsuzuje sebe sama, protože mají pocit, že nevypadají tak, jak by vypadat měli. Umíte si představit, nebo spíše pociťujete sami na sobě, jak se toto sebeodsuzování projevuje v našich vztazích, o sexu ani nemluvě? Jaké potíže nám dělá, ještě než se s někým seznámíme? Říkáme si například: „S těmihle stehny mě přece nemůže nikdo chtít," nebo „Hlavně, aby v těch džínech nebylo vidět to moje břicho," či třeba „Musím si vzít dlouhou sukni, abych zakryla ty nemožné nohy." A pak jsme v intimních chvílích nejdřív plni strachu, co se stane, až partner/ka odhalí, že „moje prsa nejsou tak velká" a „můj zadek není tak pevný" nebo až si můj protějšek všimne, že jsem přibral/a... Proto nejsme schopni uvolnit se a vychutnat si přítomnost toho druhého a rozkoš, kterou nám naše úžasné tělo může poskytnout. Raději zhasínáme, bráníme se experimentování nebo si nedovolíme orální sex, protože nejsme třeba „správně oholené...“
Znamená to přestat o sebe pečovat?
Podobně jako v jiných oblastech i zde platí zlaté pravidlo střední cesty. Žádný z extrémů není správný a zde to neplatí o nic méně. Rozhodnutí „přestat o sebe dbát“ nemusí znamenat „nebýt upravený a klidně i například obézní“, protože ve svém důsledku takový přístup znamená, že nám nezáleží na našem vlastním zdraví. Už staří Řekové vyznávali tzv. kalokagathii neboli ideál výchovy spojující tělesnou a duševní dokonalost. V současné době se však péče o tělo zvrtla téměř v kult těla. Často jsou různé formy diet, léků na hubnutí a tzv. přírodních produktů mylně označovány za „zdravý životní styl“.
Co je zdravý životní styl?
Zdravý životní styl je především přiměřená péče o vlastní tělo. Vychází ze současných vědeckých poznatků o zdravé výživě v rámci různých tělesných typů. Dostatečné množství zdravé fyzické aktivity přispívá k fyzické pohodě a k přijetí vlastního těla i s jeho limity. Cílem je, aby naše tělo bylo zdravé, nikoli vyzáblé.
Péče o tělo jistě také vychází z osobnosti dané ženy. Některé ženy jsou rády elegantní, jiné třeba zase preferují sportovnější vzhled. Záleží na našem vkusu, chutích a potřebách. Pokud se však dostaneme pouze do vleku módních trendů, snadno podlehneme pocitu, že nemůžeme dosáhnout kýženého ideálu, a budeme se tím trápit. Pokud budeme spokojeni ve vlastním těle, budeme uvolněnější i v sexuálním životě. Spokojený sexuální život zpětně ovlivňuje naši duševní a následně opět i fyzickou pohodu.
Jak z toho ven?
Nebylo by lepší se na celou tuhle sbírku norem a pravidel, která nám společnost předepisuje, vykašlat a užít si život a sex v plné kráse takoví, jací jsme?
Pokud Vás tento článek zaujal, zkuste několik dní sledovat své myšlenky. Zjistíte, kolik posuzování a následně odsouzení v sobě najdete, a uvědomíte si, jak Vám následkem takového myšlení je. Je to užitečné ještě k něčemu jinému než k trápení sama sebe nebo našeho partnera/partnerky? Troufám si říci, že ne...
Mgr. Katarína Filasová
Převzato z: www.sexualne.cz
Nový komentář
Komentáře
Momentalne svoje telo nemusim, neb jsem diky partnerovu vybornemu vareni pribrala 7kg a je to setsakra videt. Snazila jsem se neco delat zacatkem roku a skoncila s obrim zanetem slach v koleni.
Takze ted nadavam a nadavam, ale nic moc s tim nedelam, tak to je pak taky tezke....pritom ti co vecne nadavaji a pritom prd delaji me stvou - a najednou jsem jedna z nich
Já naštěstí dost cvičím a jsem vysoká takže i pár kilíček kdyby přišly by se schovaly. Mýmu chlapovi připadám krásná a vo tom to je
Jinak ale je smutný že na ulicích potkávám spousty tlusťochů a vždycky si říkám, vy by jste potřebovali moje cvičení...
mmarianne — #34 ty bláho já při výšce 172 cm jsem vážila 61 kg a byla jsem štíhlá, teď při stejné výšce vážím 71 kg a tlustá určitě nejsem
... sice vážím o 10 kg víc, ale všichni mi říkaj, že mi to sluší víc
mmarianne — #34 zkus začít cvičit. Až budeš mít svaly, můžeš vážit více, ale oblékneš menší velikosti a nebudeš mít tak blbé poznámky.
mmarianne — #34 Tak to je fakt oduševnělý příspěvek...To je tak, když se někdo poměřuje jen podle váhy a vůbec nebere ohledy na další věci, odlišnosti.
Co třeba to, že svaly váží víc než tuk? Že někdo má těžší kostru? Já mám třeba 170 cm a 70 kg...a velikost 38. Moje sestřenka má 170 cm a 60 Kg a velikost stejnou, oběma nám padnou stejný věci.
Francaise — #26 Já zase při tréninku ráno umírám. Co zvládnu večer bez problémů,ráno nezvládám. Během 15 minut mám TP 200, což je poněkud mimo mísu.
mmarianne — #34 každé tělo je jiné, nechápu, jak můžeš říct, že "snad tlustá", když jsi ji neviděla, její proporce atd.
mmarianne — #34 myslím, že by ses nad sebou měla zamyslet 172 cm a 61 kg a nejsi hubená??? paneboženadlabem akolik bys chtěla mít? 40 kg i s postelí ne?
ToraToraTora — #19 Ty bláho, když jsem tuhle viděla tvoje fotky, tak se nedivím, že jsi spokojená. Kdybys remcala ty se svojí super vizáží tak by to bylo proti přírodě.
Anime Otaku — #9 Hubená při výšce 170 cm a váze 75 kg - to si děláš srandu nebo blbě čtu a chápu. Snad tlustá ne? Měřím 172 cm a vážím 61 kg a hubená tedy rozhodně nejsem
já si teda myslím, že ženská krása není dána počtem kg a velikostí oblečení..
Někdo je hezký a někdo prostě jen štíhlý
Francaise — #31 Já jsem závislá na rybách a mořských potvorách, bohužel kvalitní jsou drahé, tak se tím nemohu ládovat od rána do večera, kdyby to šlo, tak jiné maso nemusím vůbec - drůbeží jím jen proto, že večer kromě zeleniny nic jiného nemohu, jinak bych neměla 62 kg a pouhá zelenina nezasytí. A jednou za rok dostanu nezřízenou chuť na biftek
Altamora — #30 Pokud jde o vegetariánství, mohu potvrdit. Pro každého vhodné není. Já jsem si kdysi také rozhodila metabolismus. Později (to už bylo OK) jsem se náhodou od léčitelky dověděla, že pro mne je vegetariánství vhodné tak ze 30%. Takže maso jím, i když jen malinko, 1-2x týdně. Paradoxně mi chutná jen někdy a jen v malém množství, ale bez něj to nejde.
Francaise — #26 Každý máme jiné dispozice a taky jiné priority. Když jsem se přestala svojí váhou zabývat, výrazně jsem se zklidnila a vycházím lépe se všemi lidmi kolem. Nebo je to věkem, co já vím. Kdybych dělala věci, které z duše nenávidím, mohla bych mít o deset kilo míň, ale nemyslím, že bych byla šťastnější. V každém případě můj žaludek začal stávkovat a bolet v době, kdy jsem zblbnula a začala s pokusy o vegetariánství. Nikdy více. Když jsem byla štíhlá, pořád se mi na mě něco nelíbilo a pořád jsem měla potřebu hlídat váhu, pohyb, pleť. Netrvalo to dlouho, snad jen pět let, ale dnes si říkám, že jsem byla pěkně pitomá. Dnes se držím plus minus ve váze, ve které se cítím příjemně, i když je vyšší, než říkají tabulky. Ale mně je fajn, manžel nic nenamítá a názor cizích lidí pro mě není důležitý. Vlastně můžu být ráda, že nejsem mohutnější, když se na moji hypotyreózu přišlo dost pozdě.
Fructia — #24 Ano! A udělat z nedostatků přednosti + stávající přednosti ještě více podtrhnout, to je i moje heslo.
maje — #1 Taky to vídám, jak chodí některé mladé holky obléčené - džíny jim udělají takový "podpasek" a zbytek se jim vyvalí nad tím. Občas je jim vidět ještě začátek "dělení" pozadí
, když se předkloní.
Ohledně výtahu, jak tu padlo - v bytovce, kde bydlím, výtah není. I když si některé dámy stěžovaly projektantům, že jim chybí. Chybí jim jedno poschodí do vysněného výtahu, mně nikoli. K rodičům šlapu 72 schodů a beru to jako přirozené a jsem ráda.
Francaise — #26 Trpím problémy s spaním, takže ráno jsem ráda, že vůbec vstanu, bývá mi většinou i špatně. Snažím se to dohonit extrémně rychlou chůzí na MHD
. Dispozice asi v mládí dobré - až do cca 38 let jsem jedla tučnou českou stravu, přejídala se a vážila +- 55, pak jsem musela trošku ubrat, ale dařilo se dál. Po padesátce je to tristní, přestože jsem postupně totálně změnila způsob stravování a vaření směrem ke středomoří také kvůli žlučníku a cholesterolu. Rodiče jsou na stáří obézní a celulitida, křečáky, žilky, bohužel, tomu neuteču a je to ošklivé. Více pohybu by to jistě chtělo, 2x týdně nestačí, díky Bohu za to, že nemám auto a výtah 
Anai — #23 Záleží na tom, jaké má tělo dispozice, každé tělo má svoji optimální váhu. Většinou je takovým ukazatelem váha v době, kdy jsme ji ještě neřešily,
často kolem 18-20 let, ale to je individuální.
Pokud dispozice ke štíhlostí máš a váha nejde dolů, tak je problém někde jinde. Někdy pomůže změna typu fyzické aktivity. Já osobně nedám dopustit na pohyb ráno na lačno. Jak tělo ráno nastartuje, tak spaluje celý den. Musí se dodržet určitá pravidla, ale pak to jde samo. Samozřejmě, ve zbytku dne to nesmíš zazdít nepatřičným přísunem kalorií.
Ovšem je pravda, že každý nemá vůli vstanout ráno v 5
. Jistě, pokud někdo denně stojí už v 5 hod. na zastávce autobusu, tak to je těžké, vstávat v půl 4 by asi nešlo.
Necítím se moc ve své kůži, asi od prosince jsem zhubla několik kg kvůli stresu a nedaří se mi je nabrat zpět na svou původní váhu... a zdravotní problémy tomu moc nepomáhají. A když mi všichni kolem říkají, že jsem hubená, tak tím víc bych chtěla mít ještě o pár kg víc.
Kladný - už vím, co mi sluší a nesluší k mým širším bokům a silnějším nohám, neřeším to, jiná už nebudu
Ale vždyť jsou důležitější věci na světě 