Počasí si s námi poslední dobou pěkně pohrává a deštěm nešetří. Chceme moknout nebo použijeme deštník? Nebo-li parasol, jak říkával můj dědeček. Toto slovo mi vždy připadalo jako z dávných dob. Jak to vlastně bylo s deštníkem?

Německý ženský časopis Frauenlexikon r. 1715 píše: „Parasol je stínící stříška, kterou nad sebou žena nosí na hůlce, a tím se chrání před sluncem. Ve zdejších krajích však tento ženy používají při dešti. Lze ho napínat a opět zavírat.“ Francouzi mu dali jméno Parapluye.

Koncem minulého století naopak musel dámský deštník být co nejmenší, aby se dal složit do kabelky. Pokud ho neobrátil naruby i slabý závan větru, díky své úsporné velikosti chránil pramálo svou nositelku, a tak měla zmáčené nejen nohy, ale přinejmenším i jedno rameno. Vystřelovací deštníky jsou i nebezpečnou zbraní a nejedno oko zraněného chodce vyskytnuvšího se náhodou v blízkosti by o tom mohlo vyprávět.

Deštník však není jen praktickou pomůckou chránící proti dešti. Pozvání pod deštník může být dobrým důvodem k seznámení s moknoucí dívkou a neobejde se bez něj ani nejedna pohádková bytost. Filmy pro pamětníky uvádí pan Prokouk s parapletem, na deštníku se snáší ze svých vzdušných výletů pan Tau. Doba vtiskuje prostřednictvím módy svůj ráz nejen lidem, ale zejména věcem, které používají. Některé z nich ale přetrvávají módní vlny po celá staletí a mění se jen nepodstatně. A k takovým předmětům, provázejícím nás takřka beze změny, patří deštník. Důstojné černé deštníky pro gentlemany (dnes podnikatele), barevné s krajkami pro dámy - nic se na nich v podstatě nezměnilo.

Dnes už poměrně málo používané slunečníky (sluníky) vznikly jako ochrana před palčivými slunečnímu paprsky dřív než deštníky. Předek deštníku byl vynalezen asi před 4 000 lety v Egyptě. V Egyptě, Mezopotámii, Řecku a Římě sloužil jako slunečník. Ve starém Egyptě a Římě byly svého času dokonce symbolem vyššího společenského postavení, a protože ho nad hlavou svého pána nosili otroci, míval držadlo umístěné mimo střed. Déšť byl však v těchto krajích požehnáním, takže vynález deštníku je připisován Číňanům. Jistý pozorný syn ho prý před tisíci lety vyrobil jako ochranu před deštěm své matce z bambusu a mastného papíru. V Asii před tisíci lety velká deštníková móda začala a dodnes tu dámy i pánové pod deštníky chodí, i když praží slunce. Ostatně i vám při letní dovolené deštník dobře poslouží na mořské pláži. Slunečníků je tu sice dost, ale za stín se platí

Začátkem 16. století se deštník stal populárním, zvláště v deštivém počasí v severní Evropě. Nosily ho hlavně ženy, mezi muži ho proslavil až perský cestovatel a spisovatel Jonas Hanway (1712–1786). První evropské deštníky byly vyrobeny ze dřeva a byly potaženy napuštěným plátnem a měly vyřezávané rukojeti z tvrdého dřeva. V roce 1852 vynalezl Samuel Fox ocelovou konstrukci deštníků. Inspirací mu prý byla krinolína (vyztužená spodnička) a dámský korzet. Skládací systém se objevil až o více než století později. Nesloužil vždy jen jako pouhá ochrana před nepohodou, ale i jako hůl, v níž se dala ukrýt zbraň, kuřácké potřeby, dávka whisky, dýka nebo dokonce hrot napuštěný jedem.

V současnosti si můžete vybrat ze čtyř druhů deštníků: pánské, dámské, dětské a větší partnerské pro dvě osoby a dělí se i podle konstrukce na skládací a hotové.
Při výběru deštníku bychom měli zvážit důvod jeho pořizování. Chceme-li jej mít vždy v příručním zavazadle, abychom byli za každých okolností připraveni odolávat zvratům počasí, volíme deštník skládací. Jeho nespornou výhodou je totiž opravdu dobrá skladnost. Naproti tomu je jeho konstrukce často méně odolná proti větru, proto je na místě nutná dávka opatrnosti. Máme-li v úmyslu využít jej především jako módní doplněk (samozřejmě za deště nebo proměnlivého počasí), pak je lépe volit druhý zmíněný typ. Ten je naopak velmi neskladný, a je tedy třeba mít předem promyšleno, co všechno během dne musíme zařídit, aby nás nakonec spíše neobtěžoval. Jako každý jiný doplněk i deštník volíme tak, abychom jej měli možnost doladit s větším množstvím oděvů z našeho šatníku. Není-li to dost dobře možné, je lepší si jich v průběhu času pořídit několik v různém designu.  

A barvy, vzory? Jakékoliv – vzorované, proužkované, s geometrickými prvky. Stále však vedou jednobarevné. Můžete zvolit decentní jako bordó, béžovou, šedou, tmavě modrou i černou. Ale odvážnější mohou sáhnout po ostrých nebo pastelových barvách, výrazných vzorech bez ohledu na to, co mají zrovna na sobě. Čemu já dávám přednost? Jednobarevnému, decentnímu – hodí se ke všemu. A co nemám ráda? Firemní deštníky s logy, nápisy, obrázky.

Při výběru a používání deštníků dbáme také na bezpečnost sebe i okolí. Především tzv. vystřelovací typy mohou být důvodem drobných, ale i větších zranění. Aby se vám nestalo jako mně, že jsem dostala „perdu“ do zadních partií, a když jsem se otočila, stál za mnou viník. Tehdy ministr zahraničí Svoboda. Omlouval se s jemu vlastním úsměvem, ale modřina po jeho parasolu mi zůstala pár dní. Jenže tu jsem mu ukazovat nehodlala, ani odstupné jsem nežádala. I když mohla jsem, bulvár by měl o čem psát...

Jaké nosíte deštníky?
Nebo jste příznivkyně deště a rády moknete?
Hraje u vás roli barva nebo vzor?
Velikost? Obrovský golfový nebo miniatura do kabelky?
Máte nějakou zajímavou příhodu s deštníkem?
Nabídl vám někdy cizí muž deštník, abyste nemusela moknout?

Napište mi! Budeme moknout spolu!

 

TÉMATA:
KRÁSA