Sešli jsme se mezi tréninky, co už máte dnes za sebou?
Začínali jsme v 8:30. Každý den teď jedeme deset hodin. Je to šílené, ale nutné. Už nám totiž došly tance, které jsme měli nacvičené dopředu. V neděli ráno po sobotním večerním přenosu jsme se vzbudili s bolestí všeho, co je v lidském těle možné, vymysleli choreografii a do čtvrtka se ji musíme kompletně naučit, protože je první generálka. Tentokrát to bude jive, jeden z nejrychlejších tanců.

Jak to zatím jde?
Člověk to musí brát s humorem. Do soutěže jsem nešel s tím, že chci vyhrát a Míša to má naštěstí stejně. Vytvořili jsme dobrý tým, víme, že náš tanec nebude nikdy dokonalý, ale lidi to baví.

Je pro vás jive dosud nejtěžší?
Jive je podle mě tanec, který by mě po nějaké době bavil a třeba mi i šel. Jenže máme jen čtyři dny na choreografii a alespoň kus techniky. Předtím jsme měli na tanec třeba měsíc a půl. Byl to větší klid a jistota. Takže v tomhle je to teď asi nejtěžší. Ale to je StarDance.

Když přišla nabídka, jak dlouho jste účast zvažoval?
StarDance jsem odmítal už několik let a odmítnul jsem i tentokrát. Nakonec to za mě odsouhlasila moje sestra Terezka. Celý první týden jsem si říkal, do čeho jsem to vlezl, že můj svět je úplně někde jinde, ale zůstal jsem hlavně kvůli Míše. StarDance je zase její svět a nechtěl jsem ji zklamat tím, že bych to vzdal předem.

Máte nějakou taneční průpravu?
Moje jediná průprava je ve šlapání bahna v holinkách. Nejsem tanečník a myslím, že na tanec ani nemám nadání, takže to musím oddřít a dohnat pílí.

Kdybyste před nástupem do StarDance věděl, co víte teď, šel byste nakonec do toho?
StarDance znamená škrtnout si šest měsíců v kalendáři. Určitě toho ale nelituju, je to nesmírně zajímavá zkušenost. Člověk pozná svoje možnosti  v jiném oboru a jde daleko za jejich hranu. Nemám problém, že by mě soutěž fyzicky pokládala, ale nejhorší je ten čas, který člověk nemůže věnovat ničemu jinému. Jsem zvyklý chodit do přírody, na procházky, na ryby, na houby. A teď jsem protančil zavřený ve zkušebnách bez oken vlastně celé léto a dnes, přijdu ráno skoro za tmy na taneční sál a večer v deset nebo v jedenáct zase za tmy odcházím. Mezitím mám třeba hodinu na oběd a hodinu odpočinek. Skoro nevidím denní světlo. V tomhle je to pro mě nejtěžší. Svůj osobní život jsem musel postavit na vedlejší kolej. Do přírody se nedostanu vůbec.

Kdy jste byl naposledy na rybách?
Asi před třemi týdny, ještě v době, kdy jsme měli zásobu tanců. Teď nemůžu opustit Prahu. Přijdu z tréninku a jsem úplně vyřízený. Poslední co chci, je cokoli dělat. Představte si, že jste tak vyčerpaná, že už nechcete ani jíst. Jediné, co chcete je padnout do postele a usnout. A ráno se vzbudíte a s veškerým vypětím sil se zmobilizujete a jdete zase na trénink.

Jak to máte teď se ženami?
Už dva roky nemám žádnou přítelkyni a teď si to ani nedovedu představit. Bylo by mi jí líto. Když spolu dva lidé chtějí být, měli by spolu trávit čas. Přítelkyni bych teď ve dveřích řekl: Ahoj, jsem úplně mrtvý, jdu si lehnout. To by se nelíbilo ani mně a zcela určitě ani jí. Velký obdiv těm, kteří mají ve StarDance rodinu. Obrovský respekt třeba muži Radky Třeštíkové, který od července hlídal děti, i když na to nebyl zvyklý. Obdivuju i ty, kteří mají ve StarDance partnerku nebo partnera, a čtyři měsíce se po něm nebo po ní plazí tanečník nebo tanečnice.

Vás to s taneční partnerkou sblížilo?
Jestli se ptáte, jestli spolu chodíme, tak odpověď je ne. Nic spolu nemáme a ani bych nechtěl, aby se to změnilo. Vždycky říkám, že co je v domě, není pro mě. Pokud spolu lidé chtějí být, tak by si měli počkat až soutěž skončí. Myslím, že mnoha lidem ve StarDance ty vznikající vztahy soutěž spíš znepříjemnily. I když vznikla i manželství a děti. Ale já to mám jinak. Upřímně po těch deseti hodinách je Míša posledním člověkem, kterého bych chtěl vidět. A to teď nemyslím vůbec zle. Jen je to velké vypětí.

Dochází ke konfliktům?
V podstatě ne. Jsem vděčný, že jsme si sedli jako kamarádi. Máme stejné nastavení. Naše největší konflikty se týkají toho, jestli půjdeme kroky doleva nebo doprava. Ale když si některý pár nesedne, tak to musí být peklo.

Když se bavíme o ženách, co je pro vás na nich důležité?
Musí mít laskavec. Můj tatínek vždycky říkal, abych si hlavně vybral ženu, která má laskavec, což znamená, že je laskavá.

Co vás naopak odradí?
U ženy mě odrazuje povrchnost a u lidí obecně, když někdo druhým opovrhuje, povyšuje se a je jakkoli arogantní vůči svému okolí.

Musí mít ráda ryby?
Vůbec ne. Musí mít vztah k přírodě, ale k rybám ne.

A jste na rybách radši sám, nebo byste ženskou společnost uvítal?
Pokud spolu partneři mají žít, tak spolu musí trávit čas. Je to i o kompromisech. Kdybych měl přítelkyni, potěšilo by mě, kdyby se mnou občas šla k vodě, na ryby nebo se mnou vycestovala. Sdílení zážitků je důležité. Ale samozřejmě to musí fungovat i opačně. To znamená, že i já bych se ženou sdílel její zážitky a vášně. Na druhou stranu každý člověk potřebuje i svou osobní zónu a vyžití. Jednou za čas chci jet na ryby na výpravu třeba jen se svými kamarády. A ačkoli si ženy mohou myslet, že je tam řešíme, tak to vůbec není pravda. Je to vyloženě pánská jízda.

Myslíte, že si po soutěži ještě zatančíte?
Asi moc ne, není to můj svět, moje vášeň je úplně jiná. Kdykoli zavřu oči, tak sním o místech, kam pojedu okamžitě po StarDance.

Kam se chystáte vyrazit?
Mám tolik snů a přání, že nevím, kam dřív. Asi hned po skončení hodím věci do batohu, pojedu na letiště, kouknu na tabuli, kam to letí a zmizím někam na expedici. Strašně se na to těším. Potřebuju vzduch, přírodu, stromy, zpěv ptáků a už X měsíců to nemám.

Takže byste už rád vypadnul?
To ne, nejsem vzdávací typ, ale taky vím, že nejsem zdaleka nejlepší tanečník v soutěží. Každé kolo je pro nás obrovský dar, je krásné vědět, že vás lidé mají rádi.

Před StarDance běží reklama na oční kliniku Lexum, ve které vystupujete, jak jste se zrovna k této spolupráci dostal?
Byl jsem u nich na operaci očí. Jako kluk jsem totiž nosil brýle a později čočky. Měl jsem asi jednu a jednu a čtvrt dioptrie na dálku.  

V čem vás to omezovalo?
Strašně mě to štvalo. Brýle jsem pořád rozbíjel, ztrácel a ohýbal. Rodiče ze mě byli na mrtvici. Když jsem začal jezdit na expedice, pořídil jsem si čočky, což se mi několikrát vymstilo. Ve špatných hygienických podmínkách jsem si musel několikrát denně sahat do očí a několikrát jsem z toho měl těžké záněty. To člověk prostě neuhlídá. Nebo když si v Amazonii zapnete čelovku, okamžitě je kolem vás milion komárů, kteří mi vletěli i do oka a také z toho byl zánět. Před deseti lety jsem byl na operaci, kde mi dioptrie odstranili.

Proč jste nešel už dřív?
Bál jsem se. Moje maminka byla jednou z prvních, která operaci očí před pětadvaceti lety absolvovala, a pamatuju si, že šla na jedno oko a potom ležela týden v posteli a strašně jí to bolelo. Klinika Lexum mě překvapila svým přístupem. Už jen tím, že když jsem tam přišel, tak dvěma lidem z pěti v čekárně operaci nedoporučili. Tím mi dokázali, že nejsou jen továrnou na peníze. Samotný zákrok mě strašně překvapil. Nevěděl jsem, co mám čekat, ale úplně mě to rozsekalo. Lehnul jsem si na stůl, nade mě něco přijelo, zabzučelo a přesunulo se to nad druhé oko. Tam to taky zabzučelo a bylo po všem. Slezl jsem ze stolu a hned jsem viděl lépe a do hodiny úplně skvěle. Bez přehánění to pro mě byl zázrak. Jako mávnutím kouzelného proutku jsem viděl.

Ani po deseti letech se vám zrak nezhoršil?
Byl jsem na kontrole a nic se nezhoršilo.

Jakub Vágner očima redaktorky:

Při osobním setkání byl Jakub Vágner milý a pozorný. Odpovídal s rozvahou, ale k věci. Rozhovor s ním plynul přirozeně, ale bylo vidět, že je hodně unavený. Při povídání následně prozradil, že mu soutěž dává zabrat. Stesk po přírodě a rybách na něm byl vidět na první pohled. Po poslední otázce se zvedl a z recepce České televize pokračoval zpátky na taneční sál. Čekaly ho totiž další hodiny tréninku.  

Rozhovor se uskutečnil ještě před posledním sobotním přenosem. 

Foto: Křepelka, archiv Jakuba Vágnera, oční klinika Lexum

Reklama