„Jako dítě jsem byla docela háklivá na domácí prostředí a nerada jsem spala někde jinde než ve vlastní posteli. Táta krátce po mém narození zemřel a mamka chodila na dlouhé směny do práce, takže bylo potřeba, aby se o mě o prázdninách někdo postaral. Nastoupili proto prarodiče z obou stran,“ říká Alžběta.

Foto: Shutterstock

Jenže citlivé dítě bylo jako jedináček bez otce velmi fixované na matku, a tak se každý odjezd na prázdniny k prarodičům neobešel bez slz a přemlouvání, že to doma sama zvládne. Toto uplakané období trvalo u Alžběty od desíti asi do dvanácti let.

„Nedělala jsem žádné velké scény, jen jsem se prostě neubránila slzám, když mi mamka z auta mávala. Nedokázala jsem je prostě zadržet. Vždycky jsem si po jejím odjezdu chvilku poplakala, ale potom jsem si na ni týden skoro ani nevzpomněla,“ popisuje Alžběta.

Prarodiče z matčiny strany pro ni měli pochopení a věděli, že pláč brzy přejde, a tak k nim Alžběta jezdila radši. Z té otcovy ale reagovali na pláč podrážděně, brali ho jako útok proti své osobě a po zbytek dne s dívkou většinou nemluvili.

„Babička a děda od taťky bydleli na vesnici a byli takoví přísnější. Navíc tam se mnou vždycky byla i sestřenice a bratranec, protože bydleli ve dvougeneračním domě a bylo vidět, kdo je tady oblíbený a kdo méně. Ne že bych babičku a dědu neměla ráda, ale přišla jsem si jako třetí v řadě, a i kvůli jejich chování jsem prostě radši byla u druhých prarodičů ve městě, kde se u mě mamka mohla po práci zastavit. A protože jsem byla jejich jediné vnouče, víc se mi věnovali a víc mi dovolili,“ vzpomíná Alžběta.

Ta si zátěž z dětství nese i do dospělosti, kdy už má jen jednu babičku z otcovy strany. „Když k ní přijdu na návštěvu, skoro pokaždé mi vyčte, že ji nemám ráda a že jsem vždycky bulela, když mě u nich mamka nechávala. Nechápu, jak mi může vyčítat něco, co se stalo, když mi bylo deset a já neměla tolik rozumu. Bratranec a sestřenice už s ní nebydlí, ale stejně si z každé návštěvy odnesou buď peníze, nebo výslužku. Jen já nikdy nic nedostanu. Nejde mi o dárky, to vůbec ne, ale o princip. Čím jsem se tak strašně provinila, že mě vlastní babička nemá moc ráda?“ ptá se Alžběta.

Na druhou stranu jí babička vídat chce, a když se týden neozve, volá jí, kdy se na ni přijde podívat. Průběh návštěv přitom není moc příjemný a nese se ve znamení vyčítání minulosti. 

Čtěte také: 

Reklama