Foto: Shutterstock

Když jsme si jako děti se sestrou hrávaly, vždy to končilo pláčem – mým. Ne že by mi přímo ubližovala. Ale diplomaticky to dokázala navlíknout tak, že vždy měla navrch, zatímco já si už tehdy připadala jako totální blbka, která tam je jen pro její zábavu“, začíná své vyprávění pečlivě upravená žena, jež od té doby touží být jako její akční a všehoschopná sestřička.
 
Ta má totiž život tzv. na háku. Na co sáhne, to jí jde. Jen jako by mimochodem vystudovala vysokou školu, tak nějak náhodou získala slušně placenou práci a k tomu muže, který by jí snesl modré z nebe.
 
To Petra si protrpěla i obyčejnou střední školu, vystřídala už několik zaměstnání a na toho pravého zřejmě nikdy nenatrefí. „Jako by nám sudičky do vínku daly schválně tak odlišné osudy,“ posteskne si a vypadá, že tomu asi doopravdy věří.
 
Doma má plnou knihovnu titulů o osobním rozvoji a navštěvuje různé kurzy, které by jí měly pomoci uchopit život do vlastních rukou. A být konečně šťastná. „Utratila jsem za to už moře peněz,“ přiznává a jedním dechem dodává, že nepociťuje žádné pozitivní změny. A pomalu na vše rezignuje.
 
Svou sestru mám přesto ráda. Není to zlá vypočítává potvora, i když i to jsem si svého času o ní myslela. A měly jsme kvůli tomu takové temné období, kdy jsem ji opravdu nenáviděla,“ pokračuje ve vyprávění tichým hlasem, neboť se za to své chování dnes stydí. Před lety si jako už dospělé vše vyříkaly a dnes jí její sestra vlastně dost pomáhá. Ale žít za ni život, který by si Petra přála, nemůže.
 
Skoro každý den si kladu otázku, proč tomu tak je. Co jsem udělala špatně? Vždyť máme stejné geny, rodiče nás měli a stále mají obě stejně rádi, neupřednostňovali ani jednu z nás, jak se to v mnohým rodinách stává,“ zamýšlí se nahlas. A přitom ví, že odpověď na svou otázku asi nikdy nedostane.

Čtěte také:

Reklama