Chodili jsme do základní školy v Praze na Vinohradech. Nemyslím, že bychom byli čímkoli výjimečná třída. Byli jsem prostě jen horda puberťáků, kteří začínají poznávat svět.
A na srazu jsem se dozvěděla, jak jsme si s ním poradili.

Mnozí z nás, včetně mne, jsme se z Vinohrad odstěhovali. Nebydlíme již ve stejných ulicích a krámky, ve kterých jsme nakupovali, už neexistují. Místo cukrárny je kadeřnictví a v bývalé pekárně teď vyvolávají fotografie.
To vše jsem zjistila cestou na místo setkání, které bylo kousek od domu, ve kterém jsem bydlela s rodiči přes dvacet let.
Procházela jsem se místy, kde jsem trávila volný čas. Náš dům si již není vůbec podobný. Dívala jsem se nostalgicky do oken svého dětského pokoje. Zastavila jsem se a rozhlížela se po okolí. Vybavovaly se mi vzpomínky na dětství.

A takto naladěna jsem tedy vešla do restaurace.
Čekala jsem hrstku třicátníků někde v koutě a nalezla početnou skupinu hned u prvního stolu. Začala jsem rozeznávat některé obličeje, které na mne upřely zrak. Všechny tváře se usmívaly a já se ihned cítila mezi svými.
Usedla jsem po straně a stačilo mi se rozhlížet. Více jsem totiž zpočátku nezvládla. Moje hlava byla přeplněna dojmy, sil k mluvení moc nezbývalo.

"Kdo je támhleten plešoun a co ten ukecanej člověk vedle mne?" jelo mi hlavou, než jeden z přítomných vyndal fotky z dřívějších let. Co si ho pamatuji, tak fotografoval a jeho fotky byly v tento okamžik více než namístě. Po chvíli už kolovaly obrázky ze škol v přírodě a pionýrských táborů.
Konečně jsme se navzájem zcela rozpoznávali.

Náš fotograf promluvil přede všemi a vyzdvihl tak zásluhu organizátorů srazu. Ti prý léta nemluví o ničem jiném než o zážitcích ze školy. Dlouho se snažili uspořádat třídní sraz. Zmínění se trochu zapýřili a spokojeně pokukovali na ostatní. Byl to trochu kontrast, jelikož já je znala ze základky jako největší "borce" a oni se tady téměř červenají.
Pozorovala jsem, že se každý z nás dost změnil a většinou k lepšímu.
Vždyť i tito borci  se zaníceně bavili s jednou z nás, která kdysi vůbec nepatřila mezi ty oblíbené nebo atraktivní členky třídy. Dříve ji sotva pozdravili, a teď si s ní zaníceně povídají a naklánějí hlavy. To aby dobře slyšeli co říká...

Vešla malá vousatá postavička. 
Tedy byl to spolužák, kterého jsem si téměř nepamatovala. Usmíval se a táhl s sebou velkou igelitovou tašku. Z té později tahal své knihy básní, které vydal. S nadšením nás jimi podaroval a na požádání napsal věnování. Na první pohled osůbka vyrovnaná, spíše uzavřená, možná do svého bohatého vnitřního světa. Filosof, textař, hudebník a básník v jedné osobě. Zachytila jsem ho, kterak často rychle vstal a naklonil se směrem k právě promlouvajícím spolužákům. Nechtěl, aby mu snad něco uniklo.

Bylo to velmi příjemné setkání.
Hlavním mým dojmem byla upřímnost lidí, se kterými jsem vyrůstala. Nezaslechla jsem téměř žádné vytahování, předvádění se, přehánění, afekty apod.  

Třídní "slušňák" vyprávěl o své šťastné rodině, dětech a prima manželce, o tom, jak ho práce gymnazijního profesora naplňuje, ale kdyby neměl ještě jeden finanční příjem, rodinu by neuživil. Vyprávěl také o tom, jak ho postihla bouřlivá devadesátá léta podvodem realitní kanceláře, která ho vystěhovala z Vinohrad.
Veselý policista oznámil, že končí s kariérou a uvedl své hořké důvody. Také nám poradil, jak se chovat při střetnutí s jeho kolegy.
S lékařkou jsme zhodnotily výchovu našich nezbedných dítek a bez přetvářky si přiznaly, že není vše s našemi dětmi tak růžové. Také splácení úvěru za byt je tíživé...
Bohatý a úspěšný člověk promlouval o své práci a z jeho slov bylo znát, že má přehled a zkušenosti. Avšak slova "peníze také nejsou všechno" jsem jakoby vyčetla z jeho výrazu. O vychloubání zde nemohlo být řeči.

K mé velké radosti nikdo nikomu nevnucoval fotografie svých  potomků, popřípadě domácího zvířectva. A tak tedy nedošlo ke křečovitým úsměvům a  konverzace o dětech se kupodivu zúžila na minimum. Vzpomínali jsme a mluvili o sobě. Často jsme se smáli a lidé naproti mně měli stejný humor posazený na stejné vlně.

Napadají mne silná rčení o nikdy nepřetržené nitce mezi kamarády z dětství.
Avšak zakončím jen slovy, že jsem tyto dospělé lidi velice ráda viděla.
Pro mne  sice budou stále "spolužáky ze základky", ale teď už vím, že vzpomínka na ně nikdy nevymizí.

A na příští setkání se už budu těšit.


 

Také se snažíte kontaktovat své spolužáky? Zkuste tohle - http://spoluzaci.atlas.cz/index2.php?lang=cs&vahaj=2.56

                              
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY