Jaké to je vychovávat těžce postižené dítě?

Dokážete si to vůbec představit? Jak byste se s takovým osudem vyrovnávali? Kdo nezažil, asi nikdy nepochopí. Naskytla se nám příležitost do jedné takové rodiny nahlédnout a udělat o ní reportáž.

Jmenují se Šavarovi. Mají pětiletého, mentálně, smyslově a tělesně postiženého syna Románka. Románek je navíc nevidomý, po prodělané mozkové obrně ležící, epileptik a jeho mentální vývoj se zastavil na úrovni šesti měsíců. Narodil se předčasně v šestadvacátém týdnu těhotenství jako první z dvojčat. Jeho sestřička Nikolka bohužel po třech měsících zemřela. Románkův stav je prý nezvratný.

Trochu moc na jedno dítě a jednu rodinu, nemyslíte? Naštěstí se jim po roce narodila zdravá holčička Julie, která jim dodává sílu, optimismus a naději.

Za rodinou Šavarových jsme se vydali do moravských Halenkovic – vesničky poblíž Napajedel.

Byla jsem odhodlaná jet sama autem, ale upřímně řečeno, z dé jedničky mám trochu hrůzu, takže jsem přivítala Radkovu nabídku, že mi bude dělat řidiče a zároveň fotografa. Sešli jsme se v šest, nastavil GPSku a vyrazili jsme.

Cesta ubíhala nad očekávání celkem bez problémů, ale jak jsme se blížili, začala se mě zmocňovat tréma. Jak se budu tvářit, nebudu klást necitlivé otázky, nedopustím se nějakého trapasu? Přece jenom, nikdy jsem se s žádnou takovou rodinou nesetkala a nebyla jsem si jistá, jestli to zvládnu.

A jak budou reagovat oni? Nebude jim nepříjemné, že jim někdo cizí vstupuje do soukromí a ještě chce o něm psát? Je to přece jen citlivé téma a snadno spadnete do role slona v porcelánu. Můj tok myšlenek přerušil Radek. „Kam dál, máš přesnou adresu?“ A začal něco vyťukávat na GPSce.

Stanuli jsme na okraji obce s půvabným názvem Halenkovice, která se rozprostírala mezi romanticky oblými kopci chřibské pahorkatiny.

Zavolala jsem panu Romanu Šavarovi a jeho příjemně optimistický hlas trochu rozptýlil mé obavy. „Než popisovat cestu, bude jednodušší pro vás zajet.“ Za chvíli přijel modrý favorit a z něho pokynula ruka, abychom ho následovali.

Zaparkovali jsme před rodinným domem, kde Šavarovi bydlí s Romanovými rodiči. Vystoupali jsme po dřevěných schodech do prvního patra.

První, co mi v jednoduše zařízeném obýváčku padlo do oka, byla zvláštní židlička se stolečkem. Než jsem si to zajímavé vozítko stačila prohlédnout, přišla paní Šavarová. V náručí držela Románka – chlapečka s tenkýma pavoučíma nožkama. „On spinká,“ řekla jsme pološeptem… a první  trapas byl na světě. Románek je nevidomý a oči otevírá jen výjimečně, jak jsem se později dozvěděla. Ale maminka Petra, zřejmě zvyklá na podobné reakce neznalých, to přešla s úsměvem, předala Románka tatínkovi a podala mi ruku.

Prvotní oboustranné rozpaky rozčeřila i čiperná Románkova mladší sestra Julinka, která proplouvala mezi rodiči a stydlivě se před námi schovávala.

Petra nám nabídla kávu, skvělé oříškové řezy a začali jsme si povídat. Byli nesmírně otevření, srdeční a žádná, ani ta nejintimnější otázka jim nebyla proti mysli. Přestože si prošli neuvěřitelně těžkým obdobím, mnoha krizemi a tvrdými zkouškami, vyzařovala z nich nesmírná pohoda a síla. Svůj osud přijali smířlivě a tvrdí, že nejhorší už mají za sebou a teď se těší z každého sebemenšího pokroku, který Románek udělá.

Třeba jen to, že se dokáže přetočit na posteli, vyvrací tvrzení lékařů, že bude jen bezvládně ležet. Že projevovuje své city. Radost i nelibost. Že se směje a někdy i pěkně vzteká. Že podle hlasu rozezná jednotlivé členy rodiny, že dokáže vyjádřit, kdy chce jít spát, co mu chutná a že začíná „žvatlat“.

Během našeho hovoru se spokojeně převaloval na obrovském kruhovém polštáři, který mu nechali vyrobit. Tam se cítí v bezpečí. Bohužel, za chvíli budou čtyři stěny domova to jediné, co bude Románek znát. Jak roste, začíná mu být kočárek, ve kterém ho vozí, už těsný. A na nový, který stojí kolem padesáti tisíc korun, rodiče s nízkým příjmem nedosáhnou

Bez něj se nedostane ven, nemůže jezdit do speciální školky pro postižené děti ani do lázní, které mu každoročně pomáhají.

A to byl hlavní důvod naší návštěvy. Chceme Románkovým rodičům pomoct, udělat něco pro lidi, kteří si svůj osud nevybrali, ale s nesmírnou pokorou ho snáší.

Pozorovala jsem ty dva mladé rodiče, jak láskyplně objímají své děti a nečiní mezi nimi rozdíl. Na obě jsou stejně pyšní a radují se z každého jejich úsměvu. Došlo mi, jak si my lidé, co si životem proplouváme bez újmy, toho málo vážíme, bereme to jako samozřejmost, a trochu jsem se zastyděla.

Závěr naší návštěvy měl pro mě překvapivý konec. Pan Šavara mi Románka posadil na klín. Nevzpouzel se, neplakal ani neštípal, což prý občas cizím lidem dělá, ale schoulil se ke mně a za chvíli spokojeně usnul.

„Asi je mu u vás dobře,“ řekli oba svorně a pro mě to bylo to největší vyznamenání.

Žena - in navázala spolupráci s občanským sdružením Život dětem a domluvila se s ním, že založí sbírkové konto, na které budou moci její čtenářky přispět.

Z mnoha dětských osudů jsme si vybrali Románka Šavaru. Rozhodli jsme se uspořádat sbírku a přispět tak na koupi nového, většího kočárku, bez kterého by byl postižený Románek odkázán přežívat jen v bytě, bez možnosti dál se rozvíjet a poznávat to málo, co mu život nabízí.

Skládací rehabilitační kočárek TOM 5 Streeter stojí 56 666Kč. Firma Patron ho vyrábí zakázkově, konkrétnímu dítěti na míru. Pojišťovna hradí částku 21 000 Kč. Zbývá tedy 35 666 Kč, na kterou bychom se rodině rádi složili.

Pomůžete také, milé čtenářky?

Pokud se k nám chcete připojit a přispět stejně jako my na kočárek pro Románka Šavaru, svůj finanční příspěvek můžete posílat na sbírkové konto, vedené u České spořitelny, a. s., č. ú.: 83297339/0800 a variabilní symbol 2323.

Tímto variabilním symbolem je označeno sbírkové konto magazínu Žena-in, na které přispěje nejen redakce, ale věřímě, že i naše čtenářky. O výši částky vás budeme průběžně informovat.

Děkujeme všem, kteří nejsou lhostejní

ROZHOVOR S ROMÁNKOVÝMI RODIČI SI MŮŽETE PŘEČÍST ZDE