Já už nejsem školou povinná, zapojila jsem se již do pracovního procesu, ale na vysvědčení nevzpomínám ve zlém, ale naopak v dobrém.

 

Poslední červnový den pro mě byl vždy velký svátek. Ráno jsme se se sestrou nasnídaly, oblékly „fešácké“ šaty, které byly připraveny pro tuto sváteční příležitost. Vzaly jsme si průhledné desky, vyfasovaly kytky pro paní učitelky a šlo se.

 

A to se šlo zvesela do školy, protože jsme věděly, že hned půjdeme zase domů, většinou svítilo sluníčko (ne jako dnes), aktovka nás netížila a dokonce i ty notoričtí opozdilci přišli včas.

 

Paní učitelka nám s úsměvem rozdávala vysvědčení, podle pořadí v abecedě jsme si pro ně chodili k tabuli, kde jsme jí předali s poděkováním kytičku, a už jsme zkoumali, jaké to vysvědčení máme.

 

Poté jsme se rozutekli domů, abychom se s vysvědčením pochlubili.

 

Doma jsme se se sestrou sešly, mamka připravila vždy nějaké to překvapení – většinou to překvapení nebylo – byl jahodový dort na oslavu vysvědčení. Po zkonzumování dortu jsme sedly i s mamkou na autobus a jelo se pochlubit babičce i dědovi, cestou jsme se stavily za taťkou do práce. Všude nám naše vysvědčení pochválili, a když se něco na vysvědčení nepovedlo, nikdo si z toho těžkou hlavu nedělal, protože příště už to bude určitě lepší.

 

Takže celý den pro nás byl moc hezký a příjemně prožitý. Měly jsme dort, navštívily jsme prarodiče a hlavně ZAČÍNALY NÁM PRÁZDNINY PLNÉ SLUNCE A KOUPÁNÍ.

 

Pro tenhle dnešní den bych se chtěla do školy vrátit, protože dva měsíce volna v létě a se sluníčkem nyní už nemám.