dad.jpg
Foto: Shutterstock

Náš vztah otec – syn musel dozrát, přiznává Pavel (42)

Když se kluci narodili, nemůžu říct, že bych z toho byl nějak v rauši. Jasně, chtěli jsme je, těšilo mě, že tu jsou, ale starost o ně byla spíš na ženě. Moc jsem to s nimi neuměl. Jen spali, jedli a brečeli. Takže ani nemůžu říct, že by mě otcovství nějak extra změnilo. Trávil jsem spoustu času v práci. Jenže když povyrostli, tak ve dvou, třech letech, se to začalo lámat. Baví je kopat si míčem, jezdí se mnou v bugině, řádíme v bazénu. Najednou se v nich vidím, jsou kus mě. Věnuju jim čas i na úkor práce, zbožňuju je. Jsou to nejdůležitější v mém životě.

Bral bych klidně druhou rodičovskou, říká Ondřej (43)

Jsem pyšným tátou dvouleté slečny, se kterou trávím skoro všechen svůj čas. Prakticky od narození. Partnerka se vrátila do zaměstnání hned, jak to šlo. Já zůstal na rodičovské dovolené a nikdy nelitoval. Máme díky tomu s malou Domčou báječný vztah. Klidně bych bral druhé dítě. Je to vážně velký dar. Jen manželka už nemá zájem.

Miluju je jako vlastní, svěřuje se Michal (46)

Mně se bohužel nepoštěstilo zplodit děti. Nějak na rodinu pořád nebyl čas a ve čtyřiceti jsem si našel přítelkyni v podobném věku, která už další nechtěla. Má z předchozího vztahu dva kluky. Ale nelituji, miluju je jako svoje vlastní. A troufnu si říct, že i oni mě. Říkají mi tati a chovají se tak ke mně. Víte, ono je rozdíl otcem se stát, což dokáže každý, nebo tátou skutečně být.

Je to navždy starost, ale i radost, hodnotí Pavel (59)

Mám už děti velké, dospělé. A jsem na ně neskutečně pyšný. Dcera studuje a velmi jí to jde. Syn nám se školou sice praštil, ale zase je z něj vyhledávaný řemeslník, který si vydělá slušné peníze. Takže proč ne? Nebylo to vždycky jednoduché, ale nikdy jsem nelitoval, že děti máme. Být tátou je velká zodpovědnost, navždycky už starost, jenže zrovna tak i radost a hrdost. No, až mě to teď dojalo.

Byl jsem táta na baterky, rekapituluje David (36)

Mám dvanáctiletého syna, ale trávím s ním čas až posledních pět let. Když přišla Aneta, moje bývalá přítelkyně, s tím, že je těhotná, poslal jsem ji na potrat. Být fotrem ve třiadvaceti! Vždyť jsem byl tehdy ještě já sám skoro dítě. Ta zodpovědnost a ztráta svobody mě fakt děsila. Bez zázemí, bez pořádné práce, bez peněz. Jenže ona si to nechala a jediné, co nás pak spojovalo, byly alimenty. Kluka jsem neviděl, ani vidět nechtěl. Jaký jsem blb mi došlo až někdy po třicítce. Ani nevím, proč. Najednou přišla potřeba syna vidět. Bývalka mi nebránila, i když už měla svou rodinu. Honzík si nejdřív držel odstup, moc mě k sobě nepustil, ale já to nevzdal. Trvalo to, ale našel si ke mně cestu. Dneska lituju těch promarněných let, ale asi to tak mělo být. Nebyl jsem na to připravený, takže bych stejně asi byl táta na baterky. Teď jsme taky spíš něco jako bráchové. Ale určitě chci do budoucna další dítě, se kterým už to nepodělám. Být tátou je bomba.

Čtěte také: