Milá redakce,

pro dnešní den jste vytvořili opravdu skvělý námět k psaní. Dětství pro mě bylo totiž dosud tou nejkrásnější etapou mého života – doba bezstarostnosti, náklonu okolí… Nevím, čím to bylo dáno, ale takové dětství bych přála každému (i když byly věci, se kterými jsem musela těžce bojovat).

Narodila jsem se ke dvěma starším bráchům (o 14 a 16 let starším), a ti mě učili od malička – prali se se mnou (takže jsem se naučila hájit svá práva), sem tam přede mnou říkali nějaká ta sprostá slova (takže jsem si stačila včas vůči těmto slovům vytvořit odpor), brali mě s sebou do party, na garáž (takže jsem si zamilovala motorky a ani kutění - ať se šroubovákem či malířskou štětkou - mi nevadí).

Určitě nemohu říci, že jsem byla jen andílek – i rohy jsem měla. Nicméně vztekala jsem se prý jen dvakrát v životě a studená sprcha mě tomu odnaučila do teď. Musela jsem se nespočetněkrát hájit, že jsem si nezačínala, když se mnou bráši bojovali, ale co. Jak říkám, bylo to krásné mládí. Zbyly mi vzpomínky, několik málo fotografií a maminka, která mě přivedla na svět (a doufám, že ještě dlouho vydrží).

A jak takový andílek vypadá?

Tak to jsem byla já. Také bych chtěla takovou holčičku a snad se jednou s tím pravým dočkám. Snad, kdybyste mě chtěli vidět na motorce, tříkolce, s ostatními dětmi – mohu nabídnout další foto na http://bokul.wz.cz v sekci Momentky.

 

 

 

Bohužel nenapadá mě, co více na sebe nabonzovat – bohužel ani čas mi v tomto směru nepřeje.

Takže Vám všem přeji krásné holčičky i kluky a zlobivé tak akorát!

bokul

Děkujeme za zajímavé povídání a nádhernou fotku andílka :)

redakce@zena-in.cz

Reklama