Nejkurióznější příběh s vínem se stal, když mi bylo patnáct. Ne, tehdy jsem ho ještě nepila, spíš jsem otravovala život rodičům při občasné sklence vína přednáškami o škodlivosti alkoholu. Byla jsem prostě uvědomělá pubertální protialkoholická hlídka.

Moji rodiče cestovali vždy v jako průvodci do Sovětského svazu a z těchto cest přiváželi dárky, mamka většinou milé a praktické, tatínek neuvěřitelné. Z jedné cesty dovezl kupříkladu 9 kg gruzínského čaje a tři obrovské hliníkové hrnce, které, jak nám nechápavým osvětlil, jsou naprosto skvělým pomocníkem do domácnosti, protože dokáží přeměnit víno v griotku.

Ne, že by se jí vypilo u nás tolik, ale tatínek se nadchl pro přístroj, který myslím neměl tehdy v republice nikdo jiný. Den G jako griotka přišel pár dní potom, kdy pro změnu byla v zahraničí mamka, takže byla volná kuchyň pro vyzkoušení hrnců. Hrdě jsme odmítli pomoc v domácnosti od babičky, protože my to přece zvládneme, a navíc by asi byla proti výrobě alkoholu.

Taťka nakoupil spoustu litrů bílého vína, zaplnil jím jeden z hrnců, vše nachystal podle návodu, zahájil proces… a přibližně za 10 minut se bytem rozlehla ohlušující rána. Soudruzi ze SSSR asi někde udělali chybu, protože víno bylo doslova všude, jen ne v hrnci, a neměnilo se na mok zvaný griotka. Až tehdy jsme ocenili, že zakoupené víno bylo bílé, protože vínem nasákly tapety, záclony, koberec… Mohli jsme uklízet, jak jsme chtěli, vínem voněl celý byt. Druhý den ráno nám babička moc nevěřila, že se večer nekonal alkoholový mejdan.
A taťka místo výroby griotky tapetoval nově kuchyň :-).

Simba

Tak to je ale opravdu hezký příběh. Tatínek cestovatel a alchymista… To by se mi líbilo! Je ale pravda, že ze SSSR asi moc vína nevozil, ale takové Gruzínsko… Arménie… Prapůvodní vinařské oblasti dokáží i dnes nabídnout pravé zázraky (o koňaku ani nemluvím!:)).

Reklama