Jak zkazit den D aneb největší svatební prudiči

Má to být váš den D. Těšíte se na něj, sháníte šaty, zařizujete kadeřníka, vybíráte restauraci, svatební menu... a netrpělivě odpočítáváte dny. V tom se objeví nějaký svatební prudič a máte po náladě, po těšení a svatbu byste snad nejraději zrušila, vdala se tajně a pak to všem jen oznámila.

Ve čtvrtek jsem přišla do práce nevyspalá, s nateklýma očima a zeleným nádechem. Přicházející kolegyně ze sousední kanceláře si toho nemohla nevšimnout. „Co se stalo, sim tě, nepřepadl tě někdo hned po ránu?“ „Ne Jani, nepřapadl. Ale včera jsme rodičům potvrdili datum svatby. Sice jsme to nakousli už o víkendu, ale řekli jsme jim, že se sice brát budem, termín máme rezervovaný, ale ještě ne potvrzený, tak ať hlavně neplašej. Málem jsme se poprali.“ „Ty jo, holka, ty máš vždycky story, přijď v 8 na kafe, to už budem v kanclu všichni.“ Nebylo mi zrovna do řeči, ale říkala jsem si, že sdělené neštěstí je poloviční neštěstí a třeba se mi uleví.

Se snoubencem jsme vyhlídli několik hospůdek, domluvili kapelu a dohodli se na menu. Chtěli jsme svatbu trošku netradičně a jen s nejbližšími rodinnými příslušníky. Největší problém bylo ono svatební menu. Snoubence maminka má celiakii, moje maminka se léčí s rakovinou a má také dietní opatření, např. nemůže bílou mouku, moje svědkyně nejí jiné maso než ryby nebo kuře, mě ještě zcela neopustily těhotentské nevolnosti a maso zrovna nemusím, takže klasika v podobě svíčkové s knedlíky nepřipadala v úvahu. Domluvili jsme se na kuřecí kapse a k večeři švédské stoly.

Na večer jsme svolali rodinnou poradu. Moje rodina je roztroušená po republice, jedinou mamku mám blízko, ale ta zrovna byla po chemoterapii a nebylo jí nejlépe, takže mi po telefonu sdělila, že ať si to rozhodneme podle sebe a pak jí akorát řekneme, s čím budeme chtít pomoct. V sedm večer už k nám dorazili moji budoucí tchánovci s budoucí švagrovou. Pozitivně naladění, že nám náš plán schválí i snoubence rodina, jsme se jali sdělit náš plán.

Dohovořili jsme, chvilka ticha, pak hysterický výkřik. Tchánovi se nelíbilo absolutně nic. „To nejde. Já už jsem vám zařídil hospodu, pozval toho a toho, bude to tam a tam a ve dvě bude oběd, guláš a knedlíky, a když dámy nemůžou bílou mouku, tak si vezmou ke guláši chleba. V 6 bude večeře, hudbu vám neschvaluju, vždyť nemají ani tahací harmoniku, musí se hrát dechovka, bude tam babička. No a ty děvče nebudeš spát doma, ale pojedeš den před svatbou k mamince a tam přijde ženich odprosit a...“

Raději jsem tchána zastavila. „To stačilo. Seznam hostů máme a bude podle nás. Odprošování nebude. S pupkem jak balon a po 5 letech společného bydlení se mi to zdá trapné. Babička s námi bude jen na oběd a kapela hraje od 5, takže ne, dechovka se zamítá. V guláši je taky mouka, čím se asi zahušťuje? A v chlebu je taky bílá mouka.“ „Tak budou dámy o hladu, já na jejich móresy kašlu.“ To už zvedlo ze židle tchyni. „No, ale my za svou nemoc nemůžeme. Vlaďko, řekni mamince, ať si s sebou vezme infuzi, po ní je jí stejně špatně a nemůže jíst, dá cucnout i mně, tak si pak nebudeme lámat hlavu s tím, co my s omezením budeme jíst.“

Tchán začal bouchat pěstí do stolu, chytl ho záchvat nepříčetnosti, řval na celý panelák, že vše bude podle něj a basta. Nikdo jiný do toho nemá právo kecat, jen on a on a on. Strhla se hádka, na jedné straně stál tchán, na druhé všichni ostatní. Tchán nás musel všechny dovézt k slzám a pak bouchl dveřmi a odešel.

Kolegyně Jana na to: „Holka, to je dobrý. Hele, když já se před 20 lety vdávala, taky jsem si užila. Chtěli jsme to říct tchánovcům. Do té doby jsem s nimi měla perfektní vztah. Manžel jim raději předem zavolal. „Čau mami, jsi doma? Aha, to je fajn, my vám chceme s Janičkou něco oznámit.“ „Proboha, hlavně mi neříkej, že si ji budeš brát.“ Přesto se sebrali a šli tu „novinu" oznámit. Tchyně: „A budeš mít na svatbě profesionálního fotografa?“ „Ne mami, fotky mi udělá známý.“ „Hm, to se mi nelíbí, ale jak chceš, je to tvoje svatba. Uvidíš, že až se budeš ženit příště, tak si toho fotografa vezmeš.“ Dnes se tomu směju, ale tenkrát jsem utekla s pláčem. Hodně dlouho, když jsme ke tchánovcům přišli, tak mě ignorovali a mluvili jen na manžela. „Tak co, Jeníku, cos dělal o víkendu? Kam pojedeš na dovolenou, jak se máš?“

„Holky, já vás snad trumfnu.“ Přidala se Adéla, vdávala se teprve před měsícem a ještě se ani nestačila pochlubit se svatebními zážitky. „U nás vše se zdálo, že je o. k. Tchánovci nám k svatbě gratulovali. Na hostině se tchán ujal slova, že zahájí slavnostní přípitek. Málem mě odvezli: Milý synu, tak když už sis tu couru vzal, tak ať vám to vydrží a aspoň si pořádně zašu...“ Upozorňuji, že manžel byl Adélky první přítel.

„Ne Ádo, netrumfneš,“ pronesla ztrpkle Katka. „Už je to sice nějaký pátek, co jsme se brali. No, přesně 11 let. Bylo to po pětiletém vztahu. Těšila jsem se jak malá holka. Obřad byl nádherný. Po obřadu se k nám nahrnuli gratulanti. Mezi nimi jsem spatřila neznámou blondýnku. Byla to kočka. Manžel si jí ani nevšiml. Tak jsem do něj drkla a zeptala, zda zná tu fešandu tamhle v koutku. Vyvalil oči a povídá: „Jo, znám, je to moje bejvalka Petra, ale už jsem ji 6 let neviděl. Co ta tady dělá?“

Vysvětlení se dostavilo za chvilku. Petra zpozorovala, že je zpozorována a s milým úsměvem se k nim došourala. A pěkně nahlas spustila: „Ahoj Vojto, já ti přeju hodně štěstí, ať ti to vydrží, škoda, že to nevyšlo takhle nám, no nic, konec nostalgie. Vojto, je tu ještě někdo, kdo by ti chtěl popřát. Pojď, Vojtíšku, pojď sem, pojď popřát tatínkovi vše nejlepší k sňatku.“ Přicaprtal se mrňous, podoba s velkým Vojtou byla nepopiratelná. Vojta sotva lapal po dechu.„Co, cccco to je? To je nějakej blbej vtip?“ Petra se zasmála: „Ne, drahý, to není vtip. To je tvůj syn. Když jsme se rozešli, tak jsem ani nevěděla, že jsem v tom.“

Začala jsem brečet a utekla, tchán přiskočil k ženichovi a dal mu pěkně pestí na oko. Vynadal mu do kurevníků a běžel mě hledat. Nedoběhla jsem daleko, nebyla jsem schopná. Po chvilce přišel i Vojta, přesvědčoval mě, že opravdu nevěděl, že má syna, a je mu moc líto, co se stalo. Po hodině jsme se vrátili k zbytku rodiny.

Petra tam pořád stála i s malým Vojtíškem. Zeptala se jí, jak to celé bylo. „Vojta je v tom fakt nevinně. Já z Děčína odešla, hned jak jsem mu dala kopačky a šla hledat štěstí do Brna a až tam jsem zjistila, že jsem těhotná. S Vojtou už byl konec, tak jsem se rozhodla mu to neříkat. “ Začala jsem znova natahovat. Přiběhl náš svědek a milou Petru odvedl pryč. Svatba sice pokračovala, ale šlo vidět, jak je to vše umělé. Jinak máme bezvadné fotky. Já s rozmazaným make-upem, teď bych možná byla in, a ženich s monoklem přes celé oko, vypadá jak pirát.

Tenhle zážitek netrumfl už nikdo.

A co vy? Máte také nějaký „vydařený“ svatební zážitek?