Moje kamarádka se před pár lety s dcerou přestěhovala za svým vyvoleným do zahraničí. Každé začátky jsou v nové zemi poměrně těžké – jiný jazyk, jiné zvyky… Proto byla ráda, když její dcerka přišla ze školy s tím, že je tam jedna česká dívka a že jí dala číslo na mobil.
Za dva dny se rozdrnčel telefon: „Ahoj, tady je Alena.“
Setkaly se hned druhý den. Byly téměř ve stejném věku, a tak byly rády, že si zase může česky poklábosit. Tři hodiny uběhly jako mžik a ony se rozloučily s tím, že se budou scházet.
Volaly a setkávaly se poměrně často. Kamarádka k ní chodila péct české koláče a vařit kynuté knedlíky a poslouchala o jejím nelehkém životě. Bylo jí Aleny líto a v srdéčku pro ni vždy měla místo. Kdykoliv potřebovala – byla zde.
Když jela do Čech, vždy se ptala, co má přivézt. Každá, která opustí rodné Čechy ví…hrubá mouka, sýr na obalování, plnotučná hořčice, vegeta.
Potom  jela do Čech Alena a nezeptala se, že by zapomněla?
V létě se stavovala na grilování, ale jaksi se zapomněla podílet na výdajích.
Potom chvíli nic a telefon, Alena plakala a stěžovala si na manžela, jak nemá peníze a nemá z čeho žít. Kamarádka zase pomohla, peníze půjčila – na navrátila čeká dosud.
A tak to šlo stále dokola – manžel v pohodě – ticho, manžel nedává peníze – výpůjčka.

Kamarádka se zařekla, že už nikdy, ale nemá srdce odmítnout pomoc, točí se stále v začarovaném kruhu.
Pomozte, jestli víte jak.  

           
Reklama