Milí kočičáci všech žen-in,
ráda bych Vám dala návod, jak vycvičit člověka.
Je třeba mít na paměti, že člověk je tvor od přírody pomalejší ve svém úsudku, proto je třeba k výcviku vybrat období, kdy jej máme k dispozici na delší dobu. Ideální pro toto jsou víkendy (pouze u chápavějších lidí!!!) anebo období, kdy je člověk doma v posteli s nějakou pseudonemocí. A tato příležitost se mi naskytla v zimě...
Díky výkyvům venkovních teplot (fuj, kdo by chodil do takové zimy a nečasu? To snad může napadnout jenom ty blbé lidi!) a cestování s bacilonosiči v MHD si moje „prej panička" dotáhla docela solidní nachlazení. Nebylo jí však na umření, takže jsem začala konat.
Jsem známa jako pravá kočičí dáma, která si sama vybírá, kdy bude hlazena a kdy ne. Nejraději spím v pelíšku na topení nebo vedle v posteli. No a jsem taky pěkná povídalka. A tak jsem začala tu svou holku učit základnímu kočičímu povelu – „mazli kočičku" (jídlo ji učit nemusím, máme stálý granulkový bufet občas prokládaný mňam paštičkou či syrovým kuřátkem).
Výcvik probíhal následovně: začala jsem tiše příst, předvedla mléčný krok a do toho řekla (pro pomalejší: mňaukla): „Mazli kočičku!". Pochopila, hned napoprvé... Takto jsem to opakovala v různých intervalech, denních i nočních hodinách, a tvářila se, že konečně rozumí po kočičím...
Finální zkoušku jsem provedla záludně v neděli: spinkala jsem krásně celý den v postýlce (černá kočička v oranžových peřinách nemá chybu, je to pohled pro estéty!), Mikešisko mi okupoval můj pelíšek na topení (však já ho to odnaučím, nebojte), Petra čert ví kde, a ta dvounohá člověčice na gauči cosi datlovala do notebooku. Tak jsem pootevřela jedno oko a pořádně zařvala: „MAZLI KOČIČKU!!!!" Mikeš se lekl a seskočil z topení (chichichi) a člověčice pochopila - okamžitě odložila počítač a přiskočila do postele, kde mě krásně podrbkala za ouškama, pod bradičkou. Mmmmm!
To jsem si ji vychovala, co?
...ale pozor!!! Lidi je třeba pravidelně cvičit, mají houbelec paměť a jsou občas extrémně neposlušní! V pondělí už šla do práce (no, konečně nám doma nezavazí!!), a když přišla a sedla k počítači na gauč, zkusila jsem opět jemné „Mazli kočičku". A víte, co ona na to? Řekla mi: „Teď ne, Zuzanko..."
Co si to vůbec dovoluje? Kdo si myslí, že je doma pánem??? Ale já jsem jí to vysvětlila. Lehla jsem si zády k ní a trucovala jsem. Ať si teda nemyslí!!!
Zuzanka od Ireny
Milá Zuzanko, je od tebe pěkné, že máš s námi takovou trpělivost. Ne každá kočka chápe, že s příslušníky méně vyvinuté rasy se musí zacházet s pochopením a všechno jim podat naprosto polopaticky.
Nový komentář
Komentáře