Byla jsem přítelovi nevěrná. Dozvěděl se to, prožili jsme si krizi, a rozhodli se spolu i přesto zůstat. Jak to mezi námi vypadá teď?

Divně. Abych to řekla od začátku. Mám zoufale špatný smysl pro výběr partnera. Málokdy se opravdu zamiluji a když už, vždycky špatně. S mojí poslední špatnou volbou jsem zůstala sedm let a ke konci vztahu zplodila dítě. Bohužel, zároveň s narozením dítěte se ukázalo, jak špatná to byla volba, a když byly miminku dva měsíce, jeho tatínek už měl novou přítelkyni, ke které se vzápětí odstěhoval. Zanechal nás bez finančních prostředků a s několika dluhy.

Plácala jsem se mezi depresí a zoufalstvím a měla co dělat, abych se s miminkem vůbec uživila. Když byly dítěti čtyři měsíce, potkala jsem svého současného přítele. Hodně mi pomáhal. Myslím, že mi nikdy nikdo tak nepomohl jako tehdy on. Řekla jsem si, že je to chlapík, se kterým bych měla zůstat, se kterým bych se nebála zestárnout, který by za mnou stál, i kdybych byla nemocná, pro kterého je jeho nová rodina a její štěstí tím nejdůležitějším.

Žel, citům člověk neporučí, a tak, i když jsem věděla, že je to ten správný, měla jsem problém se do něj opravdu zamilovat. Měla jsem ho hodně ráda, to ano, ale nebyla to taková ta správná zamilovanost.

Jsem hodně emotivní člověk a city k životu potřebuji. Říkala jsem si, že je to jenom nezvyk, že když na tom budeme oba chvíli pracovat, bude to dobré. Koneckonců, po dvaceti letech soužití je zamilovanost ta tam a začnou být důležité ty jeho vlastnosti, jako je spolehlivost, nesobectví a podobně.

Sestěhovali jsme se k sobě. Soužití na povrch fungovalo ale...

Když přišel z práce domů, neměl potřebu mě obejmout a říct něco hezkého na uvítanou. Tolik jsem po tom toužila! Přicházel domů, a protože je to chlápek pořádkumilovný (na rozdíl ode mě), hodnotil, jak je doma uklizeno. Já se ještě plácala v sebelítosti z předešlého vztahu a on řešil to, jestli je umyté nádobí a proč ho neumyji, když vím, že nemá nepořádek rád. Já viděla lásku v hezkých a romantických chvilkách, on viděl lásku v umytém nádobí a čistém bytě. Když přišel domů a nebylo uklizeno, což jsem mnohdy nestihla ani tak vlastní vinou (i když i ta tu rozhodně byla), ale proto, že jsem začala pracovat a nestíhala práci, péči o dítě a úklid zároveň. Uvedu třeba za vše mluvící příklad. Přítel měl narozeniny a já věděla, že má rád ovocné dorty. Připravila jsem mu překvapení. Dárek a parádní ovocný dort. Tedy měl být parádní. jenže se nedařilo. Pořád jsem dortík spravovala a opravovala, aby byl hezký a moje robátko mezi tím rozhazovalo vařené těstoviny po kuchyni. Když přítel přišel, schovala jsem dort do lednice a chtěla ho krásně uvítat. Nevšimnul si toho. Zíral na těstoviny na zemi, mlčel a demonstrativně je uklízel. Mlčel i za hodinu, za dvě, za tři. Chtělo se mi hrozně brečet. Tolik jsem se snažila a překvapení je v háji. Večer jsem mlčky hodila dort i s dárkem na stůl a znovu se začala utápět v žalu. Připadala jsem si jak po 40 letech manželství a to jsme spolu žili měsíc a půl.

Když jsem si to dala dohromady s tím předešlým vztahem, vycházelo mi, že jsem nehezká, nepotřebná domácí puťka, která není ani schopná být pořádnou puťkou. A pak se to stalo.

Díky své práci jsem potkala člověka, který mi v pár dnech dodal ztracené sebevědomí a ještě spoustu navrch, se kterým mi bylo dobře a který mi totálně zamotal hlavu. Tytam byla najednou všechna moje předsevzetí, že se budu řídit rozumem. Kdybych se jím totiž řídila, spořádaně bych se tu noc vrátila domů. A to jsem právě neudělala.

Neměla jsem v plánu nevěru přiznávat, ale moje neopatrnost a přítelova vynalézavost způsobily, že nevěra vyplula na povrch. Prožili jsme si tedy tu zmiňovanou krizi, během které jsme nevěděli, jestli spolu chceme a máme zůstat, nebo ne. Já se rozhodovala s kým budu, on se rozhodoval, zda mi odpustí. Nakonec jsem oba dospěli k názoru, že spolu být chceme.

Původně se zdálo, že to našemu vztahu zázračně prospělo. Najednou jsme měli spoustu hezkých chvil, najednou jsme si dokázali o všem promluvit, náš vztah dostal ten pravý náboj. Už jsem si byla jistá, že ho opravdu miluji, že je to ten pravý. Mohlo to skončit happyendem.

Jenže přítel mi od té doby nevěří. Což je logické. Beru to jako daň za to, co jsem udělala. Když někam jdu, ověřuje s kým. Musím mu psát SMS každou půl hodinu, abych ho ujistila, že neprovádím nic špatného. Zpovídá mé kamarádky, nechává si pomocí jednoho programu posílat kopie mailu, které dostávám a ktere posílám, čte mé SMS zprávy, dívá se do historie Exploreru, aby viděl, jaké stránky jsem navštívila. Najde-li na navštívených stránkách cokoliv podezřelého, musím mu vysvětlovat, proč jsem stránky navštívila. Většinou to ani sama už nevím, protože to pro mě nebylo důležité, ale trpělivě mu vysvětluji své myšlenkové pochody, abych se obhájila. Když se mi to nepodaří uspokojivě vysvětlit, mlčí. Mlčí, mlčí, mlčí, i několik hodin. Nesnáším to. Nechápu, proč to dělá, zkazil tím sledováním, vysvětlováním a hádkami už tolik hezkých chvil, které jsme mohli prožít úplně jinak.

Miluji ho, ale tohle sledování mě ničí. Mám klaustrofobický pocit, že se nemám kam hnout. Nechci mu být nevěrná, ale chci mít pocit, že mu nejsem nevěrná, protože nechci, a ne proto, že nemůžu, protože by se na to přišlo. A on mi ten pocit, že se rozhoduji sama, bere.

Říkám si, že to třeba za čas přestane a že si to koneckonců zasloužím. Ale jak dlouhá je ta doba, jak dlouho mě může oprávněně stíhat kvůli jednomu hříchu??????? Vždyť už je to půl roku! Několikrát mě napadlo, že to přeci jen vzdáme, že se nám přeci jen nikdy nepodaří, se přes to přenést. Ale jinak je to skvělý chlap, který miluje mě a moje dítě, který je až na tuhle chybu mým dobrým partnerem a přítelem a skvělým otcem a příkladem pro mého potomka.

Byl jste někdo v podobné situaci? Dokážete si to představit? Opravdu si mám říct, že ty hlavní dobré vlastnosti má a že si za tu jednu jeho špatnou můžu sama? Opravdu mu mám odevzdat své soukromí a zpovídat se mu z každé hříšné myšlenky??  

Reklama