Vybrali jsme celkem deset vašich příběhů, které zpracujeme do dvou článků. V tomto článku si můžete přečíst prvních pět. Autorkám zašleme dárek jako poděkování – balíček s kosmetikou Yves Rocher.
60587ce969bb4obrazek.png
Foto: Shutterstock

1. Pandemie mě zasáhla tak, že se bojím o své rodiče. Doufám, že už brzy přijdou na řadu na očkování, pak si alespoň trochu oddychnu. Taky pracuju ne na 100, ale asi na 200 %, jsem úplně unavená, někdy večer sedím a jen koukám do blba a ani nevnímám, že na mě děti mluví - jsem prostě úplně vyřazená z provozu. Mám docela náročnou práci, dodávám přístroje a kity do mikrobiologických laboratoří (včetně všeho na covid) a teď i sety na samotestování do různých firem, denně mi volá někdy i 50 lidi. Do toho řeším reklamace, to, že globálně nárazově vše dochází, odběrovky, plasty, někdy nějaký test nevyjde, školím personál, a svých zákazníků si vážím, takže se jim snažím vždy pomoci, protože i oni melou z posledního. Kolikrát jsou v laboratořích do půlnoci, a i večer mi zoufalí někdy volají. Do toho řešit distanční výuku, obědy, taky chci trávit čas s dětmi. Není divu, že zatímco kdysi jsem úzkostmi vůbec netrpěla, tak teď mi je někdy opravdu úzko, a to hlavně protože zatím nevidím to kýžené světlo na konci tunelu…

2. Pandemie mi, jako spoustu jiných, zasáhla před rokem. Měla jsem termín porodu úplně v té nejhorší době. Musela jsem rodit sama, bez partnera, a ještě ke všemu v roušce. Dodnes se z toho nemůžu dostat, že tam nepustili manžela a já vše musela zvládnout sama. O miminko jsme se snažili hodně let a já tam na vše byla úplně sama. Naštěstí jsem vše zvládla a já i malý jsme v pořádku. Další, co mě trápí, je výuka s mým třeťáčkem. Tím, že jsme spolu furt, už máme na sebe celkem ponorku a mrzí mě to. Hádáme se jak se synem, tak s manželem, nějak na mě vše padá, a navíc jak jsem na mateřské, tak vidím jen je, nemám žádný kontakt s lidmi. No, je to naprd. Navíc mým rodičům je kolem 70ti, jsou nemocní a kdyby nedej bože chytli ten vir, tak nevím, jak by to dopadlo. Nechci ani na to pomýšlet, ale každý den žiji v neustálém strachu, že ho chytneme. Bojím se, moc se bojím...

Video:

3. Patřím mezi lidi, co mají rádi výzvy. Když loni na jaře začala pandemie, pracovala jsem na částečný úvazek a vždy po návratu z práce jsem se snažila synovi pomoci s výukou. Je hodně šikovný, ale jeho největší slabinou je organizace času. Tehdy distanční výuka probíhala formou e-mailového zadání úkolů a stejnou formou se i odevzdávala. Na splnění bylo dost času, nebylo to ze dne na den. V září jsem si splnila sen a nastoupila jsem ke svému částečnému úvazku ještě na školu do pozice učitelky. Těšila jsem se. Věděla jsem, že spoustu času strávím přípravami na hodiny, ale brala jsem to jako investici do budoucna. Od prosince však pozoruji, že studenty není lehké motivovat, zvlášť, když člověk učí neoblíbené nematuritní předměty. Snažím se od nich sbírat zpětnou vazbu, ale chybí mi ta osobní zpětná vazba. Vyučujeme bez kamer, takže někteří i během online výuky jsou nejen myšlenkami úplně jinde. A když skončím se svými pracovními povinnostmi, tak je na řadě syn, který dostává některé úkoly i s velmi krátkým termínem splnění, distanční výuka ho už demotivuje a mé baterky jsou čím dál více vybité. Zpětně se vracím k loňskému březnu, kdy jsem statečně chodila do práce, ačkoli jsem mohla být se synem doma na hlídačence. Kdyby věkový limit splňoval i teď, nechala bych si tu hlídačenku napsat, protože se bojím, aby mě ty moje vybité baterie neoslabily tak, že nakonec někde chytnu nějakou nemoc a tělo už nebude mít tolik síly se s ní poprat.

4. Když i do naší země vstoupila pandemie covidu, všichni jsme jistě doufali, že to bude jen na chvíli. Na chvíli se náš život zastaví, aby se pak zase dal do běhu a my všechno zase rychle dohnali. Ale…člověk míní a život mění. Už se pereme s neviditelnou potvorou, která nám mění životy. Byla jsem závislá na sauně, bazénech a pohybu. Pohybu na horách, v lese, v přírodě. Nejdřív mi zavřeli bazény a sauny. Bylo ale léto a mohla jsem si zajít vykoupat se do přírody. Pak přišla zima a sauny s bazény, až na malou přestávku, zůstaly zavřené. Dalo se ale vyjet do přírody, zajít si do lesa nabít se pozitivní energií, vyčistit si hlavu, zapomenout na chvíli na to, co nás tíží. Pak jsem nemocí onemocněla já sama. Byl to škaredý měsíc života, kdy jsem se cítila opravdu hodně zle. Vlivem pandemie jsem přišla o práci. Firma to neustála. Vše bylo špatné, vyhlídky na lepší zítřek v nedohlednu. Sotva jsem se vyléčila, začala opět chodit na procházky alespoň po městě, kde žiji, ozvala se mi známá. Jejich firma hledala na rychlo paní na zástup za nemocenskou. „Nechtěla bys to zkusit?,“ ptala se. Samozřejmě, že jsem chtěla. Byla jsem nadšená. Nastoupila jsem do firmy, kde se mi líbí. Práce mě zajímá, ke kolektivu nemám výhrady. Dva měsíce jsem pracovala za paní, která byla na nemocenské. Pak paní nastoupila. Mezitím ale přišla nemoc právě sem. Téměř devadesát procent zaměstnanců onemocnělo covidem, a protože se jedná o práci, kterou nelze kvůli citlivým datům vykonávat z domu, zůstala jsem ve firmě. Zastupuji jiné, kteří onemocněli. Díky tomu, že jsem covid už měla, jsem se já podruhé zatím nenakazila. Držím se. Na nemoci jsem tak trochu vydělala. Práci ještě mám. Přesto mě budí černé myšlenky. Čím déle ve firmě jsem, tím víc se mi práce líbí. A tím víc si uvědomuji, že je jen na chvíli. Ta chvíle se sice malinko protáhla, stále to ale není napořád. A tak se bojím, že co mi nemoc dala, to mi zase vezme. Uvidíme… Bojím se také o rodiče. Táta má přes osmdesát let a maminka bude mít osmdesátku za dva roky. Je onkologickou pacientkou a má oslabenou imunitu. Taťka je už objednán na očkování, ale mamka stále čeká. A tak se bojím, aby dřív, než očkování se sama nenakazila. Nyní nám zavřeli i okresy. Přibyla další černá můra. Mám přítele, který bydlí v našem kraji, bohužel ale v jiném okrese. Přestože jsem v létě zvládla za ním zajet i na kole, nyní já k němu nesmím a on ke mně také ne. Jediný komunikační prostředek, který nám zůstal, je telefon. Pomalu vyrůstám z oblečení. Přibrala jsem, jako mnozí kolem mě. Stěží se nasoukám do oblečení, které na mně před rokem plandalo. Přemýšlím, co bude dál, pokud obchody neotevřou? Kupovat si oblečení přes internet není to pravé ořechové. A co kadeřnice? Mám dlouhé vlasy. Lépe řečeno měla jsem dlouhé vlasy. Nyní je mám už předlouhé. Konečky se nedělí už na dva díly, pomalu se třepí na tři i čtyři malé střapečky. Ke své kadeřnici jsem se během pandemie objednala už čtyřikrát. Vždy jsem já i kadeřnice doufaly, že se opatření rozvolní. Opak byl pravdou. Vláda nás bombarduje stále tvrdšími nařízeními. Pomalu závidím ptákům, i neoblíbeným holubům. Lítají si z okresu do okresu, nikdo je neomezuje, na zobácích nemusí mít respirátor. Závidím i svému psovi. Je hodný, košík má jen při cestování vlakem nebo autobusem. A hlavně…on tomu nerozumí. Nerozumí tomu, proč nesmíme do lesa, na oblíbenou horskou chatu. Je už starý, a tak mu nahradím les městským parkem, snad to nepozná. Myslím si ale, že napětí v nás lidech i můj pejsek cítí. Lidé jsou víc a víc podráždění, nespokojení. I já už špatně spím. Vykonávám práci na zástup za nemocenskou už čtvrt roku a nevím, kdy to skončí. Co bude dál? Kam půjdu sice se vzděláním, ale ve městě s nejvyšší nezaměstnaností v zemi? A co bude, až budu stará? Z čeho budu jednou žít? Také se bojím o svou neteř. V létě podstoupila výměnu srdeční chlopně. Pro ni je případná nákaza nemocí velkým rizikem. Má ale dvacet let a studuje. Věkově nemá zatím na očkování nárok, není učitelkou, i když na ni studuje. Odborný lékař, který ji operoval, jí připomíná, že má na přednostní očkování nárok, je prý riziková. Stát jí ale očkování neumožnil. Nedostane se k registraci, když má rok narození 2000. A tak se o ni také bojíme. Dnes si už kladu otázku jinou. Ne kdy to skončí, protože jsem přesvědčená, že nemoc s námi zůstane. Ptám se, kdy nás zase pustí k sobě, kdy budu moct obejmout svého přítele i syna, který studuje vysokou školu také mimo náš okres. A bojím se o to, aby mi nemoc nevzala někoho blízkého. Aby nepřišla znovu ke mně, protože jsem s ní také hodně těžce bojovala. Aby mi nevzala práci, kterou mám ráda a kterou jsem vlastně díky nemoci na chvíli získala. Tak takové jsou mé obavy…

5. Když onemocněl bratr, který bydlí s naší maminkou, neměl až takové příznaky. Ale nemoc se vyřádila na mé mamince a švagrové, obě dostaly oboustranný zápal plic, a ještě stále nejsou v pořádku. Nejhorší bylo, když jsem jim vezla jídlo a nákup, musela jsem to nechat za dveřmi a koukat na ně přes okno. Musím říct, že celou cestu zpátky mi nebylo dobře, a dokonce jsem i brečela. A aby toho nebylo málo, tak to pak ještě dostaly dvě malé děti bratra, neměly závažný průběh, ale to že jsem nemohla na návštěvu se nakonec protáhlo na šest týdnů. Myslím, že nejen mé přání, ale nás všech je, abychom se mohli navštěvovat, objímat a radovat se z blízkosti.

Děkujeme za vaše osobní příběhy, vybraným příběhy odměníme dárkem s kosmetikou Yves Rocher. Alespoň tak vám můžeme udělat malou radost v této náročné době.
Náš tip:

Vyzkoušejte lék rostlinného původu Persen, navodí vnitřní klid, zbaví pocitu strachu, obnoví psychickou rovnováhu
 
Také máte v aktuální náročné době pocit, že na vás všechno doléhá a vaše duševní rovnováha není v dobré kondici? Vnímáte negativní věci ve spojení s pandemií a jste z nich dlouhodobě rozrušení? I když jste jindy v pohodě, přece jen už je toho stresu na vás moc? Sáhněte po čistě přírodním léku, který vám pomůže navrátit vnitřní klid.

60587bbd7db09obrazek.pngLék rostlinného původu

  • Persen obsahuje rostlinné extrakty se sedativním, anxiolytickým a hypnotickým účinkem
  • Navodí vnitřní klid, zbaví pocitu strachu, obnoví psychickou rovnováhu
  • Persen nevyvolává závislost, může se užívat delší dobu
  • Více na www.tochcepersen.cz

Naše články:

Reklama